Vítejme v Athénách, v kolébce civilizace! Vystupujeme na zastávce Larissa. To je taková centrální stanice pro vlaky z letiště a metro, kde si člověk uvědomí, že hlavák v Brně není až tak děsnej. Nepořádek, divný lidi, rozbitý chodníky, neupravené budovy.
Jako zajímavý, ale trochu jsem si Athény představoval jinak. Sokrates, Platón, Aristoteles, demokracie.
První dojem trochu jiný než člověk očekává. Na stranu druhou, vlaková nádraží, či jejich okolí, bývají často ostudou měst napříč světem. V Čechách tomu rozumíme.
Místy je ale situace ještě horší, to když procházíme uličkou se zvýšeným výskytem transvestitů, nacházíme se nedaleko čtvrti Omonia.
Kručí nám v břiše. Procházíme blokem, kde pro změnu převládají méně přizpůsobivý imigranti a jejich občerstvovací zařízení. Při letmém pohledu na hygienu a pořádek v přilehlých ulicích nás ovšem na chvíli přechází hlad.
V tom se podíváme doprava a vidíme fajn soumrak. Závan naděje po trochu depresivním začátku.
Ubytování máme v Graffiti house. Zdá se, že jsme na “správné adrese“. Tak, teď se dostat dovnitř, ok, hmm, kde je náš pokoj. Aha.
Sklepní místnost není zrovna vysněná lokace ve městě, kde čistota nepatří mezi často skloňovaná slova.
A vzhledem k počasí je i trošku vlhko a ziminka. No nic, jedeme dál.
To už máme ránko. Vstáváme časně, míříme na Akropolis, kde chceme být mezi prvními.
Nejbližší zastávka metra je Monastiraki. A člověk si hned uvědomuje, že vystoupil tak trochu v jiném světě. Posouváme se do nejstarší městské části, která ovšem vypadá mnohem čerstvěji než “nové Athény”.
Tak kde je ten Akropolis? Už vidím, hned za Roman Agora. Příkaz k postavení tohoto marketu vydal už Julius Ceasar, stavbu dokončil až císař Augustus.
Nicméně, postupně zjišťujeme, že na výstavbě, ale i destrukci, Athén se podepsali nejen řečtí bohové, ale i dobyvatelé zvenčí — Římané, Osmané…
Harry jdeme do baráku!
Vstupujeme do Akropole, nasáváme historii, zkoumáme co je co a kdo je kdo.
Začínáme u Odeione Heroda Attika.
Dva tisíce let staré divadlo, které bývalo dokonce zastřešené. A pozor. Kultura zde stále žije různými festivaly a koncerty světových hvězd. Tomu říkám ekonomická udržitelnost. Na pozadí antického skvostu nechybí výhled na přelidněné úzké a nevzhledné uličky Atén. Kritika novodobé architektury se nese napříč naším pobytem a i tímto článkem.
Avšak, čti čtenáři až do konce. Tento kontrast částečně rozřeším.
Chrám Athény Niké. Bohyně vítězství.
Chrám byl v 17. století Osmany kompletně rozebrán. Kameny použili na stavbu opevnění. Po řecké nezávislosti byl v 19. století chrám znovu složen z původních bloků jako puzzle. To co vidíte na fotce je tedy doslova rozložená a znovu sestavená stavba, ne kontinuálně stojící ruina.
Ve vstupní bráně je i jedna z prvních dochovaných galerií. Nebyl to veřejný prostor, byl spíš VIP salon. Umění bylo od začátku pro vyvolené, ne pro lid (žádná první neděle v měsíci zdarma), ale galerie jen pro hosty s pozvánkou. A co v “salónku” viselo za obrazy?
Odysseus kradoucí Filoktétův luk, Orestes zabíjející Aigistha, Polyxena připravená k obětování u hrobu Achilla… Trochu inferno.
Procházet Akropolisem bez průvodce je jako nesbírat v létě borůvky. Prostě to nejde. Smutnou, ale i dobrou zprávou je, že když nemáte průvodce, tak použijte Gemini či ostatní. Stejně jako my.
Celé místo díky informacím o historii nabírá úplně jiné obrátky.
Najednou se můžete začíst do toho, jak zde probíhaly obřady, co si angličané odvezli do Londýna, kdo zničil areál nejvíce, že zde stával dokonce minaret…
A co vidíme zde? Boj člověka s kentaurem. A co se přesně odehrálo? Kentauři se na svatební hostině opili, začali unášet ženy a bojovat s Lapity (řecký kmen). Hérós Théseus jim v tom chtěl zabránit a povedlo se mu to.
Pro Řeky to byl oblíbený symbol civilizace vítězící nad barbarstvím, neboli člověk rozumu nad živočišným chaosem.
Chrám Olympského Dia — Olympieion. Stavba začala v 6. století př. n. l. a trvala 638 let. Různí vládci ji zahajovali, přerušovali, opouštěli. Dokončil ji až Hadrian ve 2. století n. l.. Je to tedy římský chrám řeckého boha.
A že jste o Hadrianovi už někdy slyšeli? Rozhodně. Patřil mezi nejúspěšnější římské císaře a stavitele. Paradoxně zastavil expanzi Říma a nechal vystavět v Británii Hadrianův val, přestavěl Pantheon v Římě, vybudoval Olympieion v Athénách, pořímštil Jeruzalém.
Hadrian měl v sobě i kousek “Čecha”. Nikoliv pokrevně, ale oblibou v knihovny. Hadrian knihovny podporoval systematicky po celé říši, byla to součást té samé politiky co Olympieion. Knihovna jako symbol civilizace, vzdělání, řecko-římské syntézy.
Také nechal sestavit tzv. Edictum perpetuum, tedy trvalý právní kodex. To byl nepřímo základ evropského právního myšlení.
Řeklo by se, že Hadrian byl renesanční člověk a také velký kosmopolitán. Neustále cestoval po Římské říši, to od Británie, po Egypt až Sýrii. Částečně osobní zájem a zvědavost. Byl to člověk, který chtěl věci vidět na vlastní oči a řídit Říši osobně.
Jo a vlevo nahoře stojí Panathenajský stadion, kde se konaly první moderní olympijské hry v roce 1896.
A věřte nebo ne. V těchto neskutečných prostorách se jen pár metrů od nás vyzvracela nějaká osoba. Omylem, asi se jí z té historie zamotala hlava nebo nevím. Každopádně, kdo to může říct, že pozvracel antický prostor, kde probíhali obřady, obětní rituály a potyčky mezi bohy.
Znám jen jednoho, který měl podobný, ale trochu jiný incident na Machu Picchu, ale to je zase jiný přáběh… Ahoj Tomášku.
Máme zde knihovny, galerie, divadla, lázně, lěčebny, římské císaře, osmanské dobyvatele a Angličany.
No zkrátka, stejně jako v Egyptě a jinde po světě, tak i zde platilo, že v rámci “ochrany památek” odvezli angličtí dobrodruzi mnohé historické skvosty do Londýna. No a nyní se jim už nechce je jaksi vracet…
Akropole je ale také divadlo, kde se zde pravidelně konala soutěž o nějlepší divadelní představení. Vítež si kromě slávy a nesmrtelnosti mohl nechat vztyčit vítězný sloup na památku svého triumfu.
Na jižním svahu Akropole se prováděl také revoluční postup v léčbě těla a duše.
Přímo pod Akropolí stál Asklépeion a byl to vlastně první psychoterapeutický komplex na světě. Pacienti tu spali v hale, čekali na sen, ráno přišel kněz a sen interpretoval. O pár metrů dál bylo divadlo, kde se chodilo plakat na tragédie v rámci předepsané léčebné kůry. Řekové tomu říkali katarze, my dnes terapie.
A logicky vyvstává otázka, čím to, že Atény mají tak dvě odlišné tváře?
Spektakulární Akropolis bdící nad šedý škaredým novým městem?
Jisté vysvětlení tu je…
“Nové Atény” jsou město postavené narychlo a bez peněz, po vyhlášení nezávislosti v roce 1830 to byla jen malá vesnice, pak přišel milion řeckých uprchlíků z Malé Asie, pak druhá světová válka, pak občanská válka, pak vojenská junta, bylo potřeba město urgentně rozšiřovat. A pokaždé se stavělo rychle a levně. Výsledek je ta charakteristická betonová zástavba bez urbanistického plánu a zeleně. Paradoxně ta ošklivost okolí ještě více přidává Akropolisu na kráse.
Takže, je to dobře nebo špatně? Nevím, ale je to zajímavé.
Tímto ukončuji oficiální historické okénko. Píše se neděle ráno. V místní půjčovně vozů si vyzvedáváme malý “sporťák” a přes bláznivou athénskou dopravu kličkujeme ven z města.
Míříme do klidu, k moři a větru, za Poseidónem. Výhled na chrám je fantastický. Těšíme se, až se dotkneme sloupů a projdeme se útrobami chrámu. Parkujeme. Míříme ke kase, kde se platí vstupné. Aha, 25 EUR za osobu? Hmm, tak tuhle zlodějinu nemůžeme podporovat.
Z dálky chrám vypadá stejně líp 🙂
Jinak, první historická zmínka o mysu Sounion pochází z Homérovy Odysseje, když se spartský král Meneláos vracel z Trojské války, pochoval tady svého kormidelníka.
Chrám sloužil později i jako navigační bod, námořníci věděli, že jsou skoro doma nebo skoro pryč na širém moři.
Prozkoumáváme oblast v okolí chrámu. Cítímě se jako na větrné hůrce. Kousek od křižovatky vidíme opuštěné stavby, taktéž kapličku. Původní obyvatelé opustili osadu. Nedaleko měl vyrůst i hotelový komplex, ale stavba zůstala nedokončena a kontrukce hotelu chátrá.
Poseidón zde chce klid od lidských očí.
Prastarý amfitéatr. Když diváky nebavila komedie nebo tragédie, tak se prostě kochal pohledem na moře. A následně zaházel herce rajčaty, či tím, co bylo po ruce. Divák nemohl prohrát. Vždy odcházel z představení spokojen.
Jinak, tahle oblast Kato Sounio je relativně vybydlená. Dříve zde těžili stříbro a dařilo se i těžkému průmyslu. To už je ale hudba dávné minulosti…
Ještě si chvíli posedět na pláži pod chrámem. Chtěli jsme se občerstvit v jedné ze dvou restaurací, ale ani po 20 minutách čekání u stolu si nás nikdo z obsluhy nevšiml. Číšníci pouze chodili kolem jako bychom byli vzduch.
Ale jinak je to nádhera.
Vracíme se do Athén. Den nekončí. Míříme na bitvu o Athény. Olympiakos hostí AEK.
S menšími problémy jsme se dostali na stadion. Zakoupil jsem vstupenky do sektoru domácích. V tomto případě se jednalo o obvyklý sektor hostů. Takže nás oplotili jako nějaké raubíře. Atmosféra na stadióně se rychle měnila. Start byl bojovný, chorály, nadšení. Ajaj, domácí inkasují, projevuje se frustrace. Fanoušci začínají být nervózní. Ajaj, za celý zápas domácí ani jednou nevystřelili na branku. Konec zápasu je už čistá frustrace, pískot a totální zmar.
Jdeme do finále. Poslední den.
Procházíme centrem Athén. Zase jiné město. Relativně nové budovy, avšak s historickým nádechem. Nechybí místní obyvatelé, jenž si dopřávají siestu.
Co si o tom myslí Sókrates?
Nevím, a pokud by si o tom něco myslel, tak by to nikam nenapsal…
Sókratés sám totiž nenapsal nikdy jediný řádek. Všechno co o něm víme pochází od jeho žáků, hlavně Platóna. Takže socha největšího filozofa Athén zobrazuje člověka, jehož myšlenky známe výhradně z druhé ruky.
A Athény ho za to odsoudily k smrti (né za to, že nezapisoval své myšlenky), ale za to, že je říkal nahlas, v roce 399 př. n. l. vypil bolehlav za “kažení mládeže a bezbožnost.” Demokracie v praxi.
Nicméně. Řecko s námi zůstává. Mimo jiné jsme navštívili místní muzeum kuriozit. Nejdřív jsem byl skeptický, ale nakonec pozorování a zkoumání dávných vynálezů bylo super! Nutno dodat, že snad polovina nápadů a strojů měla za úkol co nejlépe naředit víno.
Avšak, při odchodu jsme dostali zdarma hru Trias. Na tu dlouho padal v našem bytě prach. Dnes už hrajeme s nejbrilantnější Alyonkou v průměru jednu partičku na den. A dokud hrací kartu neztratíme, tak ji budeme hrát i nadále!
Takže, tímto děkujeme Athénám, že nás pohostili a také místní čestné stráži za důstojné rozloučení s městem před odletem do domoviny.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.