Jedeme do Alp! Do Türnitzských Alp. Ty se rozléhají pouye hodinku a kousek jízdy autem od Vídně. Hmm, tak tam bude asi milión lidí? Ani ne. Je tu klídek. Je tu parádně. Já se do těchto končin nevypravil poprvé. Již jsme zde operovali s bratránkem během pozdního podzimu a také jsme se zde zastavili minulý rok, kdy jsme si zajeli dobít slavnější vrchol Ötscher.
Jakž byl letošní plán?
čtvrtek: aklimatizace, ubytování na chatě Marx Bauernhaus, procházka na vodopád Lassingfall, obhlídka jezera Erlaufsee Schiffstation
pátek: královská etapa na Windberg
sobota: průjezd pasem pod Hohe Studentem
neděle: procházka s výhledem na legendární vlakovou dráhu
Do sedla a jedeme! Čeká nás ETAPA kde zdoláme 36 kilometrů a 1 240 výškových metrů, to není málo. Nejdříve rozehříváme nohy po silnici, jenž vede do Altenbergu. Klid před bouří.
Poté ale zabočujeme prudce doleva a galeje mohou začít. Doplním, že skoro celou nálož výškových metrů zdoláme na kopci 8,4 km dlouhém, v průměru 10,4%. Ehm, avšak celé se to jede na kamenité šotolině. Žádný asfalt. Tato informace dodává stoupání úplně jinou dimenzi.
Kromě potu stékajícím po čele a laktátu v lýtkách se ovšem otevírají i parádní výhledy.
Cestou potkáváme i křížek. Rozhodně si tady pár cyklistů muselo sáhnout do hlubokého rezervoáru sil.
Stoupáme. Makáme. Žijeme.
Na vrchol nás ženou nejen výhledy, ale i přítomnost chaty Schneealpenhaus (už vyčuhuje vlevo nahoře). Kde číhá pivko a kvalitní oběd. Na vrcholu se rozléhají hned tři chatky, takže je i na výběr. Jinak doporučuji zahájit etapu kolem 11h. Auta mají dovoleno vyjíždět stejnou silničkou jako jsme valili vzhůru, ale jen v dopoledních hodinách, takže díky pozdějšímu startu nás rušil snad jeden auťák již klesající do civilizace.
Chata a oběd jsou v dohledu, ale kopec ještě dává zabrat.
To už jsme v cílové rovince.
Hotovo. Paráda. Teď už zkontrolovat brzdy a jedeme dolů. Disclaimer. Bez kvalitních brzd o této etapě ani neuvažujte. Cestou dolů jsme u jednoho jezdce brzdy kompletně odpravili a u dvou dovedli do stavu “těsně před smrtí”.
Všichni jsme přežili ve zdraví a na chatě nás už vítal poník.
Kterého jsme záhy ugrilovali. Kecám, to jsou samozřejmě vepřová žebírka!
Ačkoliv, na farmě měly zvířata skutečně volný pohyb. Kromě poníka, zde pobíhal i psík, kačeny, husy a v ohradě se procházeli divocí čuníci.
A pak ta rána. Výhled z okna nebyl vskutku vůbec k zahození.
Ani sobotní etapa nebyla totální rovinka. Čekalo nás 50km při převýšení 740 metrů. Nicméně, kopec byl spíše táhlý narozdíl od včerejšího smrťáku. První část cesty bylo piánko po parádní cyklostezce.
Projížděli jsme obklopeni lesy, podél křišťálově čisté řeky a sem tam se objevil i nějaký ten vodopádek.
Pod kopcem jsme si zastavili na kávičku ve Freinerhofu. Zase, parádní výhled, fajn obsluha, jenž nám potvrdila, že o našem nejslavněším poličském rodákovi, skladateli Bohuslavovi Martinů nikdy neslyšeli… Ale za to znají Karla Gotta. Kdy dokonce provozovatel jiné restaurace je natolik fanouškem božského Karla, že některé jeho písně zpíval snad sám než český zlatý slavík.
Frčíme kolem pěkně vymóděné kapličky…
Míjíme trochu zapomenutý fotbalový pažit.
A šlapeme zase famózní přírodou. Jen lesy, výhledy, chatky a slamníky. Nikde ani živáčka. Pouze sem tam se objeví nějaké to stádo pravých alpských krav.
Usedáme pod nedaleký strom, abychom si odpočinuli ve stínu a dopřáli si svačinku.
Kolem sjíždí zkušený cyklista a křičí “cold beer, one hundred meters” a ukazuje do kopce. Řikáme si, hmm, co to má znamenat? Co je to za fóry. Žádnou chatku s občerstvením nikde nevidíme…
Ujedeme sto metrů a hle. Tady jsou.
Pokračujeme v příjemném výstupu, který postupně utahuje. Na nejvyšším bodě se zase pasou kravky a taky zde stojí kadibouda.
Při následném sjezdu zase pořádně prověřujeme brzdy. Všichni ale přežili.
Cestou na chatku zastavujeme na koupačku. Řeka je čistá, krásná, ale ledová, jako fakt ledová! Ale trochu se plavat se zatnutými zuby dalo.
Etapa končí. Jsme v cíli. V úkrytu chaty.
Vyrážíme ještě na večerní obhlídku vesničky. Míříme do kavárny Das Glasshaus. Jak blízká zahrádka, tak i pár metrů vzdálený dům vyvolává otázku. Že by zde vyrůstal nějaký ten rakouský Gaudí?
K úplné spokojenosti nám chybí něco v žaludku. Popocházíme do pár metrů vzdálené restaurace Gasthof Schäffer. Kde nás pohostili znamenitě. Konkrétně místní lahůdkou ala býčí stejk s bramborem, zeleninou, vývarem a křenovou omáčkou.
Je neděle. Mužstvo cítí únavu. Nohy protáhneme při pohodové procházce okolo Wolfsbergkogel. Kde vidíme legendární viadukty, tunely, hory, lesy, ráj…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.