Salzburg, tam jsem konečně taky byl

Salzburg, město, jež mi poprvé přišlo na mysl díky pohádkce Tři veteráni. Princezně s přízviskem “andělská mrcha” totiž rostl její nos do nevídaných rozměrů a délky po konzumování jablíček krásy. Její nos, respektive frňák, to dotáhl až do Solnohradu, Salzburgu, kdy její vypečený rádce konstatoval: ,,Salzburg, tam jsem taky nebyl.” Záznam oné scénky ZDE.

V pravou chvíli jsme tedy zakoupili jízdenky na autobus s Leo express a vyrazili okouknout toto vyhlášené město konečně na vlastní oči. Byť se jednalo o únor, tak nás počasí přivítalo spíše s jarním kabátem. Leo express vysazuje své pasážéry kousek od města, ale pomocí MHD se lze snadno dopravit do centra. Lístek na 24 hodin stojí 4 éčka.

A hned po vystoupení v pravém Salzburgu se mi město začínalo líbit. Veřejná knihovnička, posezeníčko. Mucho gusto.

Jelikož jsme měli na poznání města víkend, to díky přejezdu spíše rozpůlený, tak jsme hodili batohy na naše ubytování v rámci Airbnb a spěchali za obhlídkou města.

Prošli jsem kolem řeky Salzach, s výhledem na hrad, kde se salzburčané líně povalovali na zeleném trávníku a prostě relaxovali. Musím uznat, že brutální pohoda.

Záviděníhodný luxus.

Dalším záchytným bodem byl zámek Mirabell. Ten je znám pro skvélé výhledy.

Byť jeho výstavní skříní jsou bujně rozkvetlé barevné zahrady, jež jsme si ze sezonních důvodů nemohli dopřát. Z mirabellských  zahrad je táké bájný výhled na hrad čnící nad městem, stačí stát na opačné straně zahrady než je pořízena ona působivá fotografie.

Na této straně Salzachu vlastně Salzburg odstartoval svoji bohatou historii. Určitě se vyplatí si zde trochu pošmejdit v úzkých uličkách, projít se po Linzer Gasse či kolem Mozartovy rezidence. 

My dále pokračovali na klášter zvaný Kapuzinerberg. Stejnou cestou pravděpodobně procházel i John Lennon.

Po zdolání pěkných pár schodů, kdy jsme minuli křížovou cestu o třinácti zastavení jsme došli až na místo zaslíbené. Pravděpodobně na nejslavnější vyhlídku na historický Salzburg. Co dodat, spíše nic než moc.

Jinak za námi se na Kapucínském vrchu rozléhá Kapucínský klášter. Ten je obehnán dlouhou hradbou, jež ho chránila před nepřáteli, co odnepaměti měli zálusk na jeho dobytí. Kromě kláštera se na kopci nachází mnohé drobnější stavby, památník W.A. Mozarta, zámeček, restaurace a nechybělo moc a jistý Hitler by zde postavil mohutný stadión. Žel či třikrát sláva, nestihl to.

Postupnými kroky a úzkým schodištěm jsem sestupovali zpět k řece Salzach.

Minuli jsme slavné místní kino, co je stále v provozu.

I semafory zde pravděpodobně navrhoval John Lennon.

Při úpravě podchodu už John Lennon nehrál roli.

A to už přichází na řadu slavné, krásné salzburské uličky.

Ta úplně nejproslulejší nese krkolomný název Getreidegasse. Byť je ulice lemována historickými domy, jež se již dávno proměnily ve spodních patrech na obchody, tak si zachovává vkusnost díky citlivým reklamním cedulím i výlohám…

 

Dokonce i McDonalds zde není úplným trnem v oku.

Ulice má ve svých řádách mnohé elegantní pasáže, kde si člověk může koupit drahý šperk, svetr nebo kafíčko. Nechybí ani podobná zákoutíčka.

A hlavně. Rodný dům nejslavnějšího rodáka města. Mistra Mozarta.

Koňský rybníček mě zaujal díky dvěma pozoruhodnostem.

Za jedno, mohutná socha je pečlivě ukryta, kdy ochranné sklo brání sochu proti mrazu, sněhu větru… Po konci zimi je sklo i z dalších soch odstraněno a člověk si může prohlédnout díla v plné kráse. Pokud by takhle postupovala všechna města, tak restaurátoři nebudou mít co žrát. Byť si človek pri blížším zkoumání všimne, že drtivá většina salzburských soch “pouští” barvu.

A tou druhou zvláštností je pečlivě ukrytý pouliční umělec vpravo. Borec si sedl na místo, kde kolem něj spolehlivě nikdo neprojde a navíc brnkal tak potichu, že pravděpodobně ani sám sebe neslyšel.

Když už jsem si začínal myslet, že i Salzburg má svůj Louvre, tak mi došlo, že se zase jedná o pouhou krytinu kašny.

Salzburg je napěchován kostely, ale salzburská katedrála je prostě topovka.

Na jejím boku stráží Pán stínů dobře známý z Pána prstenů. K mému zklamání se ovšem dle popisku u sochy jednalo o nějakého týpka z opery Don Giovanni. Mozart se prostě nacpe všude, kam to jde.

V místě konání vánočních trhů, vedle již opěvovaného Dómu, se nalézá do okolí né zcela zapadající socha chlapce stojícího na zlaté kouli. Význam žádný, leč efekt upoutání pozornosti na mě zapůsobil perfektně.

Vedle “zlaté koule” je nutné navštívit Svatopetrský hřbitov. Byť se může jednat o trochu morbidní záležitost, tak jeho návštěva je tak trochu na onom seznamu “must-see”. Kromě velmi elegantních hrobečků, soch, gigantických hrobek, katakomb, tak v rámci hřbitova stojí hned několik kaplí. Zkrátka, hodně muziky, leč pochmurné, na pár metrech.

 

Pro odlehčení doporučuji zaběhnout za roh okouknout okurky. Trochu moderny.

Na samotný závěr jsem si ponechal vrchol Salzburgu po všech směrech. Pevnost Hohensalzburg. Jeden z nejepičtějších a nejrozlehlejších hradů v Evropě. Hrad sloužil jako nedobytná pevnost, doslova, kdy se sem za časů těžkých ukrávali mimojiné arcibiskupové.

Nahoru lze vyšlápnout po svých či využít lanovku. Ta v kombinaci s lístkem na prohlídku základních prostor vyjde na 12 éček.

Výhled na Salzburg, taktéž ujde. Přičemž bych vypíchnul zejména Kapucínský vrch s klášterem (vpravo). Na fotce je krásně vidět obvodová hradba chránící klášter. Prostě celý to je pěkný.

 

Na druhé straně hradu je pěkný výhled na vrcholky značící, že Alpy již nebudou daleko…