Mix pyramid a Rudého moře nás nalákal do země faraónů. Do země, kde včera, spíš před sto lety, znamená dnes. Cestu jsme se rozhodli podniknout po vlastní ose, takže dobrodružství mělo bý zaručeno. A tak se i stalo.
Plán:
Den 1 – přelet z Prahy do Káhiry
Den 2 – Pyramidy a Grand Muzeum
Den 3 – Průzkum Káhiry
Den 4 – přelet do Sharm el-Sheik až do konce
Nasedáme v Praze do letadla z flotily EgyptAir a míříme směr Káhira. Potřebujeme víza. Lze je vyřídit online, ale tuto snahu jsme záhy kvůli nefungujícímu portálu vzdali. Přistáváme. A jdeme zkusit porazit egyptský byrokratický kolos.
Nejdříve vystojíme frontu a platíme 25 USD v této směnárně za víza. Není směnárna, jako směnárna. Obdržíme papírek a spolu s vyplněnými údaji míříme na pasovou kontrolu. Ve frontě trávíme snad hodinku. “Ochotní a usměvaví” úředníci konají své dílo. Máme razítko. Následně procházíme asi dalšími třemi nepochopitelnými “kontrolami”, kdy nějaký člověk nakoukne do pasu a pustí nás dál z příletové haly. Aneb, jak protáhnout vstup do Egyptu na maximum.
Venku na nás čeká taxikář, jenž nám “zajistil” jízdu jakoby “zdarma”, tedy v rámci našeho ubytování. Je 23h. Řidič spěchá, evidentně se těší domů a jede s námi jako kdyby nás ukradl. Přežili jsme, zázrakem.
V rámci našeho hotelu je přístup na terasu s výhledem na…
Aneb je to tak, UFOni s námi komunikují pomocí pyramid.
Stejný výhled máme i k snídani. Ta jinak neoplývala valnou chutí, což byla jakási předzvěst kvality místních pokrmů.
Teď jsme bohatý, štěstí nám už šlape na paty.
Ovšem k tomuhle paklu vedla cesta klikatá a trochu do kopce. Vyměnit peníze je šichta. Jednou z mála možností je směnárna u hotelu Mariot. A pochopitelně zde české koruny nemají hodnotu, připravte si staré dobré USD.
Pyramidy. Div světa. Snad každý by si je přál vidět na vlastní oči. Pýcha Egypta.
No jo, ale kde je vstup do areálu? Na Googlemaps to není vidět. Místní nás posílají od jednoho prodejce ke druhému až nakonec jeden taxikář nám popsal, jak to funguje bez “bakshishe” třetím stranám. Ok.
A takhle vypadá místo, kde se kupují vstupenky. Okýnka jako od hajzlíků. Tickets Office je navíc v ulici, která má různé vlastnosti, jen není hezká a čistá. Zkoušel jsem koupit vstupenky i online, ale to snad ani nebudu komentovat.
Ok. Jdeme do baráku!
Nechali jsme se ukecat jedním z mnoha prodejců jízd na velbloudech a začínáme expedici!
Je to fakt hromada materiálu, ty monstrózní hrobky. Což podpořím čísly.
Pokud bychom vzali materiál z největší z nich, tedy z Velké (Cheopsovy) pyramidy, dalo by se z ní postavit zhruba 30 000 až 40 000 průměrných českých rodinných domů.
Pokud bychom z tohoto kamene nechtěli stavět domy, ale třeba zeď kolem celé Francie, byla by tato zeď vysoká přibližně 3 metry a silná 30 centimetrů.
Z toho vyplývá, že kdoví co rozebrali Číňané pro stavbu jejich Velké čínské zdi?
How are you? Where are you from? Ptá se nás tento sympatický pán. Hrozně si chce povídat a fotit se. Nene, odmítáme. Nakonec nás do jedné fotky donutí. A záhy slyšíme z jeho úst “bakshish”, nic nedostaneš. Nikdo se o nic neprosil.
Tihle “fajn” chlápci notně kazí dojem z celého zážitku.
Pyramidy lehce měnily v čase svůj kabát.
Protože, původně totiž zářily jako diamanty. Dnes vidíme pyramidy jako stupňovité hory z pískovce, ale v době svého dokončení vypadaly úplně jinak. Byly pokryty vrstvou hladce vyleštěného bílého vápence z lomu Tura. Tento povrch byl tak precizně opracovaný, že spoje mezi obrovskými deskami nebyly téměř vidět. Pyramidy díky tomu odrážely sluneční světlo tak intenzivně, že musely být viditelné na desítky kilometrů daleko jako zářící bílé drahokamy. Většina tohoto obkladu byla bohužel v pozdějších staletích (zejména ve středověku) stržena a použita na stavbu mešit a paláců v Káhiře.
Výhled na nejskvělejší pyramidy v historii lidstva je zážitek. Ale kulisy dotváří všudypřítomný nepořádek. Achjo.
Ale aspoň je to autentické.
Hele, támhle je nějaká pradávná studna? Jdeme blíže. Ehm, kontejner na plasty.
Sauronovo oko.
Slunce nás již notně sežehlo. Oči se nasytily pohledem na bájné pyramidy.
Vylézáme před areál a čekáme na taxi, jež objednáváme přes Uber.
Hmm. Chaos, smrad a budovy v poločase rozkladu.
Přejíždíme k nedalekému Grand muzeu. Jako bychom vstoupili do jiného světa. Muzeum je zbrusu nové. Takže vidíme pěknou nabídku občerstvení, moderní prostory. Senzační výstava!
Náš den zakončíme na večerní show na pyramidách.
No, nečekal jsem velké zázraky, ale podívaná byla ještě slabší než jsem předpokládal.
Jednou z perliček večera byl před námi sedící divák. Show natáčel na svůj mobil, svítil u toho baterkou. Teda “natáčel”, mobil držel v poloze viz obrázek asi pět minut, ale nenahrával. Špatně stiskl tlačítko a jen nám svítil do hlediště a blokoval výhled.
Bydleli jsme kousek od pyramid v takovém normálním hotýlku, kde recepce fungovala non-stop, na střeše stále někdo obsluhoval na baru, dole u dvěří vždy seděl nějaký týpek, co nám otevíral dveře. Hotel měl asi 5 pokojů dohromady. Rozhodně nepraskal ve švech. V rámci ceny hotelu jsme měli i taxi z letiště na hotel zdarma.
Co z toho vyplývá?
Lidská práce nemá v Egyptě žádnou hodnotu. Bohužel. Lidé tráví čas v práci od nevidim do nevidim, ale efektivita se rovná nule.
Sídliště, kolem nichž vede dálnice vypadají šíleně. Nějaká patra jsou vybydlená a bez oken. Domy jsou na sebe nalepené. Ani si nechci představovat, jak to vypadá uvnitř.
To se řítíme po dálnici, jež má čtyři pruhy. Káhira je zarvaná starými auty. Žije zde na 20 milionů lidí a metru se ani nedá říkat metro. Pár stanic podzemního vláčku. Velmi náročné podmínky pro život.
Míříme na oběd na salát a jehněčí. Restaurace vypadá fajn, hodnocení vysoké. A taková šlichta. Salát se topil v mizerné majonéze, maso hrozné. No nic.
Celkově naše zkušenost s egyptskými restauracemi a dokonce i KFC jsou špatné. Nikde nám nechutnalo. Dokonce i v tom KFC, kde snad není co zkazit to byla bída bídoucí.
Vstupujeme do světa ještě většího bizáru. Nemyslím žádné muzeum, ale obyčejnou procházku Káhirou.
První Mercedes, jenž vyvstanul před našimi zraky.
První park a zelený porost. Pěkně pod mostem. Zajímavá práce s prostore.
Druhá zahrada, s legendární Cairo věží na pozadí. Chceme vstoupit dovnitř a projít se zelení. Aha, tady se platí vstupné za přístup do parku.
A pak je to Nil se svojí úžasnou promenádou podél řeky. Akorát. Ta promenáda je přes den zavřená.
Je tam takzvaně pouze na parádu. Údajně se otevírá až večer…
O Mercedesu jsem už referoval, o vytuningovaném žigulíkovi se zmíním až teď. Krásný.
Saladinova citadela. Nad městem se čnící pevnost, jenž patřila ke strategickým obraným bodům města. Z citadeli je senzační výhled na nekonečnou Káhiru. V dáli, na západním břehu Nilu jsou vidět i jakési jehlany, rozuměj pyramidy.
Součástí citadeli je i parádní mešita. Neočekávejte muslimskou atmosféru a přísná pravidla. Vstup povolen snad i v plavkách, hlavně ať dorazí, co možná nejvíce turistů.
O kousek dál stojí méně slavná mešita, kam světe div se, se nezatoulá ani noha. A tady už je atmosféra, koberečky, ticho.
Tu už sedáme do žigulíku, jenž snad čekal na nás. Jedeme směr Kan el-Khalili market.
Míjíme místní Ikea rozvoz.
Takové ty venkovní čajovničky, kde nemám chuť si dát ani ten čaj. A jednu z mnoha kočiček.
Nechybí mohutný dav a četní kaskadéři s množstvím čerstvého pečiva na hlavě. Fakt by mě zajímalo, kolikrát za den musí kurýr sbírat svůj drahocenný náklad…
Ulice v Khan el-Khalili jsou úzké, to ovšem nebrání motorkářům, aby zde jezdili jako páni světa.
Ale jinak jsme se v Káhiře cítili bezpečně. Akorát jednou po nás malé děti házeli kameny, ale to byla jen drobná vada na kráse.
Je tu smrádek, ale teplíčko a klídeček. Sladké sny.
Ale přece jsou tu i čajovny, kde si člověk s chutí posedí a je nač koukat.
Pokračujeme v tour de mešity. Začali jsme v nejslavnější, nyní stojíme v té nejstarší.
Ráj světel. Tohle egypťani umí a vypadá to pěkně.
A další mešita. Tentokrát taková autentická. Dlouze se nezdržujeme, aby nás nenaházeli někam do pytlů a neodnesli někam do neznáma k Mohammedoj.
Takový ten večerní shon ve staré Káhiře.
Prosím ten čaj vpravo nahoře! Šlo by to?
Káhira má dlouhou historii a ukrývá i skutečně temné příběhy. Jedním z nich je “město mrtvých”. Jedná se o rozsáhlý starověký hřbitov, který se kvůli růstu chudoby proměnil v obydlenou čtvrť, kde na a mezi hrobkami žije odhadem až půl milionu lidí, vytvářejících unikátní “město v městě” s obchody, školami, ale i s hlubokou sociální problematikou, jež je spojením života a smrti v Káhiře.
A pak je tu již zmíněné KFC, které “uspokují” naše hladové krky. Místní kuchyni jsme prostě přestali věřit.
Poslední káhirský východ slunce…
Pomalu sedáme do taxíku a vyrážíme na letiště, směr Sharm el-Sheik. Což jak taxikář vysvětluje je lokalita, kam Egypťané potřebují víza. To proto, že se jedná o výkladní skříň země a Egypt se obává, aby Sharm nezaplavili chudí lidé a neotrávili turistům jejich snové pobyty.
Taxikář se celkově rozpovídal o složité bytové situaci, mizerných školách, nízkých platech, nulových důchodech. No, situace v Egyptě není moc růžová a po průzkumu Káhiry mohu říct, že je to vidět na první pohled.
Na stranu druhou, Egypťané jsou lidé milý, někdy až moc vtipní, mluví hojně anglicky. A hold to slovo “bakshish” je prostě součástí hry. Avšak, vzhledem k výše popsanému se asi nelze divit, že se jim něco na přilepšenou hodí.
Na letišti jsme zvládli projít 58 kontrol nebo kolik, využili jsme naše zimní bundy, protože klimatizace jela jako urvaná až jsme konečně zasedli do letadla. Tam nás obdarovali občerstvením. Jednalo se o vůbec nejlepší pokrm, jenž jsme v Egyptě pojedli.
Ano, skutečně to není dobrá vizitka pro zemi faraonů.
Při našem čekání na odlet jsme se začetli do historie výstavby pyramid. Nebudu se nekonečně rozepisovat, cesta k monstrózním pyramidám v Gize byla dlouhá a trnitá. Po Egyptě je postaveno mnoho dalších pyramid, jiných, menších, ale neméně působivých.
Vědět o něco dříve, že tento kousek se nachází kousek od Káhiry, tak bychom tam taky zavítali. Djoserova pyramida je značně menší, ale určitě bychom nezakopávali o milion dalších lidí a otravné prodejce.
Letadlo přistává. Vstupujeme do příletové haly. Jo, jsme stále v Egyptě. V televizi běží fotbal.
Ten je zde na programu od rána do večera. Živý fotbal ze všech koutů světa, ale i záznamy všeho druhu. Prostě fotbal pořád, stále a znovu.
Na svůj pobyt jsme si vybrali resort JAZ Fanara. Naším hlavním kritériem byl přímý přístup na pláž z hotelu. Resort leží v části, kde jsou snadno k vidění korálové útesy a tisíce druhů barevných ryb.
Teď zde nepíšu nějaký levný reklamní slogan. To je prostý fakt. Šnorchlování zde bylo totálně senzační!
Jídlo vypadalo na první pohled fajn taktéž. Prostě all-inclusive. Bufet skoro celý den. Akorát to prostě nechutnalo. Nevím, nemastné a neslané.
No, ale pak ty západy slunce. Pouštní, oranžovo, žluto až zlaté. Nádhera.
Poslední den našeho pobytu zrovna vylézáme z vody a slyšíme hluk.
Nad hlavou nám prosvištěl obrovský letoun a několik stíhaček. Ten den podepisoval v Sharmu Donadl Trump mírovou dohodu mezi Izraelí a Palestinou. My se vraceli domů s Turkish Airlines přes Istanbul a zřejmě se svezl i nějaký ten turecký pohlavár.
Letadlo mělo zpoždění, čekalo se na kolonu černých aut, která nejdříve dojela k našemu letadlu. Pár důležitých lidí si naskákalo do business třídy a pak se teprve nalodil zbytek posádky.
Zajímavé to bylo.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.