Ausangate trek, bla bla, nadpis tentokrát přesně určuje notu celého příspěvku. Plán zněl jasně, tedy zdolat Ausangate trek (jeden z nejúžasnějších treků na planetě) v plné polní nebo zemřít. Nicméně, osud tomu nakonec chtěl jinak…
Operace započala v Cuscu na tomto nádraží, jež expeduje autobusy do městečka Tinki, cca každou půl hodinu. Cesta do Tinki zabere několik hodin, avšak nenudí. Do Tinky jsme dorazili poměrně hladoví. S tímto problémem nám chtěl pomoci místní security guy, peruánský důchodce, který se představil jako Silver. Zavedl nás do blízkého mercada, kde se v prvním patře nalézala vývařovna. V menších městečkách většinou vaří velmi dobře, běželo mi hlavou, když jsme usedali ke stolu. Žel, tentokrát jsme narazili na kozla. Všechno studený, “nevonící”, ještě ke všemu jsme měli výhled do kuchyně a umývárku na nádobí. Člověk snědl nejnutnější a zmizel. Pohled na přízemí mercada nabízel o něco pozitivnější podívanou…
Popojedeme. Venku jsme se rychle dohodli s taxikářem, který nás měl dovézt blízko camping site Upis, tedy sliboval… Ehmm, ale jedna bába taky slibovala. Každopádně jsme načerpali palivo v místní “domácí benzince” a jelo se.
Plni elánu jsme vyskočili z taxíku, Ausangate se ukrýval v mracích, ale to nevadilo. Pohled do mapy už byl horší, hmm, nestojíme až tak blízko Upisu. Dneska to určitě nebudou dva kilometry, ale alespoň třikrát tolik. Nevadí, alespoň se protáhneme. Navlékám krosnu na záda. Safra, tam musí být snad kovadlina? Počítám se mezi velmi vytrvalostně zdatné jedince, ale krosnu na zádech nosím obvykle poloprázdnou. Tentokrát přibyl stan, jídlo na tři dny, spacák a další. Se skřípěním zubů jsme vykročili kupředu vpřed.
Na zátěž jsem záhy zapomněl. Okolní krajina tomu napomohla, šlo se krásně. Konečně jsme tady, říkal jsem si…
Pan domácí, Crispin, nás ubytoval ve svém kempu. Nakonec jsme se rozhodli stan nerozbalovat, ale ještě si poválet šunky v posteli. Ubytko stálo celých 20 solů. Velmi přátelský Crispin s věčným úsměvem na tváři taktéž ukuchtil jednoduchou večeři.
Idylka nebrala konce, mraky se rozestoupily, bájný Ausangate vykoukl. Hvězdy postupně zasypávaly oblohu. To je paráda! Snad jen jeden problém mě tížil více než-li krosna. Kašel. Již pár dnů jsem se pral s menšími teplotami a den před odjezdem se připojil i kašel. Ten se stupňoval ve chvíli, kdy teplota klesala (v noci zde panovala ukrutná kosa) nebo když jsem se zadýchával, což se při vysokohorském treku stává co chvíli. Aby toho nebylo málo, tak jsme nepřibalili vařič…
Oč pro mě byla noc krušnější, tak ráno pohladilo po duši. Ta příroda…
Každopádně, v noci jsem se málem zardousil neustýlám kašláním. Vzal jsem rozum do hrsti a při představě spaní ve vychladlém stanu na “zemi”, bez přístupu k čaji a za poměrně náročněho pochodu jsem došel k bolestivému závěru. Nemá cenu hrát si na hrdinu, svěsil jsem uši a informoval zbytek výpravy, že nechci riskovat zhoršení stavu, popřípadě ohrozit posádku v průběhu cesty. Musíme předělat náš plán…
Rozhodně jsme nebalili kufry a nejeli směr Cusco, ale… Prodloužíme pobyt u Cripina a hned po snídani vyrazíme k jezeru absolvovat část okruhu, na lehko, s návratem v odpoledních hodinách zpět do kempu.
A tak se šlo, Ausangate se chvíli ukrýval v mracích, chvíli zase zářil v plné kráse.
Na treku jsme se nepohybovali sami, nicméně, nejednalo se o cestu přehuštěnou turisty. Karavana nesla “zavazadla” skupiny, kterou jsme míjeli. A říkám si, hmm, vlastně proč ne, proč si příště v podobné situaci také nepomoci? Člověk si chce trek hlavně užít a netáhnout za zádech XY kilo výbavy. Před pár lety bych podobnou myšlenku ani nevyprodukoval, ale s přibývajícími léty na krku jsem podobným “zlepšovákům” mnohem otevřenější. Z fyzického výkonu mám radost, ale zase se z toho už nemusím úplně posrat přece.
Cesta k jezeru vypadala celou dobu senzačně. Až mi slzička málem ukápla, jejku, jak moc bych si přál pokračovat vpřed po okruhu. Ach ten zpropadený kašel…
Oběd chutnal, následovala cesta zpět do Upisu. Zahálka s parádními výhledy. Nemuseli jsme nikam spěchat.
Ačkoliv, to byla pravda tak napůl. Součástí Crispinova království jsou hot thermals s výhledem na Ausangate. Teplota vody je tak akorát, no a povalovat se v lázních, tlachat o životě a o blbostech je něco, co můžu.
Hned ráno dalšího dne nás čekal přesun do vedlejší vesnice, do Pacchanty… Abychom si přesun zpříjemnili, tak jsme se rozhodli přejet na koňském hřbetě. Což bylo místy úchvatné. Krásné výhledy na zasněžené vrcholky hor (když oblačnost dovolila), stáda lam, potůčky, zeleň. Člověk se cítil jako pán světa.
Crispín a druhý chlapík spolu mluvili kečuánsky, ale hlavně druhý borec nebyl extra upovídaný. Snad v závěru, když došlo na placení a já v ruce přemítal bankovky, tak pronesl “mucho platanos”. A finito.
Nad vesničkou jsme si dopřáli oběda a následně poctivého šlofíčka. Probudilo nás až lehké mrholení, tak jsme započali klesání do Pacchanty. Sice jsme neměli rezervované ubytko, ale vesnička nepřekypovala turistickým ruchem. Hned zkraje jsme zavadili o hostýlek, kde nás ubytovali a dali nám najíst za rozumnou cenu.
Den ovšem neskončil. V rámci regenerace muselo dojít i na “městské” lázně. Ještě k tomu se zrovna roztrhala oblačnost, na obloze se vytasilo slunce a v dáli se zjevil Ausangate. Pro místní obyvatele posvátná hora. Not bad.
A technická, první úspěšný horolezecký na severní stranu Ausangate se podařil v roce 2023 a to japonské expedici. Častěji se na vrchol leze z jižní strany, ale ani tak se nejedná o mainstreamovou záležitost.
Kousek od lázní mělo otevřeno hned několik obchůdků a před jedním z nich stál i stolní fotbálek. Duel proti místním čutálistům se stal samozřejmostí. Kluci by měli trochu potrénovat, neměli jsme s nimi žádné výsledkové slitování.
A finále je tu, procházka kolem sedmi jezer… Dle původního plánu jsme chtěli u jezer nocovat, nicméně. Ještě než jsme dokráčeli k jezerům, tak se již Ausangate pyšně naparoval. Ať už to tam bude vypadat jakkoliv, tak tenhle úvod není špatný.
A sportovně musím přiznat, že celý den nás doprovázely výhledy jeden lepší než druhý. Aby toho nebylo málo, tak hrálo počasí do not, což není samozřejmostí.
A tak by člověk seděl či postával a rozjímal…
A zase rozjímal…
Až už bylo na čase vyrazit a pomalu šturmovat zase do Cusca. Sic plán zněl původně úplně jinak a přes počáteční zklamání z nepřízně zdraví člověk zrovna neskákal k nebesům, tak i přesto si dovolím říct, že se jednalo o úspěšnou misi.
Spatřit na vlastní oči Ausangate je prostě paráda.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.