Pouštní oáza zvaná Yazd

A přišel na řadu Yazd, pouštní město, na které se řinula chvála ze všech stran, což mě leckdy trochu děsí. Nicméně taktéž hodnotím Yazd jen a pouze v superlativech. Takže co vidět v Yazdu?

Zpět na start. Přesun z Isfahanu do Yazdu trval cca 4 hodinky. První věc, která se mi po výstupu z autobusu líbila, tak to značně vyšší teplota. Začínáme dobře, říkám si.

Tak jsem naskočil hnedle na tágo, byla to docela dlouhá projížďka, asi 8 kilometrů do historického centra města. Borcovi nefakčilo rádio, tak mi zpíval. Jel celkem jako prase a málem nás zamáčknul bus na takové betonové asi metr vysoké svodilo, jak na něj frajer následně gestikuloval a pořvával a troubil, tak se málem zase vysekal, najel na betonovej patník o kus dál. To ovšem nebylo všechno. Řidič se držel hesla “Show must go on” a záhadně předjížděl na brutálně úzký silnici, adrenalinová komedie – platil jsem 120 000 riálů za svezení, ale skoro škoda, že ona show nebyla o fous delší. Řidič byl takovej starej dědek, ale rozhodně s mladým a dravým duchem. Ubytoval jsem se v hotelu Silk Road, značně profláknuté místo. Platím 55 eur za tři noci, což není málo, mám ale singl room, slušný internet, klimatizaci, koupelna v pokoji a snídaně included.

Hnedle jsem si dopřál drobný pokrm za cca 180 000 rialů – velbloudí maso, celkem ušlo. Dovolím si přirovnat k hovězímu, pouze o chlup jemnější.

Dalšího rána jsem vyrazil na snídani, přejedl jsem se – k dispozici byla masová a vajíčková směs, ten jejich chleba, zelenina, buchta, čaj a kafe, sýr – dost solidní, pořádně jsem se nacpal. Po těch pár dnech v Íránu a neustálého obklopení extrémně přátelskými lidmi jsem se přistihl, že jsem taky na nějaký záhadný “přátelský” vlně. Na snídani jsem slyšel češtinu, šel jsem borce pozdravit, ale neměli moc chuť se vybavovat, jen stručně. Tak si řikám, fajn, jsem doma. Článek píšu s odstupem a musím dodat, že jsem starej dobrej M a dočasná přespříliš přátelská vlna zůstala v Íránu.

Co ovšem také patří k Íránu, tak je jakási absence určitého typu zboží, značek, je to občas trochu divoký. Bezmála tři dny mi trvalo než jsem sehnal jelení lůj a přiznám se, že jsem už byl ochoten platit čímkoliv, i naturáliemi, za namazání řádně popraskaných rtů a ten pocit, když člověk po třech dnech trápení natře konečně onu sračku na rty je k nezaplacení. Na všechno ostatní je tady samozřejmě MasterCard.

Zpět k Yazdu jako takovému. Následně jsem se vydal k jedný zahradě, která je označena UNESCO a přezdívá se Dowlat Abad Garden, celkem solidní procházka. Poměrně jsem se těšil, na fotkách zahrada vypadala parádně. Konečně se dopídím k místu a hle. Zavřeno. Nakoukl jsem přes bránu a zahrada kompletně vyschlá, docela mě to zklamalo.

 

Každopádně už onou túrou jsem přicházel Yazdu na chuť, je to krásný město.

 

Obzvláště tedy ten historický střed. Úzké uličky z nepálených cihel, taktéž budovy, paráda.

 

Množství mešit a dalších staveb, skutečně je nač se koukat a je to parádní.

 

Zašel jsem také do jedné kavárny na čaj, vychutnat si ho na střeše s výhledem. Číšník na mě mluvil torchu česky, jako to ahoj, a tak. Čaje byly docela drahý, objednal jsem si za 80 000 riálů docela ušel, výhled nice, nechal jsem na sebe prát slunce, seděl a lebedil.

 

Taky jsem testoval mandarinky, pomeranče a banány, velká paráda, úplně jiná chuť než jsem zvyklej z ČR, šťavnaté, s chutí, very nice – za tři mandarinky, pomeranč a banán jsem platil 20 000 riálů.

Po celkovým neplánovaným bloudění padlo rozhodnutí vyjet na Towers of silence. Chytil jsem tágo, přejezd 100 000 riálů, one way – vstupné 80 000 riálů. Přijel jsem tam asi kolem 15h a vklidu si vše prošel. Areál je trochu mimo město, ale dobře známé pro legendární západy slunce a krásné až 1 300 let staré ostatky budov, co se tam odehrálo se dočtete zde.

V krátkosti. Věže tichosti jsou (byly) používány zoroastriány k pohřbívání mrtvých. Tato víra uctívá zemi, vodu a oheň, proto věří, že mrtvé lidské tělo se nesmí spalovat a ani pohřbívat do země. Tělo se ukládá na vrchol, do těchto vyvýšených kruhovitých staveb. Následně je rozloženo ostrými slunčními paprsky a částečně pojezeno dravými ptáky. Zbylé kosti se již mohou pohřbít do středu věže, do jámy. Kosti jsou ještě navíc zaházeny vápnem a rychle se rozloží. Po filtraci se zbylá směs vypouštěla do vzduchu… –

 

Začali se se mnou bavit chlapíci, že mě provedou, a tak – já poděkoval, ale chtěl jsem si místo užít sám a v klidu, chvíli jsme se bavili a pozvali mě na jídlo, ale musel jsem odmítnout, kvůli očekávanému západu slunce, ten borec mluvil skvěle anglicky, tak mě to docela mrzelo, ale nedalo se svítit.

Vylezl jsem i na obě věže a omrkl vše s ptačí perspektivy.

Západ slunce skutečně ušel.

 

Ale musím přiznat, že jsem už pár západů slunce viděl, ale ty v Poličce zatím nikde nic nepřekonalo. No joke.

 

Fázi “slunce za obzorem” not bad. Jenom doplním, že jakmile zapadne slunce, tak teplota padá radikálním způsobem dolů. Takže během pěti minut se člověk potřebuje nabalit svetrem a decentní bundou, aby přežil.

 

Cestou k taxíku mě zastavil další kluk, který se se mnou začal bavit, bydlí někde na severu, chtěl na mě kontakt – tak jsem mu dal email. Poptával se také po telefoním čísle, hodně tady valí Whats app, a když jsem mu začal vysvětlovat, že jsem přišel o telefon úplně se podivil. Trochu jakoby zastyděl ve stylu, že mi někdo ukradl mobil? V Íránu? To není možný… Tak jsem ujistil, že jsem nebyl okraden, ale telefon zemřel přirozenou cestou.

Zpátky jsem se svezl jiným tágem, řekl si nejdřív 150 000 riálů za cestu, ale nakonec jsem mu dal 120 000 riálů. Docela tady funguje dát jim tolik, kolik je cca obvyklý a prostě opustit tágo, nesmlouvat, prostě odejít. Ještě lepší strategie je vůbec se na cenu neptat, prostě ji navrhnout dřív než cokoliv stačí říct.

Nechal jsem se vysadit u mešity zvané Meydan Amir Chakhmagh. Nicméně já měl chuť na něco k jídlu.

 

Zašel jsem do zapadnutýho bufíku – borec nemluvil anglicky, ale nakonec jsem se dohodli na tom, co chci. Bylo vidět, jak je nervózní, nesvůj, v bufíku se poflakovali malý kluci, kteří se uchychtávali, když jsem objednal, tak hned šli k němu a hned si z něj dělali srandu. Parodovali jeho “No English”, komedie. Následně se na mě zkoumavě koukali, možná jsem jedl trochu neortodoxním stylem. Jídlo velmi dobré a levné, poděkoval jsem a chlapík už byl uvolněnější.

 

Dalšího dne jsem se šíleně přesnídal, jak je někde eat as much as you can, tak neznám bratra…

Po vytrávení vedly mé kroky do labyrintu uliček za zkoumáním, narazil jsem na několik vážně fantastických tunílků a uliček.

 

Namrkl jsem do kavárny Art of Yazd nebo tak nějak, krásnej výhled.

 

Asik nejlepší střecha v Yazdu, co jsem navštívil. Dal jsem si tam i nějakou cukrovinku, jinak lze zaplatit vstupný 40 000 rialů, a je to jakoby celodenka.

Na jiném místě byl jakýsi dvorek, kde kluci mastili fotbal.

 

Možno zahrát pinec.

 

Zabezpečení? Big brother se kouká.

 

Sucho? Zakropíme…

 

Sic uličky vypadají velmi úzce, nicméně to bylo, aby zde aspoň jedno auto neprojelo.

 

A zase ty uličky.

 

A tunílky…

 

I lavičky jaksi zapadají.

 

 

Nebo drobný work out. Podobných cvičišť mají soudruzi v Íránu habaděj, avšak většinou nevypadaly zrovna přeplněně.

 

K dispozici jsou i nejrůznější pítka, ale jaksi jsem nenašel dosti odvahy otestovat.

 

Postupně jsem se napojil na jednu skupinu turistů a šel v jejich stopách, měli průvodce a ten je zase protáhl pár místy, kam bych asi já sám o sobě nedošel.

Byl jsem celkově nadšenej.

Je libo taxi?

 

Nu což, čas pokročil a šlo se do Template of fire, cca 2,5km od hotelu. Měl jsem nutkání si vzít taxi, ale nakonec, že pudu pěcha a třeba na zpátek se svezu. Dobře jsem udělal, cestou jsem na vedlejší silnici zahlédl jakési ruiny historických, hliněných domů, tak jsem to šel pořádně prozkoumat. Íránskej squat.

 

Docela jsem se tam zdržel a zase paráda.

 

Cejtil jsem se jako malej Jarda, co může všelijak lozit, zkoumat a prostě si dovádět. Dalo se vydrápat taktéž na střechu jednoho domu, prolézt sklepy. V duchu jsem si sliboval, že po návratu do ČR musím vylézt na nějaký strom, jesi to vůbec ještě dovedu.

Pokračoval jsem ke chrámu, jsem na místě, a hle, zavřeno – zase svátek, safra.

 

Škoda ho. Přičemž chrám je relativně nový, postaven až roku 1934. Právě zde je opatřován oheň, který hoří již od roku 470. Přičemž do Yazdu byl oheň přenesen až v roce 1940.  V dávných dobách hořely posvátné ohně po celé Persii. Oheň je rovněž symbolem boha Ahura Mazdy a tak jej přívrženci zoroastrismu již více jak 1000 let udržují ve svých svatyních. Oheň nesmí být nijak znečištěn, přikládat se do něj může jen vzácné, čisté a suché dřevo. Také kněží, kteří jej udržují, musí přes obličej nosit roušky, aby jej náhodou neznečistili. Oheň je možno vidět na vlastní oči, pokud je tedy otevřeno…

 

Na cestu zpět jsem již ulovil taxikáře a zase klika na frajera. Prostě nevěděl, kam mě má dopravit, neznal onen park, za pomoci dvou dalších lidí jsem vysvětlil kam chci, tak se jelo. Měl takovou neuvěřitelnou rachotinu a zavezl mě k mešitě, která byla ovšem již nedaleko parku.

 

Nedaleko parku byla nějaká “párty”, tak jsem seděl na lavičce a poslouchal, kolem chodily holky v hidžhábech a nosily nejrůznější vlajky. Po chvíli ke mně přišel borec a dal mi jakýsi dezertík, po chvíli paní s dítětem a přihodily mi oplatek a mlíčko. No nemá se tady člověk špatně?

 

Pomalu jsem se vracel do centra. Chtěl jsem se najíst, vyhlédl jsem si místa, kde grilovali různé druhy masa, játra, srdce, a tak na dvou místech se mnou prostě nekomunikovali, prodavač dělal, že mě nevidí. Totální ignorace, tak jsem šel o dva domy dál a tam mě pohostili dobře.

Yazd je taktéž proslulý svými sladkostmi a nezbylo jinak než je otestovat. Levný výborný, totok je jen malý vzorek lahůdek, které jsou k dispozici.

 

Samozřejmě, večerní nasvícený Yazd je místo věru k pokukání.

Uličky mají zasejc jinou atmosféru (avšak jsem celou nádherou moc nefotil).

Ani Alexandrovo vězení nevypadá vůbec výhružně, naopak.

 

Jame mosque téže. Do mešity se platilo vstupné 80 000 riálů. Taktéž, jak vidno, tak mešita je vybavena duem minaretů – tito dva klucí jsou dokonce nejvyšší v celém Íránu. Dosahují až do výšky 52 metrů.

 

Leč náhodně jsem zjistil, že mešita nabízí hned tři přístupové body a platí se pouze u jednoho vchodu. Už jsem si gratuloval, jak jsem je projednou přechcal, ale předčasně. Po asi 10 minutách, kdy už jsem se chystal k odchodu ke mně přišel borec, ať ukážu vstupeknu a spadla klec. Mohl jsem dělat blbýho, což by nebylo těžký, ale uznal jsem prohru a zaplatil.

 

 

Co si budeme, Yazd se musí vidět a zažít… Město řadím mezi skutečně unikátní a specifické. Totální přehlídka perské architektury, mešit, chrámů, minaretů, mozaik, …