Lviv

Lviv, Lvov, co je komu milejší. Přesun vlakem do města mnohými zařazeného do trojlístku Must see in East Europe, který zahrnuje ještě Prahu a Krakov jsem se pokusil popsat v předcházejícím postu.

 

První obvyklá otázka, kterou řeším vždy dopředu je = kde bydlet? Zvolil jsem Airbnb. Nabídka je široká, ceny přívětivé. Já se rozhodl pro pokoj v trochu retro stylu, leč asi 2 km od centra, nicméně jakožto rád chodím, tak vzdálenost pro mě pohodová. Avšak i v centru je výběr solidní.

 

Noc mě vycházela na cca 240 Kč, pohodex. Byt zajímavý, uklizený, čistý, lehce mě zarazilo usazení sprchovacího koutu v kuchyni.

A ledničku bych naopak čekal v kuchyni, ale absence prostoru přesunula tohoto pomocníka na chodbu. Ale jinak super. Jo a ještě jedna věc. Nejen zde platilo ono asijske pravilo, toaletni papír nepatří do záchodu, ale od koše. Těžko se s tím smiřuji…

 

Před odjezdem jsem v Brně sháněl nějaké hřivny, páč do Lvova můj vlak dorazil kolem 22h a vlakáč je docela kousek od centra, a docela kousek na byt, takže jsem se chystal použít taxík. Víceméně lze dojet, rozuměj platit i s pomocí Euro bankovek, ale tuším, že se to prodraží. Jinak směnáren je ve Lvově nepočítaně s mnohem lepším kurzem než v Brně, jak překvapivé.

Tak na zahřátí. Ukrajina rovná se žigulík a žigulík rovná se Ukrajina. Po silnicích létají mraky vozítek oné značky. Co mě ovšem překvapilo, tak to míra zabezpečení jednoho monopostu. Nejspíše srdeční záležitost pro štastného majitele.

 

Zde jiny, evedentne ponechany na pospas svemu osudu.

 

No a disabled verze, parkovala v centru města.

 

K dopravě po městě lze využít mašrutek. Avšak jimi jsem opovrhl. Za jedno většina mých cílů se nacházela ve vzdálenosti, co by kamenem dohodil a co hůř… Mnoho vozítek převáželo jaksi nadměrné množství pasažérů. Ale na pohled tuze zajímavé.

 

Avšak tramvaj byla využita pro jeden přesun. Lístek za dvě hřivny. Funguje to tak, že lístek je zakoupen u řidiče a následně si ho pasažér sám označí. Nicméně jsem byl i svědkem pěkné podívané, kdy nový pasažér sedící úplně vzadu poklepal na rameno sousedovi a ten poslal takovou tichou poštou peníze až k řidiči. Stejnou cestou doputoval lístek k majiteli v opačném gardu. Jo a ačkoliv tramvaj pamatovala nejspíš ještě císaře pána, tak jiná pasažérka si zase oskenovala QR kód a platbu vyřešila pohodlněji.

 

Taky člověk musí jíst. Nebudu pochopitelně rozepisovat svůj jídelníček, pouze z části. Tedy vypíchnout pár v mých očích zajímavostí. Puzata Hata, místo, které funguje na bázi bufetu. Člověk si vezme tác a ukazuje obsluze vše, nač má chuť. Ceny paráda, pestrost a kvalita zaručena. Navíc vnitřek vypadá dosti fancy. Za mě kudus.

 

Dále musím vyzvednout nejdražší restauraci v Galicii. Lehce schované, vlastně hodně schované místo, kdy se vstupuje dveřmi, co nemají kliku.

Avšak interier úžasný. Ceny ohromné, voda 400 hřiven, husa 2500 a tak dále. Fór je v tom, že až při placení je zákazníkovi oznámena výše slevy, která není nízka. Perfektní.

 

Obecně je Lviv místem originálních restaurací. Nebudu všechny vypisovat, stačí Googlit, což člověku zamotá hlavu, protože neví, kam spíš. Pár tipů třebas HERE…

Jo a kdo zná Brno, byť blbě, slyšel o hospodě Na Stojáka. Zde mají podobný podnik, leč pivo, nahrazeno vínem.

 

Jelikož jsem člověk z lidu, tak ochutnávka místních pochutin mnou oblíbených nemohla chybět. Tedy nastala večeře o složení, chléb, salám, sýr, sušenky a pro zaplnění stolu jsem přihodil ještě Camelky a vodku. Ano, samozřejmě salám zasáhl moji pěněženku nejvíce, stál celých třicet korun. Camelky zde vycházejí cca na 25 korun českých.

 

A ještě sušenky.

 

 

Po Lvivu, je rozseto desítky malých marketů nabízející skoro stejný sortiment zboží. Nějaký velký supermarket, nebyl mým okem zahlédnut. Trochu mě překvapil fakt, že skoro všude se dalo platit kartou.

 

Čím Lviv ještě překypuje, tak to jsou lékárny. Tři vedle sebe? No big deal.

 

A taky množství drobných obchůdků prodávajících, kuřivo, pití a tak…

 

Jak vypadá tortila po ukrajinsku? Místo masa, použijme párek a naceňme na 15 Kč. A je to.

 

 

Pivo nešlo neochutnat, silné. Samozřejmě sklenička Guiness je značně kazí dojem, ale Guiness to rozhodně nebyl.

 

 

Co ještě patří v Lvovu, tak likéry. Taky jsem jich přivezl domů, společně s vodkou, pěkných pár lahviček k okoštování.

 

 

A pak to máme McDonald. Ohromně se mi líbil prostor, kde McDonald sídlil. Pěkně v přízemí řádně oprýskané socialistické budovy. Nádherný a symbolický. Dovnitř jsem pochopitelně nešel.

Hele, už bych měl od jídla utéct. Asi poslední zmínka. Market(y). Poctivý market, kde uzenáčka odhání mouchy od vystaveného masa a uzenin místy vystavených na přímém slunci v teplotách vysoko přes třicet stupňů. Opět trochu Asia style. Ale zase jinak v nabídce nechybělo ovoce a zelenina, což se již prezentovalo plně poživatelně a chutně.

 

Na Ukrajině pochopitelně není o chudé lidi nouze, což poměrně značně naznačuje množství dalších menších marketů nebo jak to pojmenovat. Kde se prodává vše od zeleniny, po vajíčka, hodinky, ponožky, pantofle a já nevím co. Prostě prodej co můžeš.

 

Že se před každým kostelem nacházel alespoň jeden žebrající člověk je skoro zbytečné zmiňovat, ale pro jistotu.

 

A třebas z téhle babušky šel celkem skoro i strach, dej nebo!

 

Lviv je také znám, jako město plné pouličních hudebníků. Je jich opravdu mnoho, přičemž co umělec, to jiný žánr. Na obrázku se dle mého sešlo mnoho informací, lehce naznačujících něco o Lvivu. Vezmu útržkovitě umělec > oprejskaný roh > jakýsi bronzový památník > velmi čisto > krásná vedlejší ulice plná kaváren a restaurací > vůz staršího data > historická dlažba > oněch charakteristických obrazů pro Lviv je na jedné fotce skoro až příliš 😀

 

To už jsem se vydal obhlédnout jeden z mnoha a mnoha kostelů, kdy jeden je krásnější než druhý. A vnitřní výzdoba? Vždy originální a velmi bohata, zlato, malby, obrazy a mnohem více. Zde kostel svatého Jiří, kdy nechybí ani muzikant a ani žebračka u vstupních dveří.

 

V kostele zrovínka probíhal nejspíš křest…

 

 

Vážně, o kostely zde člověk skoro až zakopává. Já si vě většině chvíli sednul nebo si bedlivě prohlédnul celou parádu. Ukrajinci se pochopitelně o své svatostavby také velmi pečlivě starají. Viz oprava.

 

Před jiným jsem zase nalezl nešťastného chlapíka. Jeho nejspíš manželka na něj chvíli něco pokřikovala, až se borec sebral a šel si strčit prsty do krku. Prostě se parádně vyblil, no problem.

 

U jiného kostýlku se pro změnu vyskytovala příležitost ke koupi historických knih, gramofonových desek, uměleckých děl, ale i pokladů jiného druhu. To typu poštovních známek s Adolfem Hitlerem a jiných suvenýrů spojených s návštěvou nacistů. Prostě blešák se vším všudy.

 

O kus dále je zase k vidění Socha svobody, avšak v trochu línější podobě. Jo a díky absenci ostrovu je umístě na vrcholu budovy. Aspoň má větší rozhled na dění okolo sebe. Na mapě není zaznamenána, avšak je nedaleko místní opery.

 

Přesuny centrem města jsou spolehlivě zajímavé. Množství a pestrost uliček je totiž úžasné a člověk při toulkách nalézá stále nové a nové obzory.

 

Měl bych dodat, že moje osoba má talent nefotit ty nejhezčí místa a když už, tak vyfotit fakt blbě.

 

Restaurace jsem sice zmiňoval dříve, ale neměl bych vynechat notoricky známí House of Legends.

 

Dům, který má na střeše trabanta…

 

A kde si skupinka chlapů pořídila několik selfíček, leč k mému nepochopení si jako pozadí vybrali dvůr vedlejšího domu. Ale možná mi něco uteklo. Pochopitelně v určité hodiny celkem busy place.

 

Ke Lvovu patří i parádní rynek, kde se v sobotu odehrávala veselice. Na pódiu se střídala sestava za sestavou a místní formace za pomoci ukrajinské hudby, nevim, jak to jinak nazvat,  předváděly své umění. Very nice.

 

Co nikdo nemůže nebo by neměl vynechat, tak to výšlap na vrchol radnice. Cesta vede i kolem do kořán otevřených kanceláří, což zajišťuje úředníkům klid k práci.

 

A výhled paráda. Přičemž mě překvapilo množství zeleně ve městě, kdy několik parků nedaleko centra je opravdu moc příjemných a taky jaksi absence správných paneláků či jiných výškových budov, což dokresluje historický ráz města.

 

Na Lvov je údajně pěkný výhled i ze starého hradu, kam jsem ovšem nedorazil. Za to jsem nevynechal místní hřbitov. Respektive přehlídku ohromných hrobek, pomníků, …

 

Jinde jestě ve výstavbě…

 

O kus dál zase stylem, napsala příroda…

 

Úsek věnovaný polským obětem války…

 

 

Což zajišťuje příliv polských turistů… (né, že bych je sledoval)

 

A v případě chuti po trochu folklóru, tak asi 20 minut pěšky opodál se nachází Shevchenkivskyi museum.

 

Ujde…

 

 

Ale zase bych měl říct, že i toto historické město rozhodně jde s dobou 🙂

 

A taky nechyběli populární zpěváci z uskupení známe jako Háre krišna, jsou všude.

 

No nic, ještě zajít na extémně smradlavý hajzly…

 

…Skočit na vlak a zase jindy…

 

 

Teď vážně. Z Lvovu jsem byl nadšený. Pestré historické město, spousta věcí k prozkoumání, muzea, kostely, super restaurace s parádními cenovkami, příjemní lidé (zní jako fráze, ale není to fráze) a člověka neustále něco překvapuje, což mám úplně nejradši.