Cyrilometodějská stezka (moravská část)

Poutní pěší stezky jsou jedním z novodobých fenoménů, tedy alespoň na mě se valí ze všech světových stran. Jakožto jsem milovník chůze, cyklistiky a “volného pohybu” obecně, tak i já mám v hlavě dlouhodobě několik takových přechodů. Avšak, moje svoboda je relativní a podobné operace zatím nemůžu realizovat. Do této chvíle. Člověk často kouká daleko za horizont a díky tomu si nevšimne, toho že stojí na zlaté žíle.

Mluvím o  “Cyrilometodějské stezce“, konkrétně o její moravské části. Já si vybral část začínající ve Vranově (kousek od Brna) a končící u Jablunkova (odbočky do stran nechám na jindy). Poutní stezku si lze navíc rozdělit na několik fází a sekat ji pěkně po víkendech či ve všedních dnech! Tedy, let’s go!!!

Tady je kompletní trasa… Já se pustím do popisu pěkně etapu po etapě…

Souhrn plánu bitvy:

Etapa 1 – Vranov – Rousínov – trasa ZDE (33 km)
Etapa 2 – Rousínov – Bučovice – trasa ZDE (17km)
Etapa 3 – Bučovice – Bohuslavice – trasa ZDE (22 km)
Etapa 4 -Bohuslavice – hrad Buchlov  – trasa ZDE (18 km)
Etapa 5 – Buchlov (hrad) – Napajedla – trasa ZDE (30km)
Etapa 6 – Spytihněv – Zlín –  trasaZDE (22km)
Etapa 7 – Zlín – Bystřice pod Hostýnem trasa ZDE (32 km)
Etapa 8 – Bystřice pod Hostýnem – Bystřička – trasa ZDE (30 km)
Etapa 9 – Bystřička – Rožnov pod Radhoštěm – trasa ZDE (20km)
Etapa 10 – Rožnov pod Radhoštěm – Mezivodí (coming soon)
Etapa 11 – Mezivodí – Kozubová (coming soon)
Etapa 12 – Kozubová – Velký Stožek (coming soon)

Následují:
– větev končící v Žítkové (maybe)
– větev končící v Hodoníně (maybe)
– větev končící na Svatém Kopečku (maybe)

Etapa 1

Vranov – Rousínov (6. července 2024)
Trasa ZDE (33 km)

Poutní stezka musí začít na poutním místě, to dá rozum. Konkrétně u Kláštera paulánů ve Vranově, což je poutním místem už od středověku. Údajně se zde uzdravil jistý šlechtic Vilém. Trpěl slepotou, ale po pomoci z hůry započal viděti jako jestřáb. To nám ta zázračná pouť pěkně začíná!

Název stezky “Cyrilometodějská” je spíše marketingový fígl. Oba věrozvěstovatelé putovali kdoví kudy, nicméně, trasa je sestavena perfektně. Minimálně moravská část vede nížinami, vrchovinou, horami a na cestě se projde bezpočtem poutních míst či jinak historicky důležitých. A samozřejmě člověk protne množství vesnic, což je skvělé!

Proč? Protože lidová tvořivost nezná mezí. Onen pojem “zlatý český ručičky” nevznikl jen tak.

A hned první den jsem pochopil, že byť v Brně bydlím pěkných pár let, tak Moravu znám, jakože málo. Jinak bych už dávno slyšel o místě zvaném Křtiny. Což je naprosto brutální kaple s dechberoucími kresbami. Naschvál používám tohoto kýčovitého popisku, protože to je fakt brutální. Při mém pobytu v kapli navíc zrovna pohrával varhaník líbivé tóny a já si říkal, jo, tohle není špatný!

Tady ten génius loci je a moje očekávání ohledně toho, co ještě objevím za další utajené skvosty jen a pouze vzrostlo.

Další obraz na první pohled není nikterak božský, opak je ale pravdou. Kombajn a sklizeň úrody přináší mnohou symboliku jako bohatství, řehole, jídlo, romantismus a moje utrpení na střední škole. Litomyšlská zemědělka mi přinesla do života stresu jako máloco. No a moje otázka u praktické maturity zněla “Seřiďte kombajn před sklizní”. Pochopitelně jsem vůbec netušil, která bije a zachránila mě moje psaná maturitní práce v angličtině na téma “Multikulturní Londýn”.

Ano, nějak to k sobě nepasuje a přesně to vystihuje onen omyl při volbě střední školy…

A to jsem již v Rousínově. Symbolicky končím u našeho nejspíš nejznámějšího světce sv. Jana Nepomuckého. Jehož příběh je opředen mnoha mýty a báchorkami. Každého nechám, ať si vybere verzi, jež se mu líbí. Avšak, velmi zevrubně se věnuje doktorovi Johánkovi z Pomuk senzační pořad Toulky českou minulostí a to hned několika epizodami. ZDE je k poslechu ta první z nich.

Side note: Juan Nepomuceno je dobře znám i v Jižní Americe, kdy je k jeho slávě k vidění hned několik obrazů, jež zachycuje některé momenty z jeho života

 

Etapa 2

Rousínov – Bučovice (7.července 2024)
Trasa ZDE (17km)

Musím přiznat, že první etapa mě značně nabudila a dodala motivaci do dalších putování. Na stranu druhou mě dost bolely nohy. Trochu jsem odvykl vytrvalostní chůzi a ozvaly se především kyčle (touto dobou jsem měl na krku Kristova léta), proto jsem usoudil, že zvolím rozumnou délku pro druhý den v pořadí…

Vesnice a malá města jsou bezednou studnicí krásy, bizáru a lidské tvořivosti. Rousínov není vyjímkou. Vzdělání a hospoda šly odedávna ruku v ruce. Minimálně v našich lužích a hájích.

Jelikož mi je život drahý, tak jsem se střelnici vyhnul obloukem, ale výhledům jsem se nebránil.

Místy jsem až udiven, kolik křížků, zastavení, kostelíků a poutních míst se nachází na relativně malém prostoru. V zemi ateistů. Evidentně tomu vždy tak nebylo, ale to je na delší povídání. Byť si poznámku neodpustím. Příčiny budou sahat pěkných pár let zpět a možná bychom o této tématice smýšleli trošku jinak nebýt povstvání stavů, Bílé hoře a následným událostem…

Co ovšem na obrázku otazník vzbudí na mysli každého Čecha a Moravana a možná i Slezana, je ona důmyslně umístěna popelnice.

Toho dne se psal 7.červenec a pole v této části republiky oplývaly zlatou úrodou jako z malovaných historických obrázků. Snad už chyběla pouze nějaká parta, co by kosami kosila bohatou úrodu…

Zpět do vesnic. Panovalo značné parno a zatoužil jsem po nanuku. Hle, vidím tradiční vietnamskou večerku. Vstupuji a jdu k mražáku, v čase poledním. O chvíli později vchází do obchodu spoře oděný dědeček s poctivým pivním pupíkem a oznamuje: ,,Vracím prázdnej.” Obratem míří k pultu s novým lahváčem, platí 16Kč a okamžite otevírá lahev se zlatavým mokem s předem připraveným otvírákem, jenž následně vrací na svoje “svaté místo”. Tady je svět v pořádku.

Bučovice. Díky potu sedláků a manažerským schopnostem se pánové z Boskovic stali značně majetým rodem. To jim umožnilo vystavět honosný renesanční zámek, kde si můžete dopřát čepovaného Březňáka. Což beru jako takové “nádražní” pivko, jenž zde zasadili pro jednou do vznešených kulis bohatého zámku.

Etapa 3
Bučovice – Bohuslavice (10.července 2024)
Trasa ZDE (22 km)

Den jsem započal průchodem Žďánického lesa, jenž oplývá krásným listnatým lesem, ale také těžištěm ropy a zemního plynu. Tyto minivrty jsou důmyslně ukryty v prostorách lesa a pro jejich shlédnutí doporučuji vynaložit energii a vyrazit do těchto končin. Na fotce jsem je úmyslně vynechal, protože to je nutno vidět na vlastní oči.

Na jihovýchodním okraji Žďánického lesa vstupuji na území “hojnosti”. Rozhléhají se zde vinohrady, hruškové, meruňkové sady a další plodiny. Kde jsem se stal podezřelým! Toho dne jsem putoval s batohem a mimojiné probíhal i sběr meruněk. Prošel jsem kolem party sběračů a slyším, jak jeden z nich telefonuje, kouká na mě a pronáší značně hlasitě a mrzutě: ,,Neměl ten chlap náhodou oranžový triko?”

Neměl, zřejmě jim po revíru pobíhala škodná. Ono, ochutnávka meruněk láká a přístup do sadů je volný. Pohled je to krásný.

Ve chvíli, kdy dorážím k Bohuslavicím, tak se započínají vyjevovat netradiční obrazy.

Křížová cesta z betonových obrazců.

Důmyslně umístěné odpočívadlo.

Karavan, kde žije??… Eminem?

No a co by Bohuslavice byly za vesnici, kdyby zde obec nezkrásňovalo hned několik opuštěných vraků. To je takový náš kolorit.

 

Etapa 4
Bohuslavice – hrad Buchlov (bus) (14.srpna 2024)
Trasa ZDE (18 km)

To začínám opět v Bohuslavicích (ráji vraků). Ekonomická síla v České republice nezpochybnitelně stoupá. Jak jinak si vyložit, že BMW slouží jako kulisa zkrášlující dřevník.

Tentokrát mě čekal průchod mnou již dobře známých Chřibů, což je taková pěkně zalesněná vrchovinka. Ale také lokalita, kde by měl být uschován, dle dochovaných písemných dokladů, hrob Metoděje. Je zde ovšem jeden drobný háček. Nikdo neví, kde přesně onen hrob leží…

Dnešní část neoplývá dalekosáhlými výhledy, ale provází mě pěkně zalesněnými kopečky. Společnost mi tedy tvoří an tisíce stromů a otravných mušek, ale taky třeba tahle Moravanská luka.

V případě, že bych si “odskočil” z cesty, tak bych si mohl průchod zpestřit exkurzí na zřícenině Cimburk, obhlédnutím Koryčanské kaple či kaple sv. Klimenta, což není jen tak ledajaká kaple – toto poutní místo je hluboce spjato s velkomoravskou historií, především s Cyrilem a Metodějem. Pravděpodobně tam stával kostel a klášter. V roce 1421 byl církevní komplex vypálen husity a od 16. století je místo pusté.

Já těmito skvosty protentokrát pohrdl, protože jsem se všechny navštívil již v době minulé.

Co jsem ovšem neminul, tak to skalní útvar Kazatelna. Věřte nebo nevěřte, ale na Kazatelně se dříve kázalo. A dle pradávné pověsti zde šířil slovo Boží sám Metoděj, údajně.

V mém podání se tedy jednalo o spíše tranzitní etapu. Člověk Chřibů méně znalý si trasu může snadno opepřit již zmíněnými odbočkami k blízkým zajímavým bodů v okolí.

No a na samotný závěr jsem narazil na ony “hrobečky”, což nejsou hrobečky, ale hraniční kameny. Ty již po pěkných pár desítek let vyznačují hranice pánů statkářů. Přičemž zkratka “HK”, znamená “Koryčany a Kvasnice”.

Perlička na závěr… V minulosti se při umísťování hraničních kamenů údajně prováděl tzv. pardus, tedy zvyk udělit několika místním chlapcům na hranici bolestivý výprask? Ti poté jako odškodné dostávali drobný peníz od vrchnosti za to, že při hraničních sporech dosvědčili, kde hraniční kámen stál, neboť místo výprasku si mnohdy pamatovali celý život.

Trochu jiný typ brigády…

 

Etapa 5
Buchlov (hrad) – Napajedla (27. srpna 2024)
Trasa ZDE (30km)

Další ze série prosluněných, ale mimořádně horkých a vyprahlých dnů. Obilí sklizeno, pole nezoráno, skoro by se jeden cítil jako na poušti v chřibských podmínkách. Snad ten starý dobrý český posed nenechá jedince upadnout do “saharského módu”.

To už nejsem nikde jinde než v jednom nejvýznamnějších poutních míst v České republice. Velehrad. Místo tak významné, že sem v roce 1990 zavítal samotný papež. Mši vedenou hlavou katolické církve si nenechalo ujít na půl milionu lidí. Vlastně nemám tušení, jak se do prostranství okolo kostela poutníci nahečmali, ale oficiální údaje uvádějí toto nepředstavitelné číslo.

Jak vidno, vnitřní prostory baziliky jsou vskutku opuletní a reprezentativní na nejvyšší míře.

Velehrad neboli “Veligrad” se také sem tam označuje jako jedno z možných center Velkomoravské říše. “Oficiální” prameny tuto tezi nepodkládají žádným hmatatelným důkazem, či přelomovým archeologickým objevem. Nicméně z toho mála, co se nám dochovalo by to tak mohlo být. A jelikož je to zásadní označení, tak je zde k prohlédnutí solidní archeopark. Já nakoukl pouze tzv. “na Popelku”, tedy přes plot.

Do baťůžku jsem si pobalil i nějakou tu svačinku, ale čerstvé švestičky jsou čerstvé švestičky. Slaďoučké, dobroučké. A navíc, u nás ve Žďárských vrších švestkám pšenka úplně nekvete, takže se nedivte mému vytržení.

Následně jsem vstoupil do sekce “kopečkové drncání”. Čekala mě vlnovka v podobě několik menších vršků nahoru a dolů a nahoru a dolů. Z kopečků býval i pěkný výhled, ve vesničkách se jako obvykle nabízel pohled na několik téměř dokonale ukrytých pokladů.

To se již nalézám nedaleko cíle pro dnešní den, u Napajedel. A právě nad městečkem leží vrch Maková, byť kopec vystupuje do výše pouhých 338 m.n.m., tak i přesto se jedná o parádní vyhlídkové místo. Za dobré viditelnosti spatří na vlastní oči industriální Otrokovice (tedy, ty i za špatné), dále nedaleký Zlín, ale i Jeseníky, Karpaty a další vrcholky Chřibů.

Já se pokochal pouze krátce, vlak do Brna nečekal a do Napajedel jsem si to pro jistotu seběhnul. Chvíli jsem nebyl jist, jestli svoje nohy po třiceti kilometrech svižné chůze rozkmitám do rychlejšího klusu, ale povedlo se. Seběh jsem dokonce i přežil, nohy mi neupadly. Cyrilometodějská pouť mohla s krátkým oddechem pokračovat.

Etapa 6
Spytihněv – Zlín (30.srpna 2024)
Trasa ZDE (22km)

Za doprovodu opět mimořádně horkého počasí jsem dorazil do Spytihněvu a okamžitě na mě vyskočila lákavá nabídka na koncert zřejmě místního umělce. Usměvavý Ziggy.

O chvíli později se začal Ziggy vybarvovat. Hmm, tak jeho ambice jsou mnohem většího rázu. Ziggy nechce lidi pouze bavit, Ziggy se chce o lidi dokonce starat!

Doporučuji omrknout YouTube kanál tohoto všeuměla ZDE

Moje kroky směřovaly k Baťovu kanálu. Stál jsem na mostu, jenž musel být po druhé světové válce kompletně postaven od píky. Proč? Ústupující německá armáda zrovna tento most kompletně pobořila během svého ústupu. Historie Baťova kanálu je barvitě popsána ZDE

To už jsem procházel mezi rybníky mezi Napajedly a Spytihněvem. Parno, ale klídeček. Několik rybářů se grilovalo při rybolovu, jinak nikdy ani nožička.

Potil jsem se jako v sauně, zásoby vody rychle ubývaly a to jsem již dorazil na vyhlídku u Kralovic. U lavičky se rozléhal sad, který oplýval množstvím hrušek a švestek, o které evidentně nikdo nejevil výrazný zájem. Polovina pěkně dozrálého ovoce se již válela na zemi, tak jsem si dovolil utrhnout několik kousků a dopřál si lahodnou svačinku.

Toho dne teplota vytoupala na bezmalá 34 stupňů, přes a po poledne jsem kráčel v nejnižší nadmořské výšce v blízkosti Baťova kanálu, jakou já měl žízeň! Až jsem dorazil ke své fata morganě, na poutní místo Kaménka, kde je k dispozici studánka s názvem “Svatá voda”. Ta je nepopsatelně lahodná.

Aby také ne… Totiž, Cyrilometodějský badatel Dr. Fr. Přikryl ve svých “Památkách” vyslovuje dohad, že věrozvěsti slovanští tu kázali a křtili. Tahle představa se mi vlastně i líbí. Tím by i název studánky plně dostával své důležitosti.

Následně jsem pokračoval lesní cestou až do Zlína, kde jsem chtěl přenocovat. Naprosto mě šokovaly ceny za hotely a penziony ve městě, které na Bookingu začínal na částce 1 200 Kč. Mrkl jsem na Airbnb a našel lůžku za o něco rozumnějších 840 Kč přímo v jednom z Baťových domků. Tento domek patřil mezi lepší kousky v ulici. Oplýval totiž parádní terasou a o něco větší zahradou než měli k dispozici ostatní osadníci, asi zde bydlel nějaký “mistr”?

Etapa 7
Zlín – Bystřice pod Hostýnem (31.srpna 2024)
Trasa ZDE (32 km)

To jsem již časně z rána zvedl kotvu z ještě ospalého Zlína a přiměřenou rychlostí si to štřádoval vstříc Hostýnským vrchům. Bez mučení se přiznám, že onen den jsem bral jako začátek malého finále. Přeci jenom, vstupuji do poslední třetiny cesty, do té, do které se těším nejvíc, do té kopcovité. Později až vrchařské.

Proběhl jsem skrz lesy obklopující Zlín a dorazil do první záchytné stanice. Do Štípy, což je Mariánské poutní místo. Přičemž stavba by nebyla zahájena bez ztráty a následně šťastného nálezu sošky Panny Marie Štípské. Totiž, aby se ztráta důležité sošky neopakovala, tak místní vystavěli kapličku, kde opatrovali svoji opatrovnici. Celý projekt pojal trochu velikášky pan Albrecht z Valdštejna (sám nebyl žádný troškař) a za pomoci italských architektů vystavěl tento svatostánek. Nicméně, díky “jakési” třicetileté válce se celý projekt lehce zadrhnula stavba byla dokončena bezmála o sto let později…

Btw, ona původní sněhobíla kaplička postává hned kousek od vstupu do nového kostela. Svého času se jednalo o nejvýznamnější poutní místo v regionu. Zmiňovaná soška je považována za jednu z nejstarších na Moravě. Rozumíte.

Dost bylo svatých. Po překonání dalších pár kilometrů mě nohy donesly ke hradu Lukov. Kde jsem si dopřál hot-dog s názvem “Hradní pán”, který mě plně zasytil!

Hrad  patřil do rukou mnohých pánů, jako třeba Karla IV., ten ho levně koupil a následně dobře prodal. Mihl se ve vlastnictví taktéž Albrechta z Valdštejna, ale ani v jeho držení se dlouze neohřál. Albrecht totiž hrad vyženil a později také prodal. Třetí do party netradičních “provozovatelů” byli Švédové. Ti se zde usídlili na tři měsíce, avšak při svém odchodu hrad náležite pobořili a vypýlili…

Jak jsem už několikrát zmiňoval, tak každá správná vesnice má alespoň jeden nepojízdný vrak, jenž zkrášluje své okolí. Tady je z ničeho nic auťák úplně jiný váhový kategorie.

To už jsem se pomalu posouvál do velkého finále, ke Svatému Hostýnu. Nicméně, ještě více jsem se těšil na místo zvané “Skalka”, jež je Hostýnu už na dostřel. Na Skalce je umístěna parádní lavička, jenž umožňuje oddech a výhled do krajiny Na Skalce je umístěno taktéž několik křížků, čemuž se nedivím. Ani mě by nevadilo spočinout na takovémto místečku…

To už scházím ze Skalky kolem jednoho z četných křížků. V dáli je vidět kopule baziliky Nanebevzetí Panny Marie, místo, jež přitahuje tisíce poutníků každý rok. Ale najdou se i výrazní kritici, jedním z nich je i trochu specifický pán nesoucí jméno Antonín Dolák, jeho zamyšlení nad místem je k dispozici ZDE.

Logicky, na Hostýnu nestála bazilika a kaple od počátku Světa. Ještě dříve na místě hospodařili Keltové, rozhléhalo se tam rozsáhlé hradiště. A také tudy vedla jistá obchodní stezka, konkrétně ta Jantarová.

Buď jak buď, mě tahle poutní místa baví. Rád se zastavím, namrknu do baziliky a trochu si popřemýšlím.

Etapa 8

Bystřice pod Hostýnem – Bystřička (7.září 2024)
Trasa ZDE (30 km)

Pod Svatým Hostýnem si lze i pořádně zabendit. Las Vegas k tomu vyloženě vybízí. Nicméně, já sem nedorazil za hazardem, ale za cestou starých poutníků. To je rozdíl slyšitelný na první dobrou.

Cesta z Bystřice mě vedla k rozhledně na Kelčském Javorníku, takže pěkně do kopce.

Nutno dodat, že při stoupání se mi naskytl výhled na rovinu pár excelánce. Poslední etapy jsem spíše zdolával kratší kopečky nahoru a dolů a tady je krásně vidět, jak Hostýnské vrchy slouží jako taková hradba kopců před vstupem do Beskyd. Tedy minimálně od východu.

Není všechno zalo, co se třpytí. Proběhlo mi tady hlavou. Byť, tady jsem se cítil tím přírodním zlatem doslova obklopen a pohlcen.

Do výšin. Z rozhledny je za lepších podmínek parádní výhled na Beskydy, ale i Fatru. Jenomže, parný den vytvořil jakousi mlhovinu a můj výhled ony krásné vrcholky jaksi nenabídl. I tak se člověk pokochal náramně.

Jak jsem povětšinu trasy nepotkal živáčka, tak na Kelčský Javorník evidentně míří již o něco více zvědavců. Rozhodně tomu rozumím a taky kvituju, že vstupné na rozhlednu je dobrovolné (určitě tam něco hoďte) a díky tomu je rozhledna otevřená tzv. non-stop!

 

Ke kostelu Narození Panny Marie jsem dorazil žízniv a hladov. Pouze očkem nakouknu do kostelíku a následně zvlažím hrdlo. Plánoval jsem. Avšak, pouze jsem očkem nakouknul, tak se mne hned ujal ochotný pán s informací, že dnes je “den otevřených dveří” a k prohlídce je připojen i komentář. Skvělé! Na sucho jsem polknul a průvodce již spustil o historii místa, vlastnících, architektuře, o výstavbě kostela a nevynechal ani význam vnitřní výzdoby. Pán pojal vyprávění skutečně svědomitě a asi byl trochu rád, že někdo dorazil. Později jsem sepsal pár pochvalných slov do knihy návštěv, aby “svatý otec” věděl, co příště vylepšit, motivoval mě pan průvodce, abych se podělil s dojmy…

Poté mě ještě vyloženě nahnal, abych šel k nedalekému pramenu sv. Anny, kde se nalézá studánka se senzační vodou. A taky byla! Na dálku díky. Vypil jsem vody, co se do mě vešlo, pokousal pár gumových medvíků a prostě existoval a nabíral sil. V tom ke studánce dovezla starší paní kluka na vozíčku, který měl na první pohled při narození pořádnou smůlu. Duchem mimo, nohy absolutní kost a kůže. Tu vlnu spokojenosti z prožitých obrazů a atmosféry místa vystřídalo takové vystřízlivění. Jako, hmm, tak tenhle kluk měl teda kurevskou smůlu. Člověk si může bědovat nad nejrůznějšími hrátky osudu, ale ve výsledku, když nejde o život a o zdraví, tak jde vo hovno…

To jsem už pokračoval dál. Chvíli pokračoval ve stínu lesa, což v horku sobotního odpoledne nebylo na škodu. Až jsem dokráčel nad Oznici. Vesnička ukrytá v údolí, obklopena kopečky. Takové trochu finále dnešního dne. Poseděl jsem, pokochal se.

A následně zvedl kotvu a dopajdal do Konvice, do restaurace “Na Nové“, kde na mě čekalo i ubytování za lidových 350 Kč. No neberte to…

Etapa 9

Bystřička – Rožnov pod Radhoštěm (8.září 2024)
Trasa ZDE (20km)

Tušil jsem, že mě čeká příjemná procházka, ale z etapy se vyklubala zatím ta úplně nejmalebnější…

V sobotu jsem se cítil znaven, večer jsem shlédl gruzínskou fotbalovou kanonádu do sítě našeho národního týmu a hned v děvet hodin následně usnul jako špalek. Avšak třikrát sláva, ráno jsem se probudil čilý a svěží!

Všude klid, slunce na obloze, jestli není na tom světě blaze?

To jsem už nedaleko skalního útvaru Medůvka. Kde jsou parádní výhledy a taky podmínky pro noc pod širákem.

V blízkosti skály se nějakým způsobem naukumulovaly zajímosti. Jako třeba Boží muka.

A co to vlastně znamená?

Mají symbolizovat sloup, u něhož byl z rozhodnutí Pontia Pilata bičován Kristus. Boží muka se nacházejí na návrších, rozcestích či křižovatkách a označují zajímavá místa (místa dalekého rozhledu, přírodní zajímavosti, významné bitvy nebo neštěstí), hranice pozemků nebo správních území obcí.

Nebo věrná kopie původního větrného mlýna, jenž zde operoval už od konce 19.století. Ten sloužil k mletí mouky a šrotování obilného zrna. Dneska už je doslova na parádu.

Člověk pokračuje po takové “hřebenovce”, jenž mě moc bavila. Nádherný výhledy na pole, louky, louny a háje.

A samoty.

Až jsem dorazil do Velké Lhoty, kde jsem minul dřevěnou zvoničku. Tyhle zvoničky pro mě symbolizují nádech valašska.

A kudy jsem šel, tudy byly jabloně doslova obtěžkány jablky. Mnohé jsem ochutnal a mnohá jablíčka by se v klidu mohla prodávat v obchodech. Jablek a jabloní a švestek zde roste v kraji tolik, že už se ovoce lidem ani nechce sbírat.

Co ovšem lidem za úsilí stojí, tak je nedělní mše v evangelickém tolerančním kostelu. Ta zrovínka končila a z kostelíku se vyhrnulo nemálo posluchačů. Kostel byl postaven v roce 1783 krátce po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. Nebyl nikdy přestavěn, mimo jiné kvůli chudobě farníků, a zůstal tak zachován jako jediný dřevěný kostel s původními rysy tolerančních kostelů v Česku.

Tahle kára sice není z 18. století, ale také už leccos pamatuje. Přidávám do sbírky “odložených” bouráků.

Dnešní den řadím rozhodně mezi ty vydařené a jako reklamu na Cyrilometodějskou stezku a Hostýnské vrchy. Hromada výhledů, hromada, hromada podnětů k přemýšlení, hromada historických událostí.

Ještě jsem se protáhnul kolem pietního místa. Pomník připomíná dvojici místních rodáků, kteří padli jako legionáři v Rusku v roce 1918.

To už mi chybělo jen pár kilometrů do cíle dnešního dne, do Rožnova pod Radhoštěm, no a na vlak a hurá do Brna.