Machu Picchu. Přesně tak se nazývá obvyklý cíl číslo jedna pro většinu cestovatelů mířících do Peru. Ano, i já měl dlouho na mysli magickou inckou vesničku ukrytou hluboko v horách. Nicméně, po důkladné lustraci možností a inckých památek v okolí Cusca (Inkové mě hodně zajímají) jsem objevil místo, jež za normálních okolností neumím vyslovit, natož napsat.
To místo se jmenuje “Choquequirao” (čokekirao). Oč se jedná? Jak titulek napovídá, tak o Machu Picchu bez lidí. Choquequirao je trochu jiné než bájné Machu Picchu, nicméně podobností mají na tisíc. A co je ten největší rozdíl?
Zatímco na Machu Picchu míří téměř 4,000 lidí každý den, tak na Choquequirao dorazí v průměru 20 lidí. My za celý den potkali 6 lidí… Už asi cítíte ten rozdíl… Přesně proto se Choquequirao stalo jednou z mých priorit při návštěve Peru.
Jak naplánovat trek na Choquequirao?
Na tuto otázku se pokusím postupně odpovědět…
Pěkně od začátku. Toho času jsem pobýval dva měsíce v Cuscu, kde jsem kombinoval svoje pracovní povinnosti s víkendovými radovánkami. Vzhledem k průměrnému počtu návštěvníků Choquequirao na den asi každému průměrně sečtělému jedinci dojde, že se bude jedna o cestu úzkou a trnitou…
Možností jak Choquequirao dosáhnout je více, já popíši variantu, jež jsem zvolil… Prvním záchytným bodem byla Cachora. Cesta započala v Cuscu, v “Auto přepravě do Abancay”, která se nachází na mapě ZDE. Auta vyrážejí ve chvíli, kdy jsou připraveni čtyři pasažéři. Takže doporučuji dorazit s rezervou, cena za cestu je 50-60 solů a trvá cca 3 hodiny. Člověk nejede až do Abancay, ale vystoupí si v Ramal de Cachora (což je cca TADY), šofér ví. Zde čekají taxíky, jež kasírují cca 50 solů za cestu do Cachory (v případě štěstí se můžete svézt kolektivem, což stojí hubičku, ty ale projíždí Ramalem hodně random).
Jakmile taxík překoná horizont a začne klesat do Cachory, tak člověk hned ví, že je na správném místě. Sjíždí se do hlubokého údolí, jež je obklopeno vysokými kopci a v dáli ční dvě pětitisícovky se zasněženými vrcholky. Ubytko jsem zvolil Choquequirao Guest House, stejný majitel provozuje i parádní ubytko v Marampatě, takže zabijete dvě mouchy jednou ranou. Já se domlouval přes WhatsApp. Jo a nemají zde bankomat, tak se vybavte dostatkem hotovosti.
Trek na Choquequirao trvá 3-5 dnů, v závislosti na množství času a kondici výpravy. My jsme se rozhodli pro variantu “3 dny”.
Což obnášelo:
Den 1 – odjezd taxíkem v 6:30h z Cachory ke vstupu na trek (taxík domluvíte na ubytku), následně přesun do Marampaty (cca 16km)
Den 2 – průzkum Choquequiraa, což je za mě operace na celý den
Den 3 – návrat do Cachory
Trasa ZDE
Den 1 – cesta do Marampaty
Budíček nám okořenilo bubnování dešťových kapek na parapet. Nicméně, jednalo se o krátkou tropicku spršku, jež je součástí této části Peru v časech dubnových pravidelně. Po snídani a přesunu taxíkem na bod startu, následně zaplacení vstupného již následoval samotný pochoďák.
Déšť skutečně záhy ustal, mraky se zvedly, opona se rozevřela.
Dámy a pánové, takto vypadá začátek a poměrná část treku. Výhled na hluboké údolí s divokou řekou Apurimac (1,470 m.n.m.), na jejím pozadí se tyčí hory Kiswar (5,771 m.n.m.) a Quiriwayrachina se svými zasněženými vrcholky. Popravdě, spatřit na vlastní oči výškový rozdíl přes 4,000 metrů se jen tak nepoštěstí.
V tu chvíli člověk stojí ve výšce cca 2,900 m.n.m.. A jaký to má háček? Ehm, je nutné sklesat k samotné řece, překonat most a zase vylézt do podobné nadmořské výšky, kde se rozléhá vesnička Marampata. Ranní výjezd je doporučen, protože v údolí bývá horko.
A tohle je právě ten filtr, jež se nechce podstupovat kde komu. A díky čemuž je Choquequirao tak kouzelným místem.
Výhledy jsou skutečně úžasné. Člověk se opotí již při sestupu. Naštěstí je cestou hned několik míst, kde si lze dopřát osvěžující nápoj či jiný doping. Není nutné tahat hektolitry vody na zádech.
Jak je vidět, tak zásobování Marampaty a okolních míst zajišťují oslíci se svými vůdci.
Každopádně. Most je bod zlomu, doslova. Teď je nutné vystoupat na 1,500 výškových metrů, to na 6 kilometrech trasy. Ano, je to prudké. Ano, bolí to. Ano, stojí to za to!
Ve chvíli, kdy člověk dorazí do Marampaty, tak je zalit nejenom potem, ale také úlevou. První úmorný den je zdárně dokončen.
Výhled z pokoje mluví za vše… Paní domácí navíc skvěle vaří, člověk se cítil jako v ráji. Pouze jedna věc trošičku komplikovala život. Hmyz. Ano, komárů a dalších družných mušek je zde habaděj. Tito malý nezbedové pobyt v Marampatě nepříjemně okoření, ale co se dá dělat.
Jak jsem zmiňoval, paní domácí je milionová a její děti jsou čiperné. Výměnou za nakreslený obrázek jsem jim pustil několik dílů Krtka, což se setkalo pochopitelně s úspěchem!
Den 2 – Archeologický park Choquequirao
Aneb jeden den v ráji. Choquequirao je senzační, pusté, zasazeno v neuvěřitelných přírodních kulisách. Kromě výhledu na zbytky incké vesnice člověk nahlíží do údolí rozbouřené řeky Apurimac, na četné vodopády, ale také hned na několik dalších pětitisícovek a jiné ohromné “kopce”.
Samotný komplex Choquequirao je vzdálen pouze několik dní chůze od slavnějšího Machu Picchu. Choquequirao je ovšem rozlehlejší, v dobách hlavní slávy činila jeho rozloha 1,800 hektarů (nyní je rekultivováno cca 30-40%).
Choquequirao bylo založeno Pachacutim a jeho synem Tupacem (stejně jako Machu Picchu) jako jejich královská rezidence. Choquequirao zřejmě sloužilo jako vstupní bod do incké provincie Vilcabamba a také jako administrativní středisko sloužící politickým účelům, mělo sociální i ekonomickou funkci. Konaly s zde různé rituální obřady věnované Bohu Slunci a dalším…
Fotka níže je shodou okolností pořízena právě z onoho obřadného místa, jež připomíná heliport a stojí trošičku mimo osadu.
Samotná osada se skládala z mnoha částí. Již zmíněnému místu pro obřady, náměstíčku pro osadníky, obydlí pro osadníky a kněží, skladišti a ve vyvýšené části nad všemi dlel Tupac a vrchnost.
Nemohou samozřejmě chybět legendární terasy, jež Inkové budovali v terénu vskutku šíleném a prudkém. Nicméně, jíst se musí.
Další snímek je pořízen právě z prostor, kde operovala vrchnost. V dáli je vidět ono oddělené obětní místo, kde se taky asi děly věci.
Na Choquequirao doporučuji vyčlenit celý den. Chvíli trvá, než si člověk všechny objekty projde.
A nelze nevěnovat pár hodin dlení, pozorování okolí, hloubání v myšlenkách. Choquequirao totiž oplývá geniem loci na druhou. Mix vůně historie, kdy je člověk obklopen horami, řekou, vodopády a bájným klidem je něco, co prostě chutná a co si většina lidí chce užít. Najít podobná místa bude totiž v budoucnosti čím dál těžší.
A může to být i případ Choquequirao. Peruánská vládá totiž schválila projekt, kdy by mělo cestu přes údolí zkrátit lanovka. Ta přinese desetitisíce turistů ročně navíc. Choquequirao zůstane fantastickým místem, ale už to zde člověk nebude mít sám pro sebe. Projekt by měl být dokončen v roce 2030. Avšak, uvidíme, zda se stavba skutečně uskuteční. Třeba ona myšlenka zůstane na papíře…
Celý fantastický den završil důstojný západ slunce. Ten baráček vpravo dole je náš hotýlek…
Den 3 – Návrat do reality
Všechno krásné jednou končí. Za ranního rozbřesku je nutné vyrazit zpět do Cachory. Ehm, tedy rozbřesku. Trošičku pršelo a výhledy zkrášněla oblačnost. Mně to v zásadě nevadilo. I oblačnost má svoje kouzlo, navíc jsem věřil, že se mraky rozestoupí a výhledy se zase naskytnou v plné kráse…
Což se potvrdilo. Z Marampaty doporučuji vyrazit brzo ráno. V údolí je skutečně horko a návrat do Cachory může být pro jedince se slabší kondicí řádnou zpovědí. Nicméně, když se člověk zastaví, občerství, nadechne a rozhlédne se, tak i přes únavu musí být zaplaven pocitem štěstí a radosti…
Jeďte a jděte do Choquequiraa, je to tam skvělé!
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.