Den v Popayánu, bílé perle Kolumbie

Již nadpis napovídá, jaká barva vládne městu. Já měl onu čest strávit celý den v Popayánu, kdy jsem město využil jako zastávečku při přesunu z Cali do San Agustínu.

Takže, proč je Popayán bílý? Celé město se potýkalo s kožním onemocněním a jako řešení se ukázala bílá křída. Jejím účinkem nepříjemný hmyz přenášející nemoc vymíral.

Ve své době se město těšilo výrazné důležitosti. Rozhléhá se totiž v ideální strategické zeměpisné pozici. Leží “na půl” cesty od Bogoty, Limy a Quita. Španělé tedy používali Popayán jako jakési překladiště zlata při jeho přesouvání do Cartageny.

To už stojím v srdci Popayánu, v Caldas parku a hledím na katedrálu asi Panny Marie.

Díky své důležitosti při převozu zlata napříč kontinentem je město nacpané bankami, takový pozůstateček. V samotném středu města jich je nepočítaně. Ta ušlectilá budova vlevo ja pochopitelně vstup do banky.

Zvonice. Dlouhou dobu se věž pyšnila titulem nejvyšší stavba města, to už ale dávno neplatí.

Snídaně nemůže chybět. Dopřál jsem si poctivý obleas s krémem, marmeládami a sýrem.

Následně jsem bezcílně bloudil uličkami a kochal se.

Žigulík. K mému štěstí se onen den odehrával ve městě jakýsi festival. Centrum města bylo pro auta po většinu dne uzavřené. Jinak je zde slušný provoz.

Trochu politiky na stěnách kostela.

Co by to bylo za kolumbijské město bez trochy pouličních kreseb.

V centru Popayánu je taktéž možné vidět větší množství “chybějících” domů. Tento fakt je způsoben drtivým zemětřesením, jež postihlo město v roce 1983. Větší část staveb se podařilo renovovat a obnovit. Pár prázdných míst však zůstalo.

Onu nepříjemnou událost si lze připomenout i v Bogotě, kdy zemětřesení zvěčnil na plátně kolumbijský národní umělec Botero. Obraz je k vidění v Boterově muzeu, jak jinak. Vstupné je zdarma.

Popayán je městem kostelů. Je jich zde opravdu mraky. Údajně až třicet.

 

Město je sice skutečně bílé křížem krážem, ale má ve svých řadách několik černých ovcí. Kromě divadla je to i kostel San Fancisco.

 

Taktéž nelze vynechat historický most spojující starý a nový Popayán.

To už jsem se dobloudil až El Morro de tulcán. Ten zelený kopec s jezdcem na koni na vrcholu. Vlastně, není to jen tak ledajaký kopec, ale pyramida, jež vznikla před mnoha a mnoha lety. Španělé se rozhodli při kolonizaci města pyramidu trochu “snížit”.

V roce 1937 jejím vrcholu přibyla socha Sebastiána Belalcázara, zakladatele města.

Původně se na El Morro de tulcán odehrávaly náboženské procesy, modlitby a podobné operace.

Popayán je poměrně proslulý svými západy slunce. právě tady je to nejlepší místo, navíc, člověk má celé město jako na dlani.

Zde taktéž končí moje pouť městem. Další den jsem si to již špacíroval do San Agustínu…