Jizerky v topu

A tak jsme dorazili do Jizerských hor v pravou chvíli. Ubytovali jsme se v hotelu Nebe a zamířili k Čertovým kamenům. Trochu  kontrast. Z Nebe do Pekla. Nahoru a dolů. Tak jak to v Jizerkách chodí.

Každopádně. Západ slunce vrcholil, všude klid. Psal se poslední srpnový pátek. Cítili jsme se nádherně. No posuďte sami, není to nádhera?

 

Sobotního rána jsme vyrazili na drobnou procházku v Josefově Dole. Prošli jsme náměstíčkem až ke kostelíku a zvědavost nás dovedla na hřbitov. Jenž hodně napovídá o historie obce. Stojí zde totiž hromada polorozpadlých německých hrobek.

Jak se to seběhlo? Hrabě Maxmilián Desfours Walderode začal osidlovat okolí vesnice německým obyvatelstvem již kolem roku 1690. Místí pustá a lesnatá krajina nabízela zajímavě příležitosti, jenž chtěl hrabě využít. Nejdříve bylo ovšem nutné přivézt lidi a krajinu zkolonizovat.

Samotný Josefův Důl byl založen roku 1701.

A tak se zde začalo ve velkém těžit dřevo, rozjel se sklářský průmysl. Z pusté a chudé krajiny se za pár let stala jedna z nejprůmyslovitějších částí monarchie.

A přišla druhá světová válka. Na základě Mnichovské dohody byl Josefodol připojen k Německé říši.

Odzbrojení německé posádky a navrácení ČSR proběhlo až 5. května 1945.

A zde započal drobný úpadek lokality. Němci museli opustit území a přišli noví osadníci. Ti často neměli ke sklářskému řemeslu vztah, mnoho dílen zaniklo a region se začal měnit spíše na rekreační oblast, přičemž průmyslová sláva se soustředila do velkých státních podniků (jako Preciosa nebo Jablonecké sklárny).

Jak jsem předeslal v úvodních slovech. Jizerky jsou nahoru a dolů.

To už nastala 11h dopoledne. Běhej lesy aneb Jizerská padesátka. Přesněji, já si s bráchou zvolil dvacet trojku. Na padesátku se vrhl bratránek Jiří, jenž zaběhl neskutečný čas 03:58:43 a dokončil na 38. místě.

My vyrazili s bráchou značně opatrněji. Cca v polovině trasy jsem zjistil, že se my nohy běží solidně a došlo na výraznou akceleraci. Do cíle jsem dorazil s časem 02:08:47. Což není nic fantastického, nicméně pocit převládal pozitivní. Díky tomu, že jsem druhou část trasy na své poměry proletěl a předbíhal jednoho ztrápeného běžce za druhým, tak jsem si připadal jako jednooký král mezi slepými.

Dopřáli jsme odpoledního odpočinku a večer se ještě vypravili an Jizeru.

Krásná cesta, krásný západ slunce. Klídeček. Dopřáli jsme si večeři, prostě totální pohoda.

Světlo ubylo. Nasazujeme čelovky, abychom se nepřerazili a směřujeme zpátky k autu.

A přichází neděle. Čeká nás královská cyklistická etapa.

Trasa ZDE

Moje nejmilejší Alyonka taktéž nasedla na kolo. Vypůjčili jsme si elektrokolo v Huti Marie v Josefově Dole. Huť je pěkný příklad návratu života do kraje. Opuštěná ruina prošla v posledních letech totální opravou. V prostorech vznikla fajn kavárna, půjčovna vybavení, horolezecká stěna, prostory k pronájmu na firemní akce a mnoho dalšího. Pěkný počin.

Hned na startu se pouštíme do jizerské “Route 66” pro cyklisty. Rovná cesta kam až oko dohlédne. Obklopeni stromy. Ovšem, nenechme se mást, cesta vede do slušného kopce a nohy se při výšlapu vaří o sto šest.

Došlapali jsme k PR Na Čihadle a následně nás čekal delší sjezd.

Krajina je převážně zalesněná.

Projíždíme tzv. “Smrkovou cestou”, kde míjíme několik menších nádrží. Voda je krásná, čistá. Idylka.

Náš další významný milník k dosažení je rozhledna Smrk. Ta nabízí výhled do široké krajiny. Lze vidět horu Říp, Jizeru, ale i Sněžku. Druhým dechem je nutno zmínit, že vyšlápnout na horu není zadarmo. Respektive je, ale platí se vynaložením většího množství energie. Cesta je kamenitá, rozbitá a sklony jsou brutální. Místy je nutno kolo i tlačit. Ale ty výhledy…

V rámci několikrát omílaného hesla nahoru a dolů, tak pořádně klesáme a to až do Hejnice.

Sjezd ovšem chutnal. Opět nás doprovázel krásný lesní porost, výhledy, samoty. Parádní jízda.

Hle, civilizace. Klášter v Hejnicích je barokní perlou kraje. Ovšem stejně jako klášter v Bílé Vodě v Rychlebských horách, tak i toto odlehlé místo na severu Čech má svoji temnou minulost. V roce 1950, během komunistické „Akce K“, byl klášter zabaven a stal se internačním táborem pro mnichy. Režim sem svážel řeholníky a duchovní “nepřítele komunismu” z celého Československa, kteří zde museli pracovat v nelidských podmínkách v místních továrnách (porcelánka, textilky).

Po revoluci se klášter nacházel v katastrofálním stavu. Naštěstí se jej podařilo zdárně opravit.

A to už vjíždíme do fantastické bučiny. Není ledajaká, její kvality jsou tak vysoké, že je dokonce zařazena do přírodních památek UNESCO. Jako první přírodní památka v ČR.

Čím to, že buky přežili i klidně 300 let? Mohou za to děkovat strmému terénu. Ano, zase jedeme totálně do kopce. Svah je prudký, dřevo zde prostě nešlo těžit, čímž vznikla tato unikátní bučina, jenž je dnes již bezzásahová.

Krajina je na naše poměry divoká, protéká tu říčka. Atmosféra je vynikající.

Kromě ohromných buků zde stojí i veliké balvany. Stojí jako přibitej, ani Alyonka s ním nepohne.

Finále etapy se blíží. Projíždíme přes legendární hráz nádrže Bedřichov. Fouká osvěžující větřík. Taky aby ne, nacházíme se u nejvýše položené přehrady u nás. A to v nadmořské výšce 775 m.n.m..

A pozor, v nádrži je povoleno i plavat.

My ovšem pokračujeme zpět k Huti Marie. V samotném závěru míjíme kapličku. Sic tedy už nepřináší užitek duchovní, nicméně životy sportovců zachraňuje jako důležitá občerstovačka!

A je to. Dokončíme sjezd do Josefova Dolu. Už jsme v cíli. Na jednu stranu to je fajn. Nohy už vykazují znaky únavy a zadek je otlačený od sedla, ale téměř musíme zatlačit slzičku.

Krásné tu to bylo!