Nový rok na Lanzarote

Kde se člověk může ohřát na nový rok a cesta letadlem netrvá několik světelných let? Přesně tuto otázku jsme si s hraběnkou položili. Já tedy doplnil ještě sekundární požadavek, aby tam nechyběl nějaký ten kopeček. No a volba padla na Kanárské ostrovy, konkrétně na Lanzarote. A jednalo se o solidní rozhodnutí.

Ubytování: Hotel Diamar, Arrecife (ubytování jsem hledal někdy v listopadu a Diamar byl jediný volný hotel na ostrově na náš termín)

Auto: když Kánary, tak jedině Cicar (měl jsem dobrou zkušenost i na Tenerife)

Plán:
Den 1 – El Golfo a okolí
Den 2 – Cyklistická etapa tam a zpět do Costa Teguise, akvárium se žraloky
Den 3 – Playa Mujeres a opuštěný hotel
Den 4 – Sopka El Blanco a Famara
Den 5 – Arrecife, klid a malá sopka
Den 6 – Mordor (Národní park Timanfaya) a Órzola

Den 1

Tam, kde se před dvěma stovkama let chrlila žhavá láva, tam stojí rybářská vesnička známá pod názvem El Golfo. Velmi dobře známá. Bílé domky, dříve obývané rybáři, dnes mnoha restuaracemi, nabízející chutné pokrmy za nekřesťanské ceny.

Avšak, když se popojde pár desítek metrů z vesničky, vše se mění. Hluk restaurací a lidí je pryč. Jen my, žhavé slunce, cesta v sopečné lávě a burácející oceán. Nezkrotný živel, jenž vyvolává euforii, ale také nahání hrůzu svou obří silou a gigantickou rozlohou.

Naše túra (ZDE) směle pokračuje dál a to za doprovodu stoupajícího nadšení.

Před sebou už v dáli vidíme pláž Paso. Černé útesy jsou součástí Mordoru, tedy Národního parku Timanfaya, do jehož samotného srdce budeme putovat později.

Pláž je spektakulární. Černý písek, silné vlny. Hurá do vody. Je to místy boj, oceán je mocný, hlučný a když přijde silnější vlna, tak nám spolehlivě podlamuje nohy. Stavíme na písku hrad. Vlny jakoby chtěly náš hrad smést z povrchu zemského, tak musíme s hraběnkou použít našich těl jako zátaras, abychom ubránili hradby hradu. Hrad drží. My jsme spokojeni, byť máme plavky plné písku. Z pláže se nám nechce odcházet, je tam tak krásně.

Ale jdeme dál. Potkáváme pouze pár jedinců. Stoupáme k místu, kde se dříve děly věci. Kde tryskala láva, kde by živáčka nenašel, kde příroda ukazovala, jakou má sílu. Dorazili jsme do kráteru sopky. Sopka se vydováděla a dnes spí. Slyšíš to? Ptá se mě Alyonka, to je snad největší ticho na světě. Ano.

To ticho rozrazila za minutu polská skupina.

Odcházíme zpět do El Golfo. Sopky jsou fascinující.

Mají svůj příběh, svoji sílu, a připomínají, že i zdánlivě “mrtvá” krajina může být živá a ničivá. Až moc.

U El Golfa se rozléhá i tato katalogová vyhlídka. Je krásná, ale bez atmosféry. Kousek od úžasného zálivu je totiž velké parkoviště. Člověk se musí motat mezi mnoha dalšími zvědavci. Na Lanzarote platí dovjnísob, že jakmile je někde parkoviště, tak tam bude i dost turistů. A dvojnásob v čase novoročním, kdy je ostrov totálně okupován.

Popojíždíme. Parkujeme auto na vyhlídce. Západ slunce.

Stále se opakující rituál. Naštěstí. Je to krásné. A nezbývá než doufat, snad slunce vystoupí na oblohu i zítra.

 

Den 2

A vystoupalo. Půjčujeme si nepříliš kvalitní kola a míříme na žraloky do Costa Teguise. Do akvária. Cesta po většinu času vede po cyklostezce, avšak ta je v jednom úseku opravována.

Safari. Totální safari. Nesnáze. Zmar. Frustrace. Přežíváme. A šlapeme dál. Ty výhledy.

Zdání někdy klame. Tento krásný talíř plný mořských plodů je toho důkazem. Oko je potěšeno, chuťové buňky již méně. Není to chutné.

A jsme zpět v Arrecife. Právě včas. Ještě pro zmrzlinu a kino může začít. Energie se vrací do žil.

Slunečná opona je zatažena. Představení ale nekončí.

Den 3
Skoro Sodoma Gomora. Jedna z nejkrásnějších pláží ostrova. Přítomnost několika parkovišť mě měla připravit na to, že zde bude plno. Ještě v čase poledním. Přijet sem brzo ráno nebo pozdě večer, tak bych zřejmě místo nazval Edenem.

Ale co. Stačí uplavat pár temp v chladné vodě a člověk má oceán skoro pro sebe. Na pláži je už místa méně.

Opačná situace. Parkoviště je někde v dáli. Tady stojí opuštěný hotel. Je na prodej. Co se zde stalo? Hotel “Atlante del sol” měl být obrovským projektem německého investora. Práce započala v roce 1973, neměl chybět golfový resort. Nicméně. Nejen díky silnému větru se lokalita postupně začala jevit jako nevhodná. Rostoucí konkurence a chybějící podpora místních úřadů způsobily definitivní kolaps projektu.

V těsné blízkosti betonového kolosu se nacházejí krásné “bazénky” s křišťálově čistou vodou. Nicméně. Voda je ledová. Vítr je skutečně silný. Odpočíváme. Jakoby síla přírody vyhnala člověka z okupování tohoto krásného území. Prozatím.

Čekáme na západ slunce.

Ten přichází. Mraky hrají všemi barvami. Jak už jsme si na Lanzarote zvykli.

 

Zpět do města. Do ruchu. Za betonem. Rok končí. Nový rok začíná. Řeka teče dál. Na zdraví, na krásné zítřky!

Den 4

Nový rok, přípitek, víno, vinice. Lanzarote je sice jedna velká vyschlá sopka, kde nelze pěstovat v podstatě skoro nic. Ale vínu se zde daří.

A proč ty kamenné zdi? Ty chraní plodiny před silným větrem z Atlantiku. Pomáhají zachytávat vlhkost a rosu. Akumulují teplo, což se hodí plodinám v čase nočním.

Ještě se na Lanzarote relativně daří bramborám, cibuli, fíkům či aloe vera.

A sopkám. Litosferické desky se hýbaly. Láva vyvěrala. Lanzarote je jedna velká sopka. Ta chrlila. Odpočívala. Chrlila. Odpočívala. Chrlila. Odpočívala. A takhle po milionech let vznikl turistický ráj zvaný Lanzarote.

Stojíme na vrcholu sopky El Blanco. Koukáme na kráter. Koukáme na okolní lávové pole. Koukáme na ostrov.

Jedeme na sever. Do Famary. Ráje surfařů (myslím pláž asi kilometr vzdálenou od vesnice). S výhledem na vysokánské útesy, ty ční až do výše 600 metrů.

Ve Famaře je klídek. Pár restaurací. Štěkající pes.

Hop a skok. My na útesu. Famara dole. Sopky v dáli. Západ slunce je spektakulární. Jak jinak. Oblékáme vše, co máme. I zimní bundy. Ano, vítr fučí. Slunce zapadá. Odpoledne plavky a večer péřovka.

Den 5

Druhý leden. Volnější den. Poležíme v posteli, počteme. Projdeme město za deního světla. Pojíme dobré paello v restauraci Perla Negra.
Arrecife začínalo jak jinak než jako rybářská vesnička. Postupně rostlo zdejší bohatství, což neuniklo mořským korzárům. Ti město párkrát obrali o vše, co bylo i nebylo přivázáno. Což vedlo ke stavbě pevnosti (část se dochovala) a dřevěných hradeb.

Dnes už sem neproudí piráti, ale Britové.

A proč zde nekralují výškové budovy? Může za to místní slavný architekt César Manrique. Ten prosadil architekturu nízkých bílých budov. A tradice se celkem drží.

Bez vozidla to na Lanzarote nejde. Silnice jsou v perfektním stavu. Výhledy nevšední. Kde jinde se lze prohánět doslova mezi sopkami.

Dorazili jsme do městečka La Santa. Je klidnější. Má pěknou promenádu.

Poté jsme pokračovali na Montaňa Bermeja. Ach ty barvy.

Jakoby Lanzarote stupňovalo prožitek z onoho večerního spektáklu.

Den 6

Začátek finále startuje východem slunce. Museli jsme si přivstat. Je půl osmé.

Míříme do Mordoru. Do srdce Národního parku Timanfaya. Doporučuji dorazit autem alespoň půl hodinku před otevřením, ať se z toho čekání nezblázníte. Poté, co se podaří zaparkovat, nastupujeme do autobusu. Okružní jízda.

Sedíme na správně straně, vidíme do chřtánu sopky Timanfaya.

Ta na ostrově začala řádit před 300 lety a oraz si dala až v roce 1824. Absolutně změnila ráz ostrova. Timanfaya přetvořila Lanzarote na Mars. 11 vesnic zmizelo z povrchu zemského.

Z pekla do ráje. Na sever. Na pláž Orzola.

Poslední večer. Poslední západ slunce.

Trochu tajný mirador. Cesta trochu komplikovaná, ale to k tomu patří. Čelovky nutností.

A taky hůl. Na psy. Už jsme se vraceli k autu a výhružný štěkot nějakého “drobečka” se stupňoval. Otáčím se a vidím jeho svítící oči. Běžíme. Naštěstí jsme už u auta.

Vskutku nevšední završení našeho dobrodružství na ostrově.