Benátky, město, které se musí vidět.

Benátky, město, kam ročně dorazí přes 20 milionů turistů. Proč? To jsme se vydali zjistit na vlastní oči.

Samozřejmě, když se řeknou Benátky, tak každému naskočí gondoliéři, město na vodě, romantika, či praotec cestovatelů Marco Polo. A jaké tedy jsou?

Z Prahy létá do Benátek nemálo spojů, my sáhli po Ryanair. Ten létá na letiště Treviso, asi hodinku od Benátek.

Cesta je to přímočará. Letadlo přeletí Dolomity, po nichž následuje nekonečná rovina. A vlastně i silnice vedla rovnou za nosem z Trevisa až do Benátek. Nebýt několika kruhových objezdů, tak by ani nebylo nutno točit volantem.

Po přistání jsme bez váhání nastoupili do autobusu. Hmm, ta palubní deska je nějak uklizená, květinka. Ano, za volant usedla žena, která celou cestu prodiskutovala se svými přáteli na telefonu.

Co mě ještě zaujalo, tak množství opuštěných ohromných paláců až zámků podél silnice. Proč? Odpověď nemám.

A tedy jak zněl náš plán?

Sobota: příjezd, průzkum města, pláž Lido, večerní Benátky
Neděle: Burano, Murano, hřbitov San Michele, gondola
Pondělí: katedrála San Marco, věž, putování Benátkami
Úterý: návrat.

Před sebou nemáme výhled z autobusového nádraží, nýbrž z nedalekého vlakového. Vítejte v Benátkách! Nese se vzduchem…

Ta budka vpravo slouží pro zaplacení vstupu do Benátek. V případě, že platíte za ubytování, tak je vstup zdarma a stačí vyplnit formulář s pár detaily.

Před odjezdem do Benátek jsme se psychicky připravovali, že město bude napěchované lidmi.

A ano, Benátky rozhodně nejsou liduprázdné. Nicméně, stačí sejít z hlavní cesty a vlastně to není tak hrozné.

Scuola Grande San Giovanni, krásné náměstíčko, kde téměř nikde nikdo.

Přičemž se nejedná o kostelík (těch je tu spousta), ale o bratrstvo laiků. Jehož členové (bohatí Benátčané) se věnovali charitě a podpoře dalších členů.

Následně jsme pokračovali pěšky přes Grand Kanál až na náměstí San Marco. Kde se člověk již brodil v houštině turistů. Nasedli jsme na vaporetta a plavili se na ostrov Lido. Za koupačkou. Pláž je průměrná, voda ujde, celkově žádná sláva, ale zaplavat si v moři je vždycky fajn.

Kam večer? Od kolegy z práce, jenž v Benátkách pár let bydlel jsme dostali tip na podnik Vino Vero a okolo se rozhléhající kanál. Tato “ulice” patří spíše místním. Je slyšet hlasitá italština, diskuze, ale také se ochutnávají jednohubky. Je tu fajn.

Čas pokročil. Panuje pohoda. Paráda.

Neděle
Naše kavárna. Zapadlý podnik s vynikající kávou, pečivem a parádním výhledem. Na první pohled se řekne, ok, nic extra? Ale to se musí vidět…

Vyrážíme k našemu vaporettu, jež nás doveze do Burana (jemuž neustále říkám Burato).

Cestou se zastavujeme na zmrzku. Hlavně pistáciovou tady mají nejlepší! “Tady”, myslím v Benátkách. Zmrzku jsme testovali, kde se dalo. Taktéž  v benátské Aljašce.

Je paradoxem, že byť jsou Benátky plné lidí, tak košů na odpadky zde není mnoho. A kupodivu, nepořádek se zde nehromadí. Tohle je spíše vyjímka.

Domy mají většinou dva vstupy. Jeden na souši a druhý z vody.

I benzinku tu mají. Logicky pro lodě pouze.

To už sedáme na vaporetto a plujeme do Burana. Lodní dopravu jsme využívali hojně, takže doporučuju zakoupit 3-day pass na neomezené množství jízd. Vyplatí se.

Obraz. Hraběnka procházející se po vinici.

Burano = barevné domečky. V jedné ulici není možné najít dva domečky stejné barvy. Jak je to možné? To aby námořníci snadno našli svoje příbytky. V Buranu dříve často vládla hustá mlha.

Diclaimer. Na ostrově se nalézají hned dvě restaurace s Michelinskou hvězdou. Rozhodli jsme se, že se plácneme přes kapsu a zkusíme, co místní kuchtíci dokáží. Bez šance. Všude zarezervováno na celý den. Na stranu druhou, byla neděle. Co se dá dělat.

A tak jsme dali šanci Muranu. Ostrově barevnému sklářství zaslíbeném. Doslova. V Benátkách se kvůli nebezpečí požáru sklo nemohlo vyrábět. Skláři se tak nuceně museli přesunout sem. A to na věčné časy. Tajemství jejich výroby bylo střeženo tak důsledně, že skláři nesměli opustit ostrov, aby onen recept na barevné sklo někde neroztroubili. Nezávidím.

Místní bazilika je takový vynikající mozaikový předkrm před návštěvou kaple sv. Marka v Benátkách. Vysvětlím později.

Dlaší zastávka. Ostrov mrtvých. Ostrov San Michele je totiž jeden velký hřbitov. Kde jsou hroby známých i neznámých, s výzdobou všeho druhu. Třeba nechybí i aloe vera.

 

Benátky jsou neodmyslitelně spojeny s plavbou na gondole. Původně jsem tomuto plánu nebyl příliš nakloněn. Přece jenom, cenovka cca 100 EUR za 30 minut jízdy se mi zdála kapánek vysoká. Nakonec jsme ale vyrazili a investované částky nelituji.

Silně doporučuji vyrazit ráno nebo večer. Je lepší světlo a nižší provoz.

Taktéž rozmyslet, co vlastně člověk chce vidět. My zvolili plavbu především klidnějšími kanály, která finišovala na Grand Canal. Stanice naší gondoly je ZDE.

Jinak gondoliéři sídlí na každém druhém rohu.

Ponte di Rialto. Nikdo by most neměl úplně vynechat. Popravdě, skoro to ani nejde jinak než přes most párkrát přejít. Jedná se totiž o nejbližší most k náměstí sv. Marka.

Opět doporučuji především večerní hodiny. Dav na mostu je menší, provoz na hladině kanálu taktéž.

Pondělí

No a pak tu jsou ta rána. Ta jsou stejně úplně nejlepší.

Jednohubky. Aneb hledat, ochutnávat a opakovat. U Mercato di Rialto je podobných lahůdkáren požehnaně. Ale nejen tam.

 

Kromě všudypřítomné svačinky je dobré i obědvat. Správně zapadlá restaurace  San Aponal je fajn volba. Chutné jídlo, krásný výhled na náměstíčko, ale také relativní klid.

 

Náměstí svatého Marka je obrovské, rušné, plné živé muziky a monumentálního výhledu.

Vlastně se ani nedivím, že Benátky jsou prostavěny kostely a zasvědceny svatým všeho druhu. Námořník před dlouhou plavbou na krutém oceánu vyzkouší prosit kde koho a kde co, aby se vrátil ideálně živý, zdraví a bohatý.

A proč Marek? Benátky potřebovaly svého světce, aby prestiží dostihly jiná slavná města. A sáhly po apoštolovi Markovi. To doslova. Ostatky apoštola přebývaly v Alexandrii, ale o nějakém obchodu s Benátčany nebylo ani řeči. Benátčané se tak rozhodli pro lest, rozuměj krádež. Tedy, odcizili ostatky nebohého apoštola. Následně je ukryli v truhle spolu s vepřovým masem. Tato dobrůtka jak známo muslimům příliš nevoní. A právě onen fígl dopomohl Benátčanům k převozu kostí do Benátek.

Tento příběh je zobrazen také na samotné katedrále.

U které často stojí dlouhá fronta… A tu se vyplatí vystát. Vnitřek katedrály je bombastický. Tisíce a milióny malých čtverečků vytvářejí ohromné mozaiky podobné té, jež jsem vyfotil v Muranu. S rozdílem, že tady jsou ty mozaiky skutešně rozlehlé. To se musí vidět.

 

A hned vedle katedrály ční věž. A v té věži je výtah. A ten výtah vás vyveze nahoru. A z té výšky je k vidění krásný výhled. A ten výhled není jen na Benátky, ale také na okolní ostrovy. Stojí to za to.

To už je pozdní odpoledne. Nad Benátkami začíná bouřit. Vracíme se na hotel, ještě kupujeme tiramisu a pádíme. Ve chvíli, kdy otevíráme dveře do hotelu, tak se spouští liják. Nekonečný liják. Tak akorát. Ráno se vracíme domů.

Benátkám díky. Stálo to za to!