Zkraje srpna jsme se vydali strávit týden v Makedonii. Proč? Lákala nás myšlenka poznání této trochu opomíjené balkánské země.
Dalšími důvody proč vyrazit byly levné letenky z Bratislavy do Skopje, parádní hory se stabilním počasím, menší ekonomická síla v porovnání s rodnou hroudou a čirá chuť po dobrodružství. Trochu jsme smutnili, že se nedostaneme k moři, ale jezero Ohrid tento fakt trochu suplovalo.
Nás bojový plán:
pondělí večer – pozdě v noci přilétáme do Skopje, půjčujeme si auto a míříme do centra města
Den 1 – úterý – kaňon Matka, průzkum Skopje
Den 2 – středa – jedeme lanovkou na Vodno, přejezd do Národního parku Mavrovo, výšlap na Goverdaník
Den 3 – čtvrtek – přejezd do Ohridu, průzkum Ohridu
Den 4 – pátek – průzkum opuštěné vesnice Konjsko, výšlap na Magaro, odpočinek na pláži Saint Naum, večerní prohlídka Ohridu
Den 5 – sobota – výšlap na Pelister
Den 6 – průzkum Kruševa a přejezd na letiště, odlet
Po přistání na letišti Skopje jsme hned spěchali vyzvednout zamluvené auto. Měl jsem za úkol vybrat nějaký magnet na holky, tak jsem sáhl po nejlevnější Dacii. Auto jsem brali tradičně přes Rentalcars a zvolil jsem půjčovnu Sharr Express. Vše proběhlo hladce, včetně navrácení auta.
Den 1
Hned v úterý ráno jsme se zajeli podívat na všemi velmi doporučovaný kaňon Matka. Přiznám se, že jsem měl mírné obavy z průjezdu Skopje a balkánských řidičů. Doprava ovšem není tak strašná a i makedonští řidiči jsou disciplinovaní až na pár excesů. Skopje je město ve tvaru “nudle”, takže moje nervy počechralo akorát asi 15 semaforů, kdy jsme samozřejmě pravidelně schytali červenou. Pro navigování po Makedonii jsme používali offline mapy z aplikace Mapy.cz. Vše fungovalo skvěle.
U samotného kaňonu doporučuji zaparkovat hned jak je to půjde. Pokud zajedete hlouběji za parkoviště autobusů, tak si užijete zajímavé mortirium. Cesta je úzká a návštěvníků je mnoho. Parkovné je zdarma.
Rozhodli jsme se, že si půjčíme kajaky a Matku si projedeme po vodě. Nemířili jsme ovšem k půjčovně kajaků přímo, ale vzali to po zelené trase kolem kaple sv. Nikoly. Doporučuji mít sportovní boty na tento přesun.
Kaple zde postává již od 14. Století. V blízkosti jsou pěkné altánky s výhledem na vodní nádrž. Cesta dolů je trošičku strmá. Jakmile dorazíte dolů k hladině Matky, tak houkněte a za chvíli vyrazí z druhého břehu lodička. Tu je nutné použít pro převoz na “obydlenější” stranu. Cena za převoz je 30 denárů za osobu.
Na kajaku se jede snadno. Doporučili nám dopádlovat do cca hodinu vzdálené jeskyně, což se nám zdálo moc daleko. Myslím, že úplně stačí dopádlovat kousek dál od přístavu, protože se ráz krajiny příliš nemění. A dle názorů ostatních, ta jeskyně není zrovna terno. Sluší se doplnit, že voda je ledová, ale brutálně.
Odpoledne a večeru patřil průzkumu Skopje. Nešlo začít jinde než u Válečníka na koni, resp. Alexandra Velikého. Každopádně Alexander vyvolal hodně povyku a je otázkou, jestli Makedoncům vůbec stál za to.
Celá fotka částečně vystihuje Skopju. Ta prošla v posledních letech velkým a drahým přerodem, zejména centrum. Výsledek je trochu rozpačitý. Umělost historických staveb a soch je cítit. Některé stavby navíc zůstaly nedostavěné, což působí až komicky.
Pevnost Kale je ovšem skutečným historickým skvostem. Svému účelu slouží již 1400 let. Poslední bitva se zde odehrála roku 2011. Albánci napadli makedonské dělníky. Šlo o spor, kdy archeologové označili nalezené základy stavby jako pravoslavný kostel, zatímco Albánci věřili, že budova je spojena s jejich architekturou.
Skopje se inspirovala i v dalších městech. Je libo býk z Wall street?
Či londýnský double-decker…
Nebo “české” skořápky?
Skopje je skutečné unikum v mnoha směrech. Kde jinde mají tolik staveb tzv. “brutalistického” charakteru? Podobné nádhery zde vznikaly v šedesátých letech po ničivém zemětřesení, jež částečně srovnalo město se zemí.
Tohle je prosím budova pošty.
Či chrám Matky Terezy. Podobných perliček nabízí Skopje více, stačí mít oči otevřené.
Jak jsem již zmínil. Umělý luxus doslova sousedí s dalšími nedostavěnými megalomanskými budovami, takže to celé vypadá opravdu komicky či smutně.
V samém centru města lze najít i hřbitovy aut.
Doporučuji prozkoumat starý bazar. To je takový věrnější obraz Skopji. Ať už bývalé či současné.
Lesk a bída.
Starý bazar je zaplněn obchůdky se vším možným. V nás nejvíce rezonovalo jídlo. Vybrali jsme si trochu zastrčený podnik Galerie 7, kde nám moc chutnalo. Pokrm jsme ovšem nezapili pivem, ale soleným mlékem. Jedná se o muslimskou restauraci.
Kebaby vládnou městu! Dobré kebaby, jeden vyjde shruba na 6 korun. Tedy ty masové kebabové nudle, ke kterým se pojídá chléb, cibule a další přílohy. Tak či onak jsou pro nás téměř veškeré restaurace poměrně levné.
Dezertík v podobě tradiční baklavy.
Jako pivaři jsme v Makedonii trochu trpěli. Mají snad jen dva točené druhy piva a to málokde. Takže jsme si často museli vystačit s lahváči. Sluší se dodat, že jak je Makedonie levná, tak pivo je docela drahé. V průměru vyšlo pivo v restauraci okolo 40 korun (80 – 120 denárů). Což stále ujde, ale v poměru s cenami jídla to je dost.
Na obrázku se nachází taktéž pořádné panáky rakije, místní tvrdý alkohol, kupodivu.
Obecně, noční scéna není ve Skopji ani celé Makedonii tak rozvinutá. Makedonci pití nemají úplně v krvi, i díky náboženským poměrům v zemi.
Den 2
Ráno dalšího dne míříme ke stanici lanovky. Ta nás má dopravit na vrchol Vodna ke kříži Milenium. Zpáteční lístek na lanovce vyjde na 40 Kč (100 denárů).
Kříž patří mezi ty vůbec největší na světě a byl postaven v roce 2001 jako výročí od vzniku křesťanství v Makedonii. Avšak, opět se to neobešlo bez kontroverze. Kříž nad městem údajně značí to, že Skopje patří křesťanům, což nechutná představitelům jiných náboženství zastoupených ve Skopji, ale i celé Makedonii.
Každopádně, výhled na město je vskutku parádní.
To jsme už dorazili do Národního parku Mavrovo. Vybalili jsme saky paky ve skromném ubytování na chatě Yeti a vydali se objevovat okolá.
První kroky logicky směřovaly k legendárnímu zatopenému kostelu. Respektive, kostel je většinou zatopený umělým jezerem, pouze během suchého léta máme možnost prozkoumat jeho vnitřní prostory suchou nohou.
Národní park Mavrovo je nejznámější díky nejvyšší hoře Makedonie zvané Korab, my ovšem tento vrchol nepokořili.
Jako po větší části Makedonie je i zde k dispozici doslova přehlídka opuštěných domů.
Naší další zastávkou je vesnička Galičník. Konkrétně chceme vystoupat na vrchol hory Govedarník.
Cestou do vesnice zdoláváme na 800 výškových metrů. Dacie dostává v úzkých a prudkých kotárech pořádně zabrat. Nejednou musím protáhnout jedničku.
Výsledek stojí za to.
Nedaleko od nás je k dispozici lanovka, takže se zde přes zimu vesele lyžuje. Jinak ovšem platí, že tady panuje rajský klid a o moc dalších turistů jsme nezakopli.
Téměř hodinu dlouhá cesta do Galichniku je úchvatná a vyplatí se ji absolvovat klidně jen tak. Závěrečný výhled z křižovatky vesnice je takovou třešničkou na dortu.
My měli v plánu asi dvou až tří hodinový trek na vrchol Govedarníku. Trasa sice není značená v mapy.cz, ale místní cestu na vrchol vytyčili precizně.
Vrcholu jsme ovšem nedosáhli. Asi v polovině se okolo nás začaly ozývat řádné hromy a obohatily nás kapky vody. Ve chvíli, kdy jsme se vrátili do vesnice, tak se spustil slušný liják.
Alespoň jsme si dopřáli vyhlášený ovčí sýr v restauraci Baba a Dede.
Přímo pod naší chatou lze využít služeb restaurace Merak, což jsme učinili i s řádnou ochutnávkou vín, rakije či pelynkovače a mnohého dalšího… Zkrátka jsme se zlili jako koně.
Den 3
Po vystřízlivění jsme se vydali na přesun do Ohridu. Většina místních silnic či dálnic (fungují na systému mýt, kdy průjezd přes úsek stojí pár korun a část dálnic zde platila EU) je ve velmi dobrém stavu či ve výstavbě. Ale pár úseků je absolutně v tzv. Makedonském stylu, rozestavěných a opuštěných.
Centrum Ohridu je trochu bláznivé na dopravu, úzké uličky, málo parkovacích míst. Doporučuji vybrat ubytko, kde vám zajistí parking. My se uložili do Filipche apartmánu.
A zahájili průzkum Ohridu. Což je skutečné historické město (v porovnání se Skopjí) plné spletitých, úzkých uliček. Kdo tady dokáže jezdit autem, tak je u mě borec.
Po náročné noci nám chybělo sil, ale dali jsme si za úkol alespoň dobít místní pevnost. Cesta k ní je pochopitelně příkrá, prosluněná, ale voní historií a je obsypána pravoslavnými kostely.
Samuelova pevnost, pochopitelně nese jméno svého zakladatele. Místo je to vskutku strategické s parádními výhledy. Ne nadarmo zde údajně postavil svou tvrz v letech ještě dřívějších slavný Filip Makedonský, to muselo ustoupit pevnosti dnešních rozměrů.
Pevnost neměla funkci pouze obranou, ale sloužila i jako rezidence. Žel, zachovaly se pouze hradby tyčící se až do výše 16 metrů.
I cesta dolů je fajn.
Historickou důležitost města a bohatství dokládá taktéž chrám sv. Sofie. Útroby slouží i jako koncertní síň. Na fotce to není vidět, ale kousek ode mne stálo piáno a židle pro osazenstvo.
I v Ohridu je poměrně zábavné bloudit ve změti uliček, člověk natazí na leccos.
Den 4
Na první pohled se zdá, že se jedná o staré domy někde na konci světa, což je pravda.
Druhý pohled dokonce naznačuje, že se jedná o vesnici s parádním výhledem na jezero. Avšak realita vesnice Konjsko je trochu pochmurná. Ve všech domech dohromady žijí asi dva lidé, dva psi a jeden osel (nepočítám dva hotýlky opodál).
Vesnice je kompletně opuštěná a pracovně jsme ji označili jako “Makedonský Černobyl”. Domy se rozpadají, avšak stále v sobě skrývají náznaky předchozího života v podobě opuštěného nábytku a dalšího vybavení.
Makedonie je zkrátka chudá země s relativně nejistou budoucností (cesta do EU je díky sporům s Řeckem klikatá). Kdo může, tak prchá na západ. Svoji zásluhu na množství opuštěných domů a vesnic má i vláda, která se snaží urbanizovat seč to lze.
Teď už veseleji. Národní park Galicie.
Park je protkán sítí značených tras, kde si dá jeden pěkně do těla. My se rozhodli pro zdolání vrcholu Magaro.
Vstupné pro vjezd do parku je 200 denárů na osobu. Tohle je takový zahřívací výhled před začátkem výšlapu.
Na Magaro vede značená trasa a přímo u jejího startu se nachází i parkoviště. Výstup dle značky má trvat okolo dvou hodin. My se nahoru vyškrábali už za hodinku.
Pořádně jsme se zapotili, ale výhledy jsou skvělé do všech stran.
Po tom, co jsme si propotili trenky, tak došlo konečně i na koupání v Ohridu. Vybrali jsme si nedalekou pláž u kláštera svatého Nauma s výhledem právě na Magaro.
Pláží podél Ohridského jezera či přímo v Ohridu je nepočítaně. Výhodou této pláže je to, že je písečná. Byť se to z fotky nezdá, tak voda je parádně čistá a relativně teplá až na ledové proudy trochu vzdálenější od pláže.
Na pláž lze dojet autem nebo lodí přímo z Ohridu.
Pochopitelně jsme se vydali i na průzkum kláštera. Doporučuji obětovat 100 denárů a prohlédnout si i útroby kláštera. Stojí to za to.
Mimochodem, svatý Naum byl žákem pánů Cyrila a Metoděje, takže tento chlapík operoval i na Velké Moravě. Později se přesunul na území Makedonie, tehdejší Bulharsko, kde založil klášter, jehož sláva trvá dodnes.
Zpáteční cestu do Ohridu nám okořenil nevšední chodec.
Večer jsme si zaplatili lodičku, co nás měla dovézt k asi nejfotogeničtějšímu místu Makedonie. Ke kostelu sv. Jana z Kaneo. Což se málem nezdařilo. Námi vybraný rybář disponoval značně nespolehlivým motorem, jež několikrát přestal sloužit. Makedonec loďku nakonec vždy rozpohyboval i za pomoci jadrný nadávek v několika různých jazycích.
Co dodat…
V dáli je vidět i vrchol Magaro.
Ve večerních hodinách taktéž ožívá promenáda, kde lze zaplnit žaludek kde čím nebo se pouze kochat.
Den 5
Doslova vrchol výpravy.
Časně z rána jsme vyrazili směr Bitola. Konkrétně jsme si dali za cíl dosáhnout vrcholu Národního parku Pelister. jehož nejvyšší hora se nazývá zase Pelister a dosahuje výše 2 601 metrů nad mořem.
Vjezd do parku stojí 50 denárů za auto a my zaparkovali vůz u hotelu, kde začíná i výborně značená trasa.
Na parkoviště se lze nechat dovézt také z Bitoly, kdy přesun stojí cca 150 denárů na hlavu. Začátek stoupání je příjemný, pozvolný. Procházíme lesem a přípravujeme se na ty nejstrmější úseky. Ve chvíli, kdy člověk dosáhne jisté dřevěné vyhlídky, tak začne jít do tuhého.
Následně se totiž člověk otočí na druhou stranu, kde spatří vrchol hory Stiva. Právě tam vede značená trasa. Pochod se mění spíše v lezení. Místy si pomůžete žebříky či lany. Každopádně je trasa určená pro zdatné chodce, co se nebojí výšek a zásadně absolvujte za sucha. A také ji nedoporučuji jít směrem dolů.
Taktéž vody je zapotřebí mnoho, cestou již není kde načerpat.
Po zdolání Stivi již vidíme Pelister v plné kráse. V této chvíli si dovolím říci, že to nejtěžší má člověk za sebou. Ačkoliv se Pelister stále nenechá pokořit zadarmo.
Zasloužená vrcholovka!
Cestou jsme přibrali ještě dva další maníky (za celý bezmála osm hodin dlouhý trek jsme narazili jen na dalších pět lidí, což je pro většinu makedonských hor charakteristické).
Jedním byl polský právník Michal a druhým brazilec José. Vystudovaný biolog se specializací na hady. José se cítil unaven prací a rozhodl se pro roční pauzu. Vyrazil do Evropy, kdy postupně procedil až do Estonska. Tam si koupil kolo a zahájil přesun do Řecka, kde dále zváží své plány, prý se ale chce naučit lyžovat.
Co ho na Evropě snad nejvíc překvapilo? Prý to, že lidé chodí dobrovolně do přírody a na treky, to se v Brazílii nenosí.
Na vrcholu je památník vzpomínající na makedonského horolezce jménem “Baba”, jež zahynul při výstupu na Mount Everest.
Línější turisté se na vrchol Pelister mohou nechat zavézt terénním autem. Vede tam totiž kamenitá cesta. To tedy znamená, že je horu možné zdolat i na kole.
Místní se po kopcích prohánějí podobně nesmrtelnými vozítky.
Jo a pozor. V okolí Pelisteru se pohybuje až na 30 medvědů…
A organizační poznámka. Pro cestu dolů jsme si vybrali trasu značenou pro cyklisty. Už jsme neměli chuť podstupovat žádné horolezecké operace. I tak počítejte s tím, že výstup i s návratem na parkoviště může zabrat 7 – 10 hodin, dle kondice.
Den 6
Po náročném výšlapu nám již nezbylo sil na večerní putování Bitolou. Dopřáli jsme si pouze večeři a šli na kutě.
Ráno jsme se zastavili na snídani a dopřáli si posledního pohledu na proradný, ale úžasný Pelister.
Mířili jsme zpět do Skopje se zastávkou v městečku Krushevo.
Krushevo je usazené v nadmořské výšce přes 1 000 metrů a je relativně známé svým specifickým vzhledem. Tedy mnoha malými baráčky zastavěnými v prudkém kopci s bájným výhledem.
Pro masochisty prahnoucí po dobrodružství doporučuji projet autem střed města, uvidíte sami…
My každopádně mířili k památníku věnovaném obětem nacismu. Tohle je výhled z parkoviště…
Nebudu se rozepisovat o poslání památníku, které je více než jasné, ale tak trochu bych si dovolil poznamenat, že tento památník částečně vystihuje Makedonii.
Nevšední, překvapivá, místy okázalá, místy opuštěná, hornatá, ale s tisícem a jedním krásným výhledem.
To už nasedáme do letadla a opouštíme zemi, kterou je skvělé navštívit, ale kde je velmi složité žít.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.