Buda a Buda a Budapešť

 

Budapešť. Krásné to město, snadno dostupné, ačkoliv nutno přiznat, že snad i na trase Svitavy – Brno, jezdí modernější vlakové soupravy než ty brázdící koleje ve směru z Brna, ale třeba čas tuto rýhu na kráse opraví. Každopádně dojet do maďarské metropole je vskutku snadné a vlakové nádraží úplně neurazí, myslím že vypadá dobře. Metro je hnedle pár kroků, navíc za “pražské” ceny. Trochu jsem hledal automaty na koupi jízdenek, jsou k dispozici, ale fakt se musí jít až dolů a platiti kartou lze.

Jakožto přirozeně šetrný člověk, našel jsem levné ubytování snad pět minut chůze k hlavním dominantám města. Na první pohled budova nevypadá vábně, leč úkol splnila uspokojivě, avšak Hilton to nebyl, to zasejc né. Obecně ale rozhodně platí, že Budapešť patří mezi levnější města, aby né, když se jede na východ.

 

 

Výhodou tohoto „hotýlku“, jehož název a přesné místo si již nepamatuju, byla skvělá poloha a také česká hospůdka hnedle vedle. Takže pivo na zchlazení bodlo.

 

 

A cože? Poličský lahváč? Máme.

 

 

Po určité době člověka všudypřítomnost českého piva začne trochu štvát a bez přehánění se skoro musí i hledat, aby jeden ochutil místní mok zvaný Dreher. Co ovšem hledat nemusí, tak to langoše. Tento byl zakoupen na místním marketu. Chutnal, ale čekal jsem, že bude ještě grandióznější.

 

 

Co naplat, jde se decentně obhlédnout Budapešť. Jak jsem zmínil. Lze využít služeb metra, kdy zejména nová linka vypadá velmi reprezentativně a i vchody do metra mají úroveň.

 

 

Alternativou k přesunům metrem jsou tramvaje. Žluté, jak jinak, avšak nikoliv Jančury. Jezdí jich dost a jízdní řády jsou velmi přehledné. Komu ani tento šálek kávy nesvědčí, nechť využije autobus. Kdy se může svézt i v absolutní socialistické klasice. Bodejť ne.

 

 

A pokud to stále není ono, tak využijte služeb buso-lodi, ale to zasejc nevypadá moc chutně pro mé oko.

 

 

Každopádně jsme se svezli na zastávku zvanou Batthyány tér a skrz úzké, pěkné uličky směřovali k Rybářské baště .

 

 

Ještě zdolat pár schůdků, projít okolo různých zákoutí aaaa.

 

 

Bašta je již na dostřel. Krásná. Poměrně jsem obdivoval bělost všech budapešťských hlavních památek až posléze jsem zjistil, že žel nátěr proběhl relativně nedávno. Další smutnou informací je následující, fotek mám dost, ale málo použitelných, leč to už je jakýsi kolorit. Na Rybářské baště se vyplatí pozastavit, pokochat se a oddychnout, páč těch schodů bylo zapotřebí pár vyšlápnout.

 

 

Následně se logicky pokračuje k hradu. Samotný přesun je taktéž docela zábavný. Mimojiné se prochází kolem rozstřeleného kostela. Kde přežila bombardování pouze věžička. Ostatní části kostela jsou zaznamenány díky zakresleným základním kamenům v zemi.

 

 

Nicméně ani to neodradilo šťastné svatebčany dychtící po krásných fotkách.

 

 

Mě pro změnu zaujalo dělo, ale nic v něm zajímavého nebylo nalezeno. Žel.

 

 

Není tajemstvím, že Budapešť nebyla Budapeští od pradávna, ale až koncem 19. století vznikla spojením Budy a Peště. Co mě překvapilo, tak neuvěřitelný kontrast obou těchto městských polovin. Zatímco jedna je skutečně kopcovitá, ta Buda.

 

 

Tak na druhém břehu Dunaje se jedná o poctivou rovnou placku.

 

 

Každopádně jsme prozkoumali hrad, který je výborný. Však nemám fotografií, co bych mohl nabídnout. Vlastně tuto jednu, z druhého břehu a již v pozdější hodinu.

 

 

Z Buda hradu lze sejít k Dunaji pěkně zase po schodech, ti línější či pohodlnější osobnosti mohou využít služeb vláčku či lanovky, jak je libo.

 

 

Co také stojí za návštěvu a údajně nabízí i nejlepší výhled na Budapešť je vrch Gellért, leč osobně jsem této mety nedobyl.

 

 

Metro jsem již nakousl, ale abych ono pomyslné jablko doničil, tak doporučím průjezd na žluté trase. Zde se totiž prohání nejstarší metro v Evropě. Dokonce zde mašinky jezdily dříve než v Londýně! Obecně platí, že i procházka po Andrassy ulici neurazí, leč neočekávejte příliš mnoho.

 

 

Kde ovšem oko je zaujato to u místa zvaného Dům teroru. Hádej proč?

 

 

Zde jsem opět narazil na kousek berlínské zdi, s kterou jsem měl již tu čest v Gdaňsku. Člověk si skoro říká, hlavně aby aspoň kousíček zdi zbul i v Berlíně…

 

 

Každopádně následně jeden dopajdá k lázním, které jsme z časových důvodů blíže nezkoumali a pokračuje k hrádečku Jáki kapolna , zde se mi líbilo. Navíc jsem zahlédl loďky a využil jedinečné příležitosti si poprvé zaveslovat. Na prvních pár záběrů nevzpomínám kdovíjak, protože se projevila jistá nezkušenost a připadal jsem si jako na kolotoči. Později jsem si ovšem s vesly již potykal.

 

 

Pak zde mám fotku krásnýho, obrovskýho náměstíčka, avšak pozici a název si nějak nevybavuju. Leč bylo to nedaleko loděk.

 

 

Co si ovšem vybavuji přesně, tak to baziliku svatého Štěpána. Ohromná, myslim, že lze dokonce vylézt až nahoru a užít si výhledu, leč my touto možností z již neznámých důvodů pohrdli.

 

 

Málem bych opomněl zmínit budova Parlamentu, která je parádní. Tu si člověk užije dosyta při výhledech z hradu nebo Rybářské bašty, prostě tomu Parlamentu nelze utéct.

 

 

Taky jsem nezmínil ani slovem ani obrázkem řetězový most , zde ovšem zase platí jako u Parlamentu, nelze minout. Možná ještě k této oblasti podél Dunaje zmínit, spíše zdůrazním, že osvětlená ve večerních hodinách vypadá opravdu úchvatně.

Co mě trochu pobavilo, tak to, že místy se Budapešť tváří jako zastaralý Londýn. Začnu „Buda Eye“.

 

 

Následují městská kola.

 

 

A nechybí ani telefonní červené budky.

 

 

Ale jinak se mi Budapešť skutečně moc líbila. Trochu perličkou je možná to, že je zde (nevim, jesi už není náhodou srovnán se zemí) Olympijský stadion, na kterém se neodehrála žádná oficiální Olympiáda, ale při tom vlastně odehrála.

 

 

Stadion byl totiž použit k natáčení filmu Mnichov.

 

 

Na úplný závěr si dovolím bonbónek v podobě historického kusu z místního bohatého vozového parku.

 

 

A na absolutní závěr snad řeknu jen ono obligátní, ta Budapešť je docela fajn…