Isfahan aneb směnárna, nebyla by?

 

A přišel den D, rodiče se se mnou loučili jako bych jel na smrt a já je ujišťoval, že v Íránu je podle mě bezpečněji než třebas v Londýně, Bruselu a podobně, kde poslední dobou sem tam nějaká prskavka vzplane.

Na letišti jsem se nakrátko zastavil v MasteCard Lounge salónku, kde ovšem již není vstupné zadarmíko jako loni, ale nutno cvaknout kilčo. Avšak to se bohatě zaplatilo. Dopřál jsem si pár chlebíčků, řízečků a pořádnou sklenici Ballantines, aby mi ten čas v letadle líp utíkal. Měl jsem mezipřistání v Kyjevu.

A hle Teherán. Po vyřízení víz, zakoupení SIM karty ukazovaly hodiny cca 3:00h. „Ideální chvíle“ na přesun do Teheránu. IKA letiště má unikátní vlastnost a to, že na letiště lze dojet jenom taxíkem (vlakové spojení se údajně dokončí 2017 na jaře). Jelikož cestuji jako sólo kapr, tak informace předem známá a nemilá, protože cena je jednotná cca $20 čili 750.000 riálů. Nasedám k chlapíkoj a poroučím si na autobusový terminál. Na výběr je z několika, já se rozhodl pro onen s názvem The Beihaghi Bus Terminal (Terminal-e- Beihaghi) – chtěl jsem se co nejrychleji dopravit do Isfahanu.

Výhodou taxíku je, že člověka v oné ceně zaveze kdekoliv si poručí. A taky mi cestou nabídl žvejkačku. S úsměvem doplnil „Made in China“ – chutnala po malinách, leč chuť po pár vteřinách zmizela a žvejkat to dlouho taky nešlo.

V Teheránu jaksi zrovna nepanovaly příjemné klimatické podmínky, ale teplota se pohybovala dost pod nulou, došlo i na sníh.

Toho času 4h jsem si potřeboval koupit lístek na bus. Leč ouvej, platit kartou jak známo nelze. Směnárny zavřený a já blbec na letišti nevyměnil ani Euro. Patová situace. Naštěstí prodavač jízdenek se otázal jistých lidí sedících v čekárně, jesi by to za mě nezacálovali a já jim dal $10 – což vycházelo za cenu jízdenky (6h cesta ve VIP busu). Ochota na sebe nemusela dlouho čekat a obchod byl ujednán. Jízdenka na světě a borec ještě dodal ono: „Welcome in Iran“.

Autobus jel v 6h, vydal jsem se vyčkávat do vedlejší čekárny, kde spalo asi 15 Íránců. Chlapi pěkně chrápali, ti kteří díky oné filharmonii nemohli spát, tak koukali na TV visící na stěně, k dispozici byla voda zdarma. Jeden borec mi asi dvakrát říkal, ať se jdu ohřát ke kamínkům, ale já se cítil fajn, tak jsem jen poděkoval a pokračoval ve svědomitém čekání a nenápadném pozorování okolí. Čas nastal a já razil na bus, nástupiště 6 – ovšem, kde hledat? Můj bus nakonec prostě najel do čela – borec párkrát razantně zahlásil “Isfahan!”, lidi naskákali a jelo se. Řidič nic nepodcenil a autobus velmi uvědoměle vytopil. Navíc se rozdávalo drobné občerstvení – zdarma pitíčko a sušenky. Poměrně velkou část jízdy jsem prospal. Svítilo slunce, ale zvenku táhla zima. Řidič měl občas tendenci, sjíždět ze silnice, ale jinak se jelo relativně bezpečně. Okolí vypadalo poměrně monotóně, prostě poušť a sem tam na krajnici stálo auto se zvednutou kapotou. Okolo pár chlapíků snažících se přijít na závadu. Ono při průměrném stáří všech aut se není absolutně čemu divit, že se tento obrázek opakoval více než často. No a za cca 6h jsme dorazili do Isfahanu.

Zvláštností hned dvou poměrně významných nádraží měst (Yazd, Isfahan) je, že jsou umístěna 8, respektive 5 km od centra města. Což mi moc nedává smysl, ale budiž. Já chtěl a vlastně i musel jít pěšky na hotel – neměl jsem potřebné riály na zaplacení taxíku. Cílem také bylo cestou najít směnárnu + se najíst a napít. Leč jsem zapomněl, že pátek je vlastně pro domorodce neděle a všechny směnárny byly zavřené. Obchody s jídlem sic otevřeno měly, ale já v kapse vydržoval nejdrobnější bankovku v hodnotě 50 eur, což je dosti nepraktické. Docela jsem se nachodil a prošel takovou hlavní ulici, která není moc pěkná – opravdu šílenej traffic, vzduch nevoněl zrovna jahůdkově, hodně obchodů s fake oblečením, botama a jídlem, které ovšem vonělo znamenitě. Leč bez peněž (rozuměj riálů) do hospody nelez.

Narazil jsem i na jedno “značkové” obchodní centrum, ale po slíbených značkách ani vidu či slechu. Írán je díky své izolaci jaksi ušetřen těchto globálních značek, kdy jsem ve větším množství zaznamenal jen značkové obchody LG, Samgung, Hyundai, co se ovšem k zakoupení je tak to Coca-cola, ta je snad i na Měsíci…

 

 

Poměrně často můj zrak zavadil o nejrůznější fotbalové plakáty. Často byl k vidění Frank Ribéry, hadej proč? (Marpo xox)

 

 

I FIFU zakoupiti možno bylo.

 

Po čase bylo rozhodnuto vyrazit na hotel, respektive ho najít. Extrémně mi blbl mobil, neustále se vypínal. Což ono hledání ztěžovalo, páč jsem měl lokaci uloženou v mobilu. No a samozřejmě mi neočekávaně klekla baterka úplně a situace se ztěžovala (toho večera mi mobil odešel do pomyslného věčného loviště ryb). Našel jsem po paměti přibližnou polohu hotelu, ale nedařilo se mi najít přímo můj hotel. Asi dvakrát jsem procházel kolem mešity. Borec měl v ruce malou skleničku s nápojem barvy rumu a zval mě dovnitř a na ochutnání. Řikám si, ty vole takovej kotel rumu, to bude hnusnej start. Posléze jsem si uvědomil, že to rum určitě nebude a samozřejmě se jednalo o čaj. Ještě přihodil moc dobrou sladkost – následovalo cigárko, “Made in USA”, dodal – pil jsem čaj a fajčil v mešitě, což mi přišlo legrační. Chlapík moc nemluvil anglicky, ale hodně se usmíval, dolíval mi čaj a stejně jsem si rádoby docela dobře pokecali. Vytáhl jsem i papír s názvem hotelu, jako že jesi neví kudy kam. On hned naznačoval, že hotel je skoro za rohem. Nakonec se objevil ještě jeho kámoš a dokonce mě k hotelu zavezli.

 

 

Přebýval jsem v Ebnesi hotelu, takovej tradiční íránskej hotel s pěknou výzdobou.

 

 

Šel jsem se checknout – měl jsem zamluvený dorm, ale nakonec mi dali takovej double room. Nechyběla klimatizace, vlastní koupelna, ručníky, solidní wifi – internet je samozřejmě dosti osekaný a bez VPN ani ránu, já využil služeb HideMyAss. A na pokoji nechyběly hlasitý hodiny, který jsem na noc sundával a zkoušel “utišit”

 

 

Přes den nebylo žádný hic a přes noc je v Esfahanu pořádná kosa, důkazem jež ona fontánka.

 

 

Dalšího dne zněl úkol jasně Objevit směnárnu. Nejdřív jsem zkusil štěstí v bance – ochotná paní mi oznámila, že musím do směnárny, které jsou ve městě pouze dvě a pokusila se mě nasměrovat. Po boji se operace vydařila a za 100 eur jsem inkasoval něco přes 4 miliony.

 

Po více než 24h jsem si tedy mohl koupit jídlo a pití. Juhahů. Mému tělu bylo dopřáno briané, spolu s kolou a vodou jsem platil 120 000 riálů. Slečna prodavačka nic nepodcenila a názorně mi ukázala, jak vlastně mám jídlo konzumovat. Utrhnou chléb, nabrat “hmotu”, přidat zeleninu a cibuli a šup do úst.

 

 

Kdyby náhodou hořelo, tak pohoda, hasiče tu taky mají.

 

 

Následně jsem razil na Imam square. Asi TOPovka Isfahanu, ohromné a moc pěkné. Kolem dokola je bazar s parádními výrobky. Náměstí je ohromné, nechybí květiny, fontány, vše velmi dobře udržované.

 

 

Pomyslnou třešničkou je Imam mosque – vstupné 200 000 rialů (obvyklá cena pro turiťáky, ať už chce člověk skoro kamkoliv – pouze WC jsou zdarma pro všecky). Sic toho k vidění není až tolik, ale pouze jakýsi “dvorek”, nicméně pohled na zdobné malby je skutečně parádní a peněz jsem rozhodně nelitoval.

 

Ty stropy mě dostávali všude.

 

 

V jedné z místností probíhala také výstava a jedním z témat bylo “Muslimové, největší oběti terorismu”. Minimálně k zamyšlení. Jinak všichni lidé, se kterými jsem mluvil se samozřejmě od všech teroristický útoků typu “Alláhu akbar” důrazně distancují a řadí útočníky do skupiny pomatenců…

 

Také jsem si zakoupil pohled a známku, cena 70 000 rials. Pohledy prý lze posílat z Íránu v poho, dopisy už údajně nelze, asik bezpečnostní riziko, lol. Na poště jsem pohled odeslal.

 

 

Narazil jsem také na ulici se značně zajímavým názvem. Nutno podotknout, že většina cedulí je v perštině i angličtině, ale né úplně všecky.

 

 

Obchůzka městem pokračovala ke Khajoo mostu. Cestou jsem viděl jsem první mimořádně zastrčenou drogérku, LG prodejnu s pračkami a Hyundai s autama, zajímavých výloh bylo k vidění víc než dost.

Doplním, že motorky zde normálně jezdí po chodníku, stejně jako kola. Řidiči motorek nemají helmu a moc se s jízdou nemažou.

Ačkoliv motorky jsou řekněme staršího data výroby, tak zamykat se musí.

 

 

Většina z nich má I rukavice na řidítkách jaksi natvrdo. Což vzhledem k večerním teplotám chápu, ale smrdět musí jako blázen (blíže jsem se však neodvážil přičichnout).

 

 

Je libo kolo s rámem Adidas? Máme!

 

 

Most Khajoo je parádní, jen škoda, že je řeka vyschlá, hned by scenérie vypadala ještě lépe. Na fotkách kolujících internet, byla vždy řeka, nicméně ta přítomna v jiném ročním období.

 

 

Podél “řeky” je moc pěkná promenáda, stromy, několik různých cest, lavičky, koše, všudypřítomné veřejné WC…

Chvíli jsem si sednul, odpočíval a přišel za mnou starší děda. Začal na mě mluvit, chtěl mi dát pusu a divně se mě dotýkal v obličeji příjemný to nebylo, ale tak jsem se křečovitě pousmíval, potom odešel a dal mi čokoládku. Obecně mě zde neustále někdo obdarovával, ať už čajem, kusovkou, kapíky, oplatky a tak no.

 

 

Na promenádě se procházelo mnoho párů, často se drželi za ruce. Některé holky jsou moc pěkné, punc tajemnosti jim navíc dodává onen šátek či burka.

Prošel jsem kolem Joui mostu.

 

Až ke slavnějšímu Si o Seh Pol mostu, pozor, zákaz plavání.

 

 

Pod mostem to celkem žilo. Mlaďáci se často shlukovali, vykecávali a pozpěvovali.

Avšak kšefty se šlapadlama taky úplně nejely.

 

 

V ulicích je velký čisto, je to tím, že je k dispozici fakt hromada odpadových košů, ale lidi ani nejsou prasata.

Také všude postávaly tajemné schránky. Následně mi jedna milá slečna prozradila, že to je jakási charitativní sbírka na chudé.

 

 

Mé další kroky dalšího dne směřovaly k Jamee mešitě, leč probíhaly modlitby a pro veřejnost byla otevřena až od 13h. Chvíli jsem jen tak bloudil bazary a potom si dal oběd, kebab + rice + lamb. Kebab nechutnal špatně, ale chyběla i nějaká omáčka.

 

 

S plným břichem jsem zamířil zpět k mešitě a cestou narazil na jemně potuněnou káru.

 

 

Vstupné zase oněch rituálních 200 000 riálů. Mešita solidní, ale vnitřek podobný jako v Imam, podobný vzor, takže bych asi doporučil jen tu Imam, ale vynaložených peněz nelituji.

 

 

Nechtělo se mi až tak moc chodit, tak jsem se chtěl svézt do centra metrem. Nebylo kde koupit jízdenku, a tak mi jeden ze zaměstnanců, řekl, ať mu dám 50 000 a on mě pustí na svoji kartu, celkem drahý svezení. Metro je nové a stále ve výstavbě, skoro nikdo tam nejel.

 

 

Můj cíl byl Vank church na druhém břehu, kostel jsem nenašel na první dobrou, tak jsem se vrátil k mostu a sedl si na lavičku, koukal na most a užíval si slunce. Prostě lenošil.

 

 

Po asi 20 minutách se u mě zastavil borec a bavili jsme se, studoval Elektro-technickou univerzitu. Posléze si přisedla holčina a přidala se do konverzace. Borec odjel a já seděl jen se slečnou, vlastním jménem Falush. Bylo jí dvacet, studovala soukromou univerzitu na zdravotní sestru – školné $1,000 za semestr.

Ráda by studiu odcestovala do Kanady, kde čerstvě bydlí její vdaná sestra – ta mimo jiné přesedlala z islámu na křesťanství, protože její manžel studoval bedlivě obě náboženství a vyhodnotil, že křesťanství se zakládá na pravdě, její rodiče z toho nejsou odvaření, spíše byli zklamáni než by to vyloženě zakázali a odsoudili. Pokud by nyní přijela do Íránu a veřejně mluvila o svém přestupu ke křesťanství, údajně by hrozil trest smrti.

Falush je muslimka, ale není moc aktivní, spíše jen na papíře. Uvítala by mnohem uvolněnější pravidla jako za Shaha Reza. Nerada nosí šátek, má ráda módu, píše o lásce, protože zatím žádnou pravou neprožila, s láskou je to prý v Íránu těžké. Lidé prý uzavírají sňatky často bez lepší známosti, prostě se potkají a vezmou se, ono mít přítele není úplně povoleno, je to komplikované. Pokud člověk dostuduje, tak se sňatek očekává velmi rychle a rozvody jsou dost složité. Každopádně se jí situace v Íránu úplně nelíbí a ráda by změnu k evropštějším standartům.

Mluvili jsem spolu celkem dlouho, dokonce mi koupila zmrzlinu a donuty – já chtěl samozřejmě platit, což rázně zamítla – prý mě chce maximálně dobře pohostit, tohle by mělo začít fungovat i v Evropě. Oboje chutnalo výborně. Šli jsme společně na večerní Imam square, překrásně osvětleno, fakt krásný zážitek. Posléze jsme se rozloučili, kdy mi podala I ruku, což je na místní poměry celkem rebelství.

Dost lidí si při zmínce, že jsem z ČR vybaví nějakou spojitost z Ruskem, jinak co se týče turistů, tak zatím jsem viděl hlavně starší lidi.

Dalšího rána mi zazvonil budík až jsem se šíleně leknul, nový spolubydlící Frantík si taky pěkně v posteli poskočil – zapomněl jsem si změnit melodii a grapek to křičelo. Nastal čas na přesun do Yazdu.

Na autobusák jsem jel taxíkem – cena 50 000 riálů. Na busáku se projevil íránský “systém”, připomínající JV Asii – nádraží je rozděleno do cca šesti sektorů a každý sektor značí jedno hlavní město, kam jede bus(y). Tam stojí chlápek a jako o život křičí Tehran! Tehran! Shiraz či Yazd! Ten člověka chytí a odvede k okýnku, kde potvrdim, že chci do Yazdu – poposuneme se k dalšímu okýnku, kde opět potvrdim Yazd a pošle mě k dalšímu okýnku, kde je casher. Platil jsem 150 000 riálů, což je krásná cena.

Zajímavý bylo, že na mém nástupišti visely dvoje hodiny, ale oboje ukazovaly jiný čas. Následně jsem zjistil, že jedny jdou o pět minut maúřed a druhý o pět minut pozadu.

 

 

Tentokrát byl bus úplně narvanej a já seděl vedle chlapíka, čekala mě cca 4-5 hodin dlouhá cesta. V buse se promítal film, byl divnej, trochu budovatelskej, borec zabil jinýho borce a měli ho pověsit, vtipný bylo, že vrahoun měl na krku oprátku, střih, záběr zezadu a vrahoun má triko Iniesty, španělskej repre dres. Prostě chtěli pověsit Iniestu, masakr.

Cestou se projíždí a staví na několika policejních stanicích. Na jedné zastávce po nás chtěli pasy – já ukázal, zeptali se mě na název hotelu, kde se chystám v Yazdu nocovat já prohodil jeden, kam jsem se chystal a hotovo – Evropáci vedle název hotelu neznali žádný, tak je trochu potrápili, ale samozřejmě jsme pokračovali do Yazdu…

Jinak suma sumárům, Isfahan je solidní město, kde je k vidění mnohem více zajímavých míst než co jsem popsal v týhle kuchařce. Navíc jsem značně líně a málo fotil, čehož zpětně lituji, ale nenadělám nic 🙂