Dva měsíce v Peru

Neuvěřitelné se stalo skutkem a já měl před sebou dva měsíce v Peru. Jako YES. Po dlouhodobější zkušenosti s touto zemí jsem značně prahl. A především o Cuscu, jako středobodu cesty a vysněnou destinací. Proč?

Cusco je absolutně obklopeno skvělými přírodními úkazy, inckými památky a celkovým géniusem loci. Mnoho senzačních míst je v relativně krátké dojezdové vzdálenosti (na jihoamerické poměry) a tedy, jedná se o téměř ideální destinaci pro udržení work-balance. Dříve mě strašily zvěsti o pomalém internetu, ale i to je již minulostí. Jak v AirBNB, případně si člověk může vypomoct nějakým co-workem.

Příjezd do Cusca ovšem trochu bolel. Přesouval jsem se z Kolumbie, kde vládlo slunce, teplo, veselí, dobré jídlo VIZ ZDE. A mezitím v Cuscu končilo období dešťů, kdy prostě víc prší, je zataženo, pošmourno, chladno, objektivně horší životní podmínky pro běžný život než v Kolumbii.

Nicméně, když se člověk rozhlédl, tak věděl, že počáteční zmar přejde a že rozhodně nebude o zážitky nouze!

Obrázek níže je onen typický, ikonický pohled na Cusco. Na srdce Incké říše, na civilizaci, na jež by se nemělo zapomenout. Místo rozsáhlého popisu připojím link na skvělý dvoudílný dokumentární pořad “Pád civilizace“, vyprávění je občas trochu vláčné, ale pro pochopení incké kultury, vzestup a pád říše najdete těžko lepší materiál…

Neplánuju zde popisovat celou operaci den po dni, ale vyberu svoje oblíbené obrazy. Výšlap na Pillku Urqu. Jeden z mnoha kratších TOP treků nedaleko Cusca, jenž žádného turistu nenapadne absolvovat a při tom se jedná o parádní jízdu.

Na začátku treku se prochází přes velmi zastrčenou vesničku, která má domy postaveny z hliněných cihel. Což, jak později zjistím, není až tak unikátní. Potkal jsem i pár místních a ve chvíli, kdy člověk vyprodukoval ono “Hola, como estás?”, tak lidem naskakoval ještě širší úsměv ve tváři a s chutí se pouštěli do kratšího rozhovoru.

Prostě. Ideální aklimatizační záležitost. Snad si jen trek naplánujte tak, abyste do Cusca ideálně došli za světla, takže vyrazit už dopo, ať to je v klidu…

Člověk si říká, hmm, pokud je tohle kopec, který nikoho nezajímá, tak jak to asi bude vypadat jinde, kde míří většina turistů?

No, trochu takto. Rainbow Mountain v čase poledním. Přecpané parkoviště, cesta k vyhlídce zavalena prodejci všeho druhu.

Co se dá dělat, je to zde prostě příliš krásné…

Ale skutečně. Ve chvíli, kdy turistické autobusy odjely a okolo se rozhostil klid a výhled na blízké vrcholky hor, to bylo něco! Rada zní jednoduše, přijeďte sem po obědě a chvíli vyčkejte něž všechny tyhle minibusy zmizí, což je asi po druhé odpolední.

Rainbow hory jsou hned dvě a to nedaleko u sebe. Přičemž celý “Rainbow” víkend popisuji ZDE.

Doporučuji navštívit obě, ideálně mimo “peak hours”, tedy v čase odpoledním.

Jedna věc mě ovšem trochu mrzela. K oboum místům jsme se museli dopravit taxíkem, což ovšem bylo samo o sobě úžasně dobrodružství, ale dojít k vyhlídce na horské chameleony pěšky a mít výhled “za odměnu”, to by celý zážitek povýšilo o stupínek výš.

Další kapitola. Dobrovolná mučírna. Na ovál místního estádia jsem chodil běhat celkem pravidelně a byť jsem nepředváděl žádné olympijské výkony, tak se jednalo o zpověď. Běhat v nadmořské výšce přes 3,300 metrů nad mořem není selanka. Stačilo běžet rychlejším výklusem a moje plíce valily, jako kdybych sprintoval. Toho kyslíku je teda prostě fakt nějak méně.

Do toho ostré slunce, kdy si běloch mého pigmentu spálí pleť na obličeji raz dva. Ale stejně to má něco do sebe.

Na silnicích se zde pohybuje nemálo pofidérních vozítek. Všem vládně starý dobrý brouk. Jsou jich zde stovky. Fakt. Čím to?

Auta jsou to nesmrtelná, cenově dostupná a umí je opravit kde kdo. Navíc vypadají kouzelně. A to je krásné.

Choquequirao. Slovo, jenž jsem se učil vyslovovat dva dny. Slovo, které nikdy nevymažu z paměti.

S klidným svědomím mohu říci, že výprava na Choquequirao nabízí jedny z nejlepších výhledů, které tento Svět nabízí. A onen nápis “te amo Perú”, je přesný.

Samotný trek je brutálně náročný, ale plný dechberoucích výhledů. Ano, toto klišé je ovšem přesné! Detail výpravy popisuji ZDE.

Peru je plné překvapení, ale i nenadálých překážek. V klidu si kráčím cestičkou vstříc zapomenuté incké vesničce a hle. Strážce.

Naštěstí stačilo slušně pozdravit, uklonit se, býka obejít a pokračovat dál.

Fotbal = světový fenomén. To platí o celém světě a o Jižní Americe zvlášť. V Cuscu hrají hned tři týmy první ligu a navštívil jsem hned několik utkání.

A hned to první bylo “poco loco”. Spíše grande. Hrálo Cusco FC, což jak vyprávěl fanoušek sedící vedle mě je místní umělý klub, který až tak nikoho nezajímá. Výhodou je ovšem levné vstupné, vlastně jde jít i zadarmo. Utkání nenabídlo mnoho fotbalové krásy, ale závěr stál za to.

Domácí tým hrál proti soupeři, jenž byl slabší, přišel o vyloučeného hráče a přesto prohrával. Domácím fandům se to nelíbilo, křičeli, pískali, na čež reagoval domácí trénér. A tak vypukla přestřelka emocí mezi domácím trenérem a domácími fandy. To ovšem nebylo ani zdaleka vše. V závěru sudí odpískal sporný verdikt, což vyprovokovalo trenéry obou mužstev ke vzájemné rvačce! Nezůstalo u trenérů, přidali se i hráči z laviček, realizáky a vznikla slušná mela, kterou krotili až těžkooděnci.

Tahle kultura “chybějících popelnic” je něco, co jen tak nepochopím.

V Peru si může každý prožít svoje Komando.

Jo, a oni řikali, že se to prej všechno nevejde aneb jak praví bratránek Jiří: ,,Raději zemřít než jet dvakrát!”

A pak tu máme Ausengate, takovou Ligu mistrů pro hikery. Já se bohužel pral se zdravotními neduhy, takže výprava nabrala trochu jiný směr než jsem plánoval, ale i tak to bylo “magické”, jak by pronesl pro změnu legendární Karel Janeček.

Crispín, náš pan domácí, jenž snad nikdy nemohl mít špatnou náladu, nám taktéž pomohl s přesunem v sedle. Crispín provozuje svoje ubytovací zařízení s hliněnou podlahou a menu o bramborové polívce, bramborech a míchanými vejci. Kde se navíc nachází i přírodní lázně a kde se prostě zastavil čas. Internet? Není potřeba, vůbec.

Cusco = ceviche. Muselo na to dojít. Akorát, při objednávání jsme měli trochu velké oči a nechali donést jídlo pro snad pět lidí. Bylo až děsivé vidět, že číšníci nepřestávali nosit jídlo na náš stůl, který se povážlivě zaplnil. Jako třešnička na dortu bylo to, že si nás vrchní číšník vyfotil i se stolem zasypaným jídlem. Snědli jsme co se dalo, ale následoval snad tříhodinová šlofík. Já myslel, že opravdu prasknu.

Nebe. Zeus. Salkantay. Aneb náš trek na Machu Picchu.

Pozorovat, jak se přes vrchol hory valí mraky, do toho prosvítá slunce. Totální blaho.

Upřímně, příchod na Machu Picchu EcoLodge a výhled na bájné město v dáli byl pro mě silnější emoční zážitek než příchod do nitra samotného města.

Kde to je skvělé, ale… Těch návštěníků je fakt hodně. Nicméně, stejně se jedná o výhled, který je prostě senzační. Víc to není nutné komentovat.

Sacred Valley patří mezi další hrátky přírody, kde člověk nevěří svým očím. Tady se hory rozestoupily, vytvořily rovinu, kde navíc proudí majestátní řeka. Kdo neviděl, ten nepochopí.

V okolí údolí se odehrával život Inků. Moray, neboli zemědělská laboratoř patří k dalším místům, kde zůstává rozum stát.

A následoval přejez do Limy. Čekání na návrat do Evropy, řeklo by se. Chyba lávky.

Za jedno jsem se upřímně těšil na oceán, ale za druhé mě město příjemně překvapilo množstvím možností, jenž skýtá.

Třeba ty západy slunce… Teda, když to vyšlo. V dubnu nepanuje v Limě to nejlepší klima. Respektive, často pobřeží pokrývá mlha, kterou by nešlo ani krájet. Paradoxní je to, že stačí odjet kilmetr od pobřeží, mlha končí, teplota se zvyšuje o mnoho stupňů. Samá překvapení.

Jako park Johna Lennona. Ptám se místního, čím se John zapsal do srdce Peruánců? Pobýval v Limě? Odpověď mě trochu zklamala. Ne, ale prostě někdo má rád jeho písničky.

Market čarodějnic. Ano, i takové místo v Limě existuje. Není snadné ho najít, nalézá se v chaosu jménem Gamara. Zde je hrubý návod. Já si už ani přesně nepamatuju, jak jsme místo našli. Ptali jsme se snad deseti prodejců. Každý nás dobrou radou o kousek posunul k cíli až jsme místní čarodějnice skutečně našli.

Benjamin Button. Další netypické místo, Muzeum lebek. Osobní účast nutná.

No a voilá, krásné historické centrum. Jako když někdo mávne kouzelným proutkem, tak se přesouváme z chaotických, ucpaných silnic na klidné a elegantní náměstí alá zavzpomínáme na časy koloniální.