Stopover v Istanbulu

Jednoho dne mě čekala dlouhá cesta do vzdáleného Medellínu, přičemž jsem využil akce letecké společnosti Turkhish Airlines a pořídil si letenku za výhodnou cenu. Hip hip hurá. Jako nadstavbu jsem si navolil patnácti hodinový stopover v Istanbulu. Tak o něm stručně poreferuji.

Letadlo dosedlo na zbrusu nové istanbulské letiště před desátou hodinou. Víza se v Turecku neřeší, člověk jen dostane štempl a na devadesát dnů má jako turista klid. Ze všeho nejdříve jsem zašel k turistickému okénku Turkhish a nahlásil si večerní plavbu lodí po Bosporu s následný dovozem zpět na letiště. Tento nárok vzniká každému, kdo má na přestup tuším déle jak šest hodin. Tour, které lze zvolit je hned několik.

Následně jsem sledoval letištní cedule navigující na odjezdy autobusů. Nevěděl jsem, který bus je ten můj, ale stačí dokola opakovat “Taksim square“, kde je příhodné vystoupit a lidé vás nasměrují do správného vozidla. Jízdenka se kupuje přímo v buse a lze platit kartou.

Cesta zabrala tuším hodinu.

No a to už stojím na Taksim square. Jedno z největších a nejdůležitejších náměstí v Istanbulu. Vlastně takovej jejich Václavák. Turci zde slaví Nový rok, pořádají koncerty, demonstrují, prostě co je po chuti.

 

V okolí je stanice metra, restaurace, kavárny, a také hromada kebabáren. Logicky. Nutno podotknout, že kebab lze koupit doslova na každém rohu.

 

Na náměstí je také napojena tepna v podobě Istiklal Cadessi třídy. Brutálnín pěší zóna, kterou každý den projde na tři milióny lidí. Říká se tedy. Jo a sem tam projede historická tramvaj. Ta má čistě vizuální přínos.

Ono úterý zrovna hostil slavný Galatasaray Istanbul ještě slavnější Real Madrid, v rámci Ligy mistrů. Celé město se již kolem poledne hemžilo lidmi v dresech, šálách, zkrátka panovala ta správná bojová nálada (ne jako s Kurdama). Fanoušci již pěli chóraly, jó, nebylo to vůbec špatný.

 

O kus dál se nabídl v celku překvapivý pohled. Dva místní rivalové maji fanshopy hned vedle sebe? Turci? A to se nepobijou?

 

Každopádně mě již kručelo v břiše. Kebaby všude okolo voněly, nedalo se odolat. Zapadl jsem do okolních četných úzkých uliček a pustil se do bašty. Musím říct, že právě tyhle uličky mě dost bavily. Kromě kababáren se to jen hemžilo hospůdkami, co metr to někdo kouřil vodárnu, což způsobovalo, že uličky jsou značně příjemně aromatické.

 

Zničehonic na mě vyskočil katolický kostel zvaný Sent Antuan Kilesesi, neboli kostel svatého Antonína Paduánského.

Dříve, než se stal Jan XXIII. papežem, zastával funkci apoštolského delegáta v Turecku a kázal v tomto kostele po dobu deseti let. V Turecku se mu dostalo přezdívky „Turecký papež,“ protože hovořil plynule turecky a často vyjadřoval svou lásku k Istanbulu a Turecku. Budiž to vysvětlení pro jeho sochu před kostelem.

 

Drobná ukázka zmíněných uliček, ačkoliv, tohle zrovna není v nejhezčích, ale stejně.

 

Šanci vyhrát balík peněz jsem prošvihl. Tureckou Sportkou jsem pohrdl.

 

To už přede mnou stojí v plné kráse masivní věž Galata. Z fotky úplně nevypline to, jak je věž ohromná.

Obecně, nejedná se o ledajakou věž, ale o kouzelnou! Teď kecám. Nicméně, historie stavby je bohatá. Údajně zde obohacuje okolí již od čtrnáctého století. Její využití se postupně měnilo od dávného žaláře, přes pozorovnu požárů po městě a do dneška, kdy je nahoře rozhledna, kavárna a i restaurace.

Je nasnadě zmínit, že věži chyběla čepička bezmála sto let, tedy střecha. Při brutální bouři střecha odlětěla kamsi a oprava byla dokončena až v roce 1967 (střecha zmizela roku 1875).

Já nahoru na vyhlídku nešel, protože se na vstup stála nekonečná fronta. Doslova.

 

A tak jsem pochodoval směrem k mostu Galata. Cílem bylo dostat se na druhý břeh řeky Bospor suchou nohou. Možnost koupit si šmrncovní bundu jsem nevyužil…

 

To už pochoduji po mostě. Místy to vypadalo, že se konají rybářské závody. Zábradlí po obou stranách obsadili ryb chtivý Turci s pruty. Ačkoliv na fotce je zrovna pasáž, kde těch rybářů zase tolik není 😀

 

Vlajky, všude, hodně, všude vlajky.

Na kopci se tyčí Sulejmanova mešita. A tam vedly mé další kroky.

 

Tahle část Istanbulu je jeden velkej bazar plnej lidí a obchodů a lidí. Nemám co víc dodat.

 

Letem světem. Doškrábal jsem až k mešitě. Tu nechal postavit Sulejman, celým jménem Překrásný (mimochodem jeden z nejúspěšnějších vládců Osmanské říše), někdy v šestnáctém století.

 

Mešita je gigantická. A nezahálela ani v letech relativně nedávných. Během první světové války se na jejím dvorku rozprostíral sklad zbraní. Mešita dokonce schytala zásah a až po dlouhých letech jí byl navrácen původní lesk.

 

Nemůže chybět smradlavý turecký hajzlík, při pohledu na něj mě spolehlivě rozbolí kolena a přestane se mi chtít kadit i čůrat.

 

To už jsem si nejkratší cestou štrádoval k druhému velkému cíli, Modré mešitě. Já už ani nevím, co to na oné fotce (asi mešita, že jo) je, ale prostě mě to celkově zaujalo.

 

Mohl jsem si koupit dres Barcelony či jiného velkoklubu za pár kaček (tuším za sedmdesát), ale skvělou nabídku jsem zase nevyužil.

 

To už mám před sebou Turka táhnoucího cosi, také tradiční obrázek. Kdy teda těm chlapíků nezávidím, protože některé uličky jsou skutečně brutálně prudké, do toho nerovné dlažební kostky. Dobrou chuť.

Dodatek, za chlapíkem stojí mešita Ali Paši.

 

To už je Modrá mešita. Faktem je, že už mě pořádně bolely nohy a nechtělo se mi mešitu kompletně obcházet pro pohled z čelní strany (na Googlu bude stejně hromada top fotek). Je fakt parádní. Je vhodný dodat, že do všech mešit lze jít i dovnitř. Což doporučuji. Je potřeba mít dlouhé kalhoty a nedorazit zrovna v době modliteb.

Modrá mešita je ta vůbec nejslavnější mešita v Istanbulu. Nicméně, i ona měla své historické odpůrce. Důvody jsou nasnadě, vysoké náklady, mešita stojí na místě, kde dřívě stávaly paláce říšských ministrů a mnozí ji vnímali jako konkurenci pro mešitu v Mekce. To i díky faktu, že obě mešity měly shodně šest minaretů, později tedy v Mekce dostavěli sedmý, aby byla zkrátka zase nej.

 

Hned naproti se tyčí další slavný kousek. Mešita Hagia Sofia čili chrám Boží Moudrosti je byzantský chrám z let 532–537. Jak název napovídá, jednalo se původně o křesťanskou stavbu, ale osud tomu chtěl jinak. O tisíc let později se “proměnila” na mešitu a dnes v ní dlí muzeum.

 

No a to už jsem směřoval zpět k Nové mešitě, která je zrovna v rozsáhlé rekonstrukci. Právě zde jsem měl sraz s dalšími cestujícími, kteří využili možnosti večerní platby po Bosporu. Fotky nemám, respektive mám, ale mázlé. Jen dodám, že plavba se vydařila…

 

Závěrem si dovolím pár postřehů o Istanbulu.

Začnu tím, že při přemýšlení o tom, jak se mi vlastně město líbilo, tak jsem si prošel třemi fázemi:

1. Úžasný mišmaš (po cca dvě hodiny dlouhém bloudění)
2. Vlastně to je na jedno brdo, čekal jsem víc (cestou zpět na letiště)
3. No, Istanbul je šíleně zajímavej a člověk by potřeboval alespoň tři dny, aby město prozkoumal a vlastně je i dobré vědět něco z historie města, aby vše okolo sebe lépe pochopil (aktuální fáze, kdy píšu článek, asi týden po návštěvě města )

Istanbul rozhodně není evropské město. Zásadní informace. Je to místy divočina. Asie jako vyšitá. Popravdě jsem čekal, že město bude výrazně modernější, ale pochopitelně jsem prošel pouze část, takže jsem možná na trochu na omylu.

Lidi jsou hodně příjemní. Například mi vypadly z kapsy peníze a hned mi chlapík klepal na rameno a podával je zpět. Celkově se na mě nikdo netvářil nasraně, jako ať se nepletu. Když jsem se někde ptal o radu s cestou, tak zase, hodně v pohodě.

Další zásadní informací je fakt, kdy se jedná o velmi kopcovité město. Chůze je náročná, většinu času se šlape po kostkách, což je krásné, ale dobré obutí je základ. Moje Converse boty tedy nebyly ideální. Všude v centru je hodně lidí, což pohyb zpomaluje a navíc, díky četným marketům a zamotaným uličkám, je poměrně snadné se ztratit.

Istanbul je logicky ohromné město a nemá jenom jedno centrum, jak jsme zvyklí, ale hned několik. Já provedl vlastní rozdělení města na následující středobody:
– Taksim square (zde je bujarý noční život, část města určená spíše pro mladší generaci, Galata věž, nekonečná třída z náměstí vede až ke Galata mostu a do “Muslimské” části města)
– “Starý Istanbul” –
a) Muslimská část (Sulejmanova mešita, Modrá mešita, Bazar, …)
b) Křesťanská část (kostel sv. Stefana, Panny Marie, etc.)
– Asie – (Maidenova plovoucí věž a další)
– okolí řeky Bospor  – Palác Dolmabahçe, hrad Rumelihisarı (snad největší hrad co jsem kdy viděl, snad jen hrad Dover se mohl přiblížit), most Sultána Fatiha, a mnohé další…

Na průzkum každé části je potřeba vyčlenit cca den, případně půl den, když to člověk vezme letem světem. Já prozkoumal Taksim a Muslimskou část města. To jsem fakt valil a nachodil přes 18km za odpoledne, logicky jsem hromadu méně známých míst vynechal. Večer jsem si dopřál plavbu po Bosporu, kdy jsem si spíš říkal hmm, to je pěkný. Ale loď projede kolem a nazdar.

Tohle jsou podle mě ta nejzásadnější místa (nehledě na četná muzea, parky a asi sto dalších zajímavých míst …). Každopádně pokud číhnete na mapu, tak zjistíte, že oblasti jsou fakt roztahaný po celém městě. Ano, Istanbul má metro a tramvaje, levné taxíky, ale stejně. Navíc, většinu těchto částí je potřeba trochu prošmejdit pěšky, zajít dovnitř, sednout si a vnímat okolí.

Abych rozmotal to klubíčko zamotaných myšlenek… Istanbul je brutální město, což mi došlo asi s týdenním zpožděním 😀