Tak jsme s bráchou přemýšleli, jak uzavřeme léto 2018 až jsme po krátké diskuzi došli k jasnému stanovisku. Je zapotřebí prozkoumat Podkarpatskou Rus, tedy především obec známou pod jménem Koločava a její okolí. Prodloužený víkend postačí. Zahajuji tedy nebývale dlouhý elaborát…
Plán cesty byl naprosto jednoduchý:
odjezd > čtvrtek – 22:10h, odjezd vlakem do Užghorodu z Olomouce, LeoExpress
den#1 > pátek – průzkum Užghorodu
den#2 > sobota – přejezd do Mižhirja a následná hřebenovka vedoucí do Koločavy
den#3 > neděle – přejezd k jezeru Siněvir pochod do vesničky Svoboda, návrat do Mižhirja
den#4 a epilog > pondělí – přejezd do Mukačevo, průzkum města a zámku, večerní odjezd zpět do domoviny
den#1 > průzkum Užghorodu
A tak jsme dorazili do Užghorodu. LeoExpress nás vlakem doručil do Košic, kde jsme přeskočili na autobusový přípoj a je to. Bus jede až do Mukačeva.
Užghorod patří mezi více rozvinutá ukrajinská města. Nicméně žigulíci na každém rohu nesmí chybět, závan socialismu taktéž zavoněl celkem mohutně. Užghorod býval takovým hlavním městem Podkarpatské Rus a koneckonců česká, respektive československá stopa zde zůstala v podobě sochy T.G.M a dokonce po tehdejším prezidentovi pojmenovali i most. To se událo v roce 2003.
Do města jsme dorazili ráno, značně vyhladovělí a bez hřiven. Logicky jsme zamířilli do centra. Jak vidno, tak dřevěné lešení ještě nevymřelo.
Česká stopa zde není pouze díky T.G.M, ale české pivo taktéž připomíná již dávno zaprášené bratrství. Jinak Užghorod má takovou “stěhovací” historii. Postupně patřil na území Uher, Československa, Maďarska, SSSR a až v roce 1991 se stal součástí Ukrajiny.
Židovská synagoga, která si prošla po druhé světové válce zajímavým přerodem. Budova se proměnila v koncertní síň s vyhlášenou akustikou. Žel tato transformace znamenala i sejmutí veškerých symbolů připomínající užghorodské Židy, kterých zahynulo na 85 000 v koncentračních táborech.
V honbě za otevřenou restaurací jsme prošli kdejakou uličkou a prozkoumali kdejakou pasáž.
Najít před 11h otevřenou restauraci, kde by nás ochotně pohostili nebylo snadné. Ale zadařilo se. Kýžený boršč sic chyběl na skladě, ale hladové žaludky jsme umlčeli. Hospůdka je ovšem natolik zapadlá, že není ani v Google mapách. Přesto existuje.
Přesně nevím, co to znamená, ale zaujalo. Kulásek se vyskytoval po městě v poměrně hojném množství.
To už nám v době popolední začaly padat oči. Spánkový deficit z noční cesty nešlo zněškodnit jinak než šlofíčkem. Vydali jsme se do slavného a nejvyššího hotelu ve městě, zvaného Zakarpatia. Hotel má svá nejlepší léta dávno za sebou, ale jedná se o naprostou legendu, takže mě neodradily ani hrozné recenze. Ano, záchod nesplachoval, voda tekla studená, ale v noci to na lobby pořádně žilo…
Hnedle naproti hotelu se rozléhá Chrám Krista Spasitele. Nová stavba, jejíž zrod se datuje do devadesátých let minulého století a otevření přímo na rok 2000. Do chrámu se vtěsná až 5000 lidí. Skoro jako stadión.
Každopádně poblíž nemůže chybět malý blešák, s paní, jenž si posunula židličku šikovně do stínu. Ukrajina v plné parádě. Bohatství a chudoba pěkně ruku v ruce.
Již plni sil a optimismu vracíme se do středu města. Základem je úspěšně přebrodit řeku Uzh, k čemuž náramně slouží most. Překvápko, co?
Užhorod je plný miniaturních skulptur. Tou mému srdci zdaleka nejoblíbenější je dobrý voják Švejk. Ten si hoví hned u mostu.
Vytrávilo. Typický ukrajinský hot-dog zaplácnul naše žaludky. Recept je prostý: svlékací párek, rohlík, zelí, kečup a tatarka. Cena je v rozmezí 15 – 20 hřiven.
Směřujeme na hrad, to skrze uličky neuličky. Opět kulomet k vidění.
Hle, hradby vypadají dobře, koneckonců i nádvoří je pohledné. Samotná expozice nenadchne.
V Užghorodu se otočili mimojiné i Cyril s Metodějem osobně. Budiž zvěčněni v jedné z místností.
Vlajka EU je k vidění poměrně často. V celku člověk nemusí býti Einstein, aby vytušil, kam to Ukrajince táhne.
To už se nacházíme v kasematách. Nejlepší část hradu, kde jej můžeme prohlédnout taktéž v podobě skoro původní.
V kasematách se poměrně důsledně mučili děvčata, jenž postihlo podezření z provozování řemesla zvaného čarodějnictví. Tento chrabrý mužík jménem Karlík pomohl hned několika těmto nešťastnicím se záchranou. Pozoroval jejich utrpení z malé skryté chodbičky, v době, kdy dívky nezakoušely umu zdatných mučitelů, tak neprovozovaly žádné praktiky, alá černá magie, ale prostě brečely a volaly k Bohu. Karlík tedy orodoval, za nevinnost nebohých nešťastnic a uspěl.
Jedna z dominant města. Katedrála Povýšení svatého Krista. I svatá budova se stala předmětem politického boje. Původně obhospodařován jezuity následně řeckokatolickou církví, později zde Rusové razili pravoslavné vyznání a nyní je katedrála zpět v rukou řeckokatolické větve.
A jdeme dále… Opět za jídlem.
Cestou na nás houknul chlapík, který bojoval s větrnými mlýny. Respektive se trápil s táhnutím ledničky, jenž nevím jak chtěl dostat na střechu žigulíka. K dispozici měl pouze asistenci bábušky. Tedy přiložili jsme ruku k dílu a ladně vyhoupli lednici na místo určení.
Decentní večerní blešák v centru města.
A to jsme již u podniku zvaném Kolyba. Typická ukrajinská kuchyně, žel boršč jako na potvoru zase a opět vyprodán.
To už se dostáváme do hodin večerních. Příběhy, jenž se odehrály v této časové periodě si nechám pouze pro potřeby výjezdní skupiny.
den#2 > přejezd do Mižhirje a hřebenovka vedoucí do Koločavy
Sobota. K snídani si dopřáváme doslova tekutý chléb. Pití či limonáda nesoucí název kvas, přesně vystihuje tento “bájný pokrm”. Prostě tekoucí zasycovadlo. Paní čepuje drink s láskou. Na chvíli si odloží cigaretku a s posvátnou důležitostí naplní kelímek až po okraj.
Boxer. Hned několik nádraží nabízí tento výdobytek moderní doby. Vhodné pro každého, kdo potřebuje ulevit své nervové soustavě před náročnou jízdou busem či se trochu předvést.
Náš bus do Mižhirja. CCa 4 hodiny cesty. Ou jé.
Busík byl místy přerván k prasknutí, místy se mi ovšem naskýtaly nevšední obrazy. Nějakou dobu před námi popojížděla modrá Lada až do osudového semaforu. Řidič zastavil na červenou, záhy vyběhl z vozidla, promtně otevírajíc kapotu a už se vrtal v motoru. Poměrně častý obrázek.
Jindy do již k prasknutí naplněné mašrutce směřovali další a další pasažéři až na výjimky se vždy všichni nějakým záhadným způsobem naskládali dovnitř.
Já jsem se hned několikrát proměnil na sedící stojan, hlídajíc květiny a jiné.
Místy jsem měl ovšem výhled lepší než dobrý. Ve chvíli, kdy jsme protnuli Volovec, tak se na silnici začaly značně množit koňské povozy.
Mašrutka se místy mění i v DHL. Lidé často nechali u řidiče nějaký balík či igelitku s intrukcemi, kdo a kde náklad vyzvedne.
Občas bylo nutné sundat nohu z plynu a podělit se o vozovku s dobytkem.
Unavená cestující.
Karpaty se kvapem blíží!
Přežili jsme. Vystupujeme na autobusovém nádraží v Mižhirja.
Obratem vyhledáme taxík, tradiční žigulík a necháváme se převézt blíže k naší pěší trase. Za cca 25 km jízdy platíme 250 hřiven (toho času cca 220 kč), řidič musí samožejmě zpět do města prázdný.
A jdeme na to. Čeká nás nádherná hřebenovka. Cca 25 km chůze, převýšení cca 1 300 metrů. Jsou tři odpoledne. Ráno jsme asi o dvě hodiny zaspali a nezbývá než doufat, že dosáhneme Koločavy za světla. Čelovky či jiné svítilny pochopitelně nemáme.
Cedule s údajem o vzdálenosti trochu mate. Jinak je ovšem značení skvělé. Holt, zlatý český ručičky.
Trochu partyzánsky upravený pramínek.
Krpál je prudký. Musíme vystoupat z nějakých 900 m.n.m. až na kótu 1 700 m.n.m. Potíme se, je horko. Za zády slyšíme, jak se nahoru doslova dere silné auto. Tatrovka. Uhýbáme. Tatrovka zastavuje. Otebírají se dveře u spolujezdce a borec jen ukazuje, ať si skočíme na korbu. Paráda. Popravdě skoro až nemůžeme věřit tomu, jaké sklony a jaký terén dokáže tento nesmrtelný stroj zdolat.
Dále kopírujeme červenou. Info o vzdálenosti opět trochu klame.
Pečlivě zahalené auto uprostřed lesa, v těžko dostupném terénu. Co se asi skrývá uvnitř…
Stoupáme výše a výše. Dobrou zprávou je, že vycházíme z lesa. Vrchol a kýžené výhledy jsou téměř na dosah našich již znavených nohou. Silně nedoporučuji konzumovat vodku ve velkém před podobně náročnými pochody.
Siněvir jako na dlani. Hřebenovka začíná. Chtěl jsem vybrat pouze pár ilustrativních snímků, leč většina fotek mě tak uspokojovala na duši, že jsem se rozhodl ponechat jich k obdivu hned mraky.
Nádhera. Nemusím zmiňovat, že za celý den jsme potkali pouze tři další skupinky chodců. Čas ovšem letěl. Voda docházela a nás čekal náročný sestup. Místy přímo vo držku, leč přežili jsme. Ačkoliv během sestupu byl založen takzvaný “Klub bolavých kolen”. Nemusím vysvětlovat.
Ve chvíli, kdy slunce klesalo níže a níže, lahve s vodou zely prázdnotou a morálka mužstva již klesla pod psa, tak uzřely naše oči v dáli Koločavu. A je to. Ono podnikat onen sestup za tmy a bez světěl, by se rovnalo jisté sebevraždě. O tu bychom se pravděpodobně pokusili, pokud by nás nenaložil borec s Tatrovkou a dobrou polovinu kopce nás nevyvezl. Občas je sranda říct si takovéto, co by kdyby aneb náhody a nárazy… Zkrátka na tuto parádu doporučuji vyrazit již ráno.
Na druhou stranu, naše závěrečné kroky lemovaly výhledy doslova dechberoucí.
Právě ty vrcholy v dáli ještě nedávno okupovalo naše čtyřčlenné vojsko.
Koločava. Rodiště Nikola Šuhaje loupežníka. Naše hradiště pro sobotní noc.
Do našeho základního tábora docházíme značně vyčerpáni, leč spokojeni. Celý den až na jisté porodní problémy klapl náramně. Četnická stanice. Právě tento úřad pobýval v budově v dobách ani né tak vzdálených. Majitel hovoří plynulou češtinou, což je fajn. Zodpoví pár mých otázek a sežene nám “taxík”, prostě někoho, kdo nás dopoledne odveze z Koločavy k Siněvirskému jezeru. Cca 24km jedním směrem nás vyšlo na 400 hřiven. Jo a jde u něj i nějaké ty hřivny koupit.
den#3 > jezero Siněvir a přechod do vesničky Svoboda
V Koločavě by se dozajista dalo zdržet déle, ať už kvůli Nikolajovi Šuhajovi, který má ve vsi muzeum a další místa spojena se svou osobu. Krásnými kostelíky či možnostmi dalších túr v okolí. Na druhou stranu přiznám, že jsem čekal Koločavu ještě malebnější, zapadlejší, atmosferičtější. Sice míjíme množství koňských povozů, pasáčků koz a krav a další pikantnosti, ale jizva socialismu obec také poznamenala. Jo a množství brutálních děr na silnici je pro slabší matematiky nespočítatelné. Žigul se jeví jako úplně ideální dopravní prostředek.
Ještě jsme si zaskočili koupit nějaký proviant do místního obchůdku. Vlastně, slovy Olega se jedná o “velkoobchod”.
A tak jsme dorazili pod jezero Siněvir. Poměrně oblíbené místo, což je na první pohled vidět díky mnohem větší kumulaci lidí. Naším cílem se stala vesnička zvaná Svoboda, konec světa. Vesnička, kde končí silnice a kde se údajně zastavil čas.
Itinerář obsahoval pochod o vzdálenosti bezmála 15 kilometrů a převýšení mělo atakovat hranici 1 000 nadmořských metrů. Opět je možno trasu rozložit na celý den.
A tak jsme minuli pár chaloupek a posouvali se k jezeru.
Cestou jsme míjeli mnohé prodejce. Avšak všichni prodávali úplně stejné zboží. Jeden stánek za všechny.
Siněvirské jezero je nejvýše položeným jezerem na Ukrajině, ve výšce 989 m.n.m..
Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu.
My ovšem pokračovali směrem dále po modré. Dneska jsme úplně neočekávali daleké výhledy, ale naopak se chystali vychutnat bujné lesní porosty a shované lesní cesty, jenž jsou nedílnou součástí Siněvirského národního parku.
Místy jsme se prodírali skutečně problematickým terénem, ale když překážku nemůžeš přeskočit, ani podlézt, tak ji obejdi.
A nakonec se přeci jenom i pár výhledů vyskytlo.
Delikátní ostružiny.
Vyškovský vrch je nedaleko. Nejvyšší bod naší dnešní cesty.
Žel odvrácená strana krásné přírody. Bordel. Lidi jsou někdy hovada.
Ve velkoobchodu jsme si koupili klobásky, leč došlo na zradu. Pochutina se nacházela ve stavu syrovém. Štěstí v neštěstí. Celý národní park je doslova obstřílen připravenými ohništi a jedno takové jsme měli přímo pod nosem. Šlo se tedy opékat.
Jaksi nám chutnalo, avšak klobása trochu zhořkla, když jsme si uvědomili, že nás čeká následovný krpál. Ten se svým sklonem hodil spíše pro horolezce než najezené chodce. To je život.
Pot nám tekl i ušima, ale zmákli jsme i tuto překážku.
Čekalo nás další klesání a Svoboda se blížila každým krokem.
Ačkoliv některé úseky opět spadaly náročností do těch komplikovanějších. Upřímně, když člověk vidí, kam značka směřuje, tak se ani nechce věřit, že právě zde vede ona značená trasa, ale je to tak.
Procházíme kolem pustého salaše a v dáli vidíme první chalupy obce Svoboda. Jo a za celý den jsme potkali jednu skupinu turistů. Partu Čechů procházejících Svobodou…
Jsme na místě. Volně pasoucí se koně? Není problém.
Chaloupky jako malované? Máme.
Kravičky křižující cestu? Budiž.
Ticho, klid a mír? Máme.
Tohle je prostě Svoboda. Místo, kde končí cesta v Podkarpatské Rus. Konec světa a srdce ráj. Čas stojí.
Menším problémečkem bylo sehnat odvoz do cca 40km vzdálené Mižhirje. Sice jsem měl číslo na taxikáře, ale nikomu z naší party nefungoval v místních podmínkách mobil. A obyvatelstvo zde zrovna neproudí po desítkách.
Nejdříve jsem zamířil do nedaleké chaloupky, kde seděla jedna paní. Mobil měla, ale neveděla, jak přístroj používat a ve výsledku z něj nešlo telefonovat. Vrátil jsem se na cestu. Kolem procházel pasáček krav vedoucí krávu, ale nepochopil, co po něm chci a po chvíli prošel dál. Zanedlouho mě míjel další domorodec jedoucí tentokrát na kole. Bingo. Tentokrát pochopil naší potřebu a jak vidno, taxík přijel coby dup.
V Mižhirji jsem opět vybral pravděpodobně nejhorší ubytování ve městě. Výhoda ležela pouze ve vhodné poloze, v centru města a u autobusového nádraží.
Doklopýtali jsme do restaurace Orion, což je dle mého skromného názoru jedna z nejlepších restaurací, kde jsem prozatím pobýval. Výborné a levné jídlo (v průměru cca 45 hřiven za chod). Výborné a levné pivo (cca 25 hřiven). Ostrá, dobrá a levná vodka(14 hřiven). Obsluha, do které se člověk zamiluje.
A jak říkal náš taxikář, vodku je potřeba zapíjet pivem. Čímž je popřeno pravidlo, které razíme v Čechách, tedy nemíchat. Ačkoliv, oni taky nemíchají, oni zapíjejí.
Vidíme světla v dáli, že by klub? Prdlajs. Lékárna. Nejčastěji se vyskytující druh obchodu na Ukrajině.
den#4 > přejezd do Mukačeva, průzkum města a zámku, večer odjezd domů
Nastalo ráno, nádraží obživlo, trhovníci měli pré.
Protentokrát jsme se přesouvali do Mukačeva, odkud nám odjížděl večerní autobus směr Košice a dále vlak domů. Lístek na autobus jsem si zakoupil na internetu předem. Stačí vytisknout e-ticket a je to. Avšak zakoupil jsem protentokrát bus s přívlastkem “express”. Takže na nás nečekala typická mašrutka…
Ale tenhle sporťák. Avšak rozdíl v rychlosti obou busů je doslova kosmický.
Bus nabírá po cestě další a další pasažéry. Je trochu úsměvné, že po výjezdu z nádraží se zastavuje snad každých sto metrů.
A tak se dopravní prostředek postupně plní a plní.
Cestou míjíme mnohé klasické autobusové zastávky, nýbrž je i typické, že si lidé stopnou bus mimo hlavní body cesty. Taktéž vyskočit z busu lze kdykoliv po domluvě s řidičem.
Mukačevo. Opět nechybí boxer.
Vycházíme vstříc centru města.
Boršč přítomen a je skvělý.
Budova, kde od nepaměti sídlil vládce města. Trochu filigrántsky je taktéž přezdíván jako White House. Páč původní barva fasády byla bílá. Mimochodem mukačevský White house byl postaven již v roce 1633, zatímto ten slavnější americký spatřil světlo světa až v roce 1800. Že by si jezdili Amíci na Ukrajinu pro inspiraci?
Historický střed města je solidní. Nemálo pěkných kaváren, restaurací, uliček a podchodů, přičemž v jednom se usídlila Tatra. Skutečně bych chtěl vidět jak modrý kolos couval právě sem, páč se muselo jednat o skutečně milimetrovou záležitost.
Na náměstí nechybí sochy Cyrila a Metoděje, ale hlavním vztyčným bodem je radnice.
Pár trochu zapadlých, ale velmi elegantních uliček.
Nevyskytovali bychom se na Ukrajině, pokud by město nezdobilo hned několikk kostelů. Tento kousek je za mě nejlepší ve městě.
Bezpochyby nejslavnějším stavbou města je zámek Palanok. Z mého postavení žel nevynikne jeho dominantní poloha. Zámek je vidět ze širokého okolí, protože Mukačevo je situováno do absolutní roviny a zámek stojí na jediném prdečku (rozuměj sopečném kuželu) šikroko daleko.
Bájné Karpaty v dáli.
Ačkoliv Google mapy hlásaly, že v pondělí je zámek zavřen, tak opak byl pravdou. Jinak vstupné činilo 40 hřiven a taxík z centra města pod zámek nás stál 50 hřiven.
Původně byl hrad postaven v 13. století na ochranu proti nájezdům loupeže chtivých tatarů. Každopádně i s hradem, později zámkem se politikařilo. Postupně sloužil různým účelům:
- obrana proti tatarům
- centrum uherských povstání proti Habsburkům
- Habsburkové zde následně vybudovali vězení
- kasárna Československé armády
- Maďaři zde provozovali zemědělskou školu, prostě Maďaři
- nyní turistický cíl města, jenž ve svém nitru uchovává muzeum a různé expozice, taktéž prochází rekonstrukcí
No a to už čas kvapí a my se líným krokem přesouváme na autobusové nádraží.
Již v cíli se pokocháme snahou několika borců, kteří nakonec úspěšně roztlačí problémový automobil.
Na veřejných toaletkách si všímáme inzerátu, jenž láká ženy do 50ti let na pracovní příležitost. Konkrétně do Čech, do fabriky na výrobu čokolády.
LeoExpress přijíždí a my odjíždíme. Výpravu hodnotím jako extrémně úspěšnou. Zažili jsme bizárnosti. Objevili Ukrajinu i z dalších úhlů. Jedná se o stát plný kontrastů, bohatství a chudoby, solidních měst a šílených, časem zaprášených dědin. Krásné přírody a pohozených plastů všude možně. Ochutnali jsme dobré jídlo, solidní pivo a čistou vodku.
Ukrajina je perfektní, je pestrá, je zábavná, je překvapivá, ale ani náhodou není pro každého.
Sestavili jsme skvělou partu a stvořili snad milión a jednu legrační historku. Což koneckonců tvoří jádro každého úspěšného výjezdu. Chlapčikové dík a zase někdy.
Zkrátka Ukrajina z mnoha důvodů upoutala moji pozornost již v minulosti a zcela jistě se zase někdy otočím. V čase minulém jsem prozkoumal Lviv, jenž je nádherný. A to jsem použil jako dopravní prostředek pouze vlak, což bylo dobrodružství samo o sobě.
aneb Sláva Ukrajina!
[…] se přemístíte o kousek níže, tak si člověk připadá spíše jako na konci světa někde v Podkarpatské Rusy. Jsme ovšem stále v zemi Čechy a osada Světy. Pouze se zde na pár metrech čtverečných […]