Salkantay trek je patří mezi legendy o nichž přemýšlí snad každý, kdo má rád hory a horské treky. O to více, že celé putování vygraduje návštěvou Machu Picchu. Také zde ovšem platí, že mnoho lidí svou touho přetaví ve skutečnost. To znamená, že minimálně první den trasy je okupován hordou chodců. Což na Ausengate, jiném ikonické treku, úplně nehrozí.
Nicméně, naše osmičlenná skupina (sraz “Poličky” a širokého okolí v Peru) vyrazila z Cusca do startovního bodu treku, tedy do Saraypampa. Na cestu jsme si zajistili dva taxíky, každému jsme zaplatili dohodnutou cenu 300 solů. Kluci taxikářský, rozuměj řidiči, si mnuli ruce, jaký učinili dobrý obchod. Žel… První část cesty probíhala na silnici ve stylu “Need for Speed”, kdy kluci řezali zatáčky jako blázni. Leč, závěrečná část cesty změnila svůj ráz a zejména povrch. Cesta absentovala asfaltem, ale překypovala dírama. To už nebyl úplně ideální terén pro jejich vozidla s nízkým podvozkem. A sem tam zaznělo i ono “puta madre” či jiné výrazy projevující nelibost. Avšak, do cíle nás po různých trampotách dovezli. A tak se šlo do akce!
Celá trasa ZDE
Z Cusca jsme vyjeli dopoledne, a tak nás během prvního dne čekal “pouze” aklimatizační výstup k Humantay lake. Není vůbec na škodu vyšlápnout až někdy kolem 15h, to již jezero opouštějí četní návštěvnící. Disclaimer: Humantay lake patří mezi nejnavštěvovanější jednodenní výlety z Cusca. Během dne je tedy jezero obseto lidmi, zatímco v pozdním odpoledni to máte pěkně pro sebe.
Následně jsme sklesali přesně na večeři, jež se podávala již v 18h. Jo a důrazně doporučuji domlouvat veškeré ubytování v notném předstihu. Nejste jediní, kdo se na trasu chystá. Samozřejmě lze trasu podniknout také v organizované skupině, avšak po vlastní ose vyjde celá operace výrazně levněji a obsahuje i onen punc “dobrodružství”.
Snídaně se konala zase časně z rána, v 5:30h. Zatímco noční obloha byla poseta hvězdami, tak ráno se nám ukázala hora Salkantay v plné kráse…
Hned od prvních kroků čeká člověka stoupání k nejvyššímu bodu celého treku. Do sedla v nadmořské výšce 4,480 m.n.m.. Což člověka prověří. Během stoupání postupně předcházíme desítky a desítky chodců, jež proudí steným směrem. Avšak, vzhledem k tomu, že jsme kalkulovali s tím, že nepůjdeme sami, tak mi to ani nijak nevadilo. Posuďte sami, no není to nádhera?
Na samotném sedle jsme si dosyta užili výhledu na Salkantay. Postupně se hora započala ukrývat v oblacích, což jsme pochopili jako pokyn, že máme zase zvednout kotvu.
Po zbytek dne nás čekalo klesání do nížin. Konkrétně do Colcapampy, kde se ubytuje drtivá hromada chodců absolvující přechod. V hostelu jsme si dopřáli večeři, pár pivek, zahráli “Šestá bere” a unaveni zalehli na kutě.
Tentokrát jsme měli snídani až kolem sedmé, tak jsme si pospali a následně pokračovali v cestě. Den číslo dva byl rozdělen na dvě poloviny. Klesání a výstup. Nic mezi. Start měl být tedy vyloženě na zahřátí, ale díky sesuvu půdy jsme se pěkných pár metrů museli brodit hlubokým bahnem a čisté boty by si uchoval pouze kouzelník. Já nejsem kouzelník.
První část cesty je relativně méně záživná. Každý chce tento tranzitní vyprahlý úsek překonat, co nejrychleji, ale s vědomím, že až ta druhá část naleje všem čistého vína. Čeká nás stoupání, kdy budeme nuceni zdolat na tisíc výškových metrů…
A tak se šlo. Hned na startu jsme narazili na místní frančízu Starbucks. Kde jsme si nedopřáli kávu, ale džus z čerstvě vymačkaného ovoce. Paní nám namíchala tak delikátní džusík, že jsme se proměnili ve velkou vodu a vypili všechny její zásoby. A když procházela druhá skupina, tak už nebylo co pít.
Stoupání nakonec nebylo až tak příšerné. Respektive, nejednalo se o prudký krpál, ale o poměrně “příjemné” táhlé stoupání. Navíc, s nastoupanýmí výškovými metry přibývaly parádní výhledy. Ve chvíli, kdy se vrchol nalézal již relativně na dostřel, tak se zjevila další občerstovačka. Zrovna zde načerpávala síla “letka” místní šerpů. Chlapíci ládovali jedno czervezu za druhou. Ono, aby taky neměli žízeň. Na zádech táhnou až 40 kilo těžkou bagáž. Upřímně mě z nich úplně bolely záda.
My si dopřáli čerstvý džusík. Pan provozní se s námi dal do řeči a ukázalo se, že Česko zná. Hned sázel jména jako “Nedved, Baros či Koller”! Pán tady bydlí bokem od civilizace, ale sportovní klání sleduje díky sateletu, jež se tyčí vedle jeho dřevěné chýše. Pán tady řídí onen podnik od doby covidu. Dříve pracoval jako technik v Limě, ale v době covidové sem vyrazil na dovolenou a nějak se to zvrtlo, klid se mu zalíbil. Koupil chýši opodál, vybudoval “relax point”, prodává zde pivka, džus a žije si zde hotovou mimocivilizační idylku. Spolu s ním se přesunula i jeho manželka a dítko, jež chodí do nedaleké školy.
Příchod do našeho ubytka nemohl být majestátnější. Famózní výhled, navíc v dáli jsme již viděli i krásně usazené Machu Picchu! Ubytování Machu Picchu EcoLodge nemůžu více než doporučit. (bookujte v předstihu, kapacita je značně omezena) V ceně je zahrnuta i večeře se snídaní, pivko za rozumnou cenu, ale hlavně ten výhled! Ve večerních hodinách byla temná obloha poseta hvězdami, žel o chvíli později se zatáhlo a přehlídka souhvězdí se tedy nekonala. Nevadí.
Ráno započalo klesání, jež bylo místy o držku. Hole vysoce doporučuji! Klesali jsme deštným “pralesem”, jež oplýval vlhkostí a bahnem. Tato strana kopce je mnohem strmější, proto bylo místy klesání až úmorné.
Avšak, sem tam se otevřel výhled, který potěšil na duchu i na těle, protože se člověk chvíli nemusel strachovat, že si nedobrovolně “ustele”.
Jakmile jsme klesání dokončili, tak jsme měli tak na půl vyhráno. Klesání hotovo, leč, čekal nás tranzit po kolejích. Nádhera, řeklo by se. Avšak počáteční nadšení postupně uvadalo. Cesta se jevila nekonečně, teplota ovzduší stoupala a morálka klesala. Každý už chtěl prostě dojít na hotel, dát si spršku a oddech!
Což se nakonec stalo. Večer jsme si ještě v pueblu zašli na zaslouženou regenerační kůru. Tedy do termálních lázní, jež bodly!
A je to tady, Den D. Machu Picchu osobně. Pochopitelně jsme nechtěli vyrazit s prázdným pupkem, takže došlo na výborný oběd na místní marketu.
Poté jsme skočili na autobus a vyjeli vstříc divu Světa.
Jako jó, paráda!
Byť všechny fotky zde k vidění plně neukazují fakt, že lidí se v areálu pohybuje mraky. Lze si najít místečka, kde si člověk může užít chvilku klidu a rozjímat, ale povětšinou se musí smířit se špalírem.
Machu Picchu je nádherné, obklopeno horami, ale osobně u mě o kousek vyhrálo Choquequirao. MP je lépe udržované, ale je to prostě Mekka turistů. S tím musí samozřejmě každý počítat a i tak jsem výpravy rozhodně nelitoval a každému návštěvu PM doporučím! Avšak úplně ten největší highlight výpravy po Peru to pro mě asi není.
Ale i tak, jeďte na Machu Picchu a ideálně absolvujte Salkantay trek nebo Inca trek. Je to příjemné “preview” a příprava na samotné MP. Pokud bych absolvoval výjezd na MP pouze jako jednodenní výlet z Cusca, tak přijdu o ten “pre-build”, těšení se, zahlédnutí MP v dáli o drobnou eufórii z dosažení vysněného místa za vynaložení extra energie…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.