Mrazivá cesta z města Polička

Poctivě mrazivého rána usedla dvojice bratrů na lokální expres, který měl zavézt oba hrdiny z královsky věnného města Polička do nedaleké Pusté Kamenice. Bez výčitků svědomí si dovolím tuto vesničku střediskovou označit za jednu z těch zapadlejších, avšak právě v tom tkví její kouzlo. Pokud bych někdy spáchal trestný čin, tak bych se pravděpodobně schoval právě do Pusté Kamenice. Tam by mě prostě nikdy nikdo nehledal…

 

Vláček vyráží a my míjíme moje velmi bývalé pracoviště. Slavný Masokombinát Polička. Před cca osmi lety jsem právě zde tvořil pracovní hodnoty a staral se o to, aby lidé v Makrech po celé ČR měli co do úst.

 

Oldříš. Další vesnička, kde život plyne velmi trpělivým tempem. Krásné chalupy lemují silnici a výhled z mašinky je více než ucházející.

 

Borová. Skoro město. Mají vlastní benzinovou pumpu a dokonce i pekárnu. Tento okamžik se stal jaksi premiérovým v mém životě. Vysvětlím. Pustá Kamenice je od Poličky vzdálena co by kamenem dohodil, tedy cca 30 minut vlakem. Náš dnešní speciál ovšem nejede do Pusté přímo, ale jsme nuceni přestoupit v Borové na další spoj. Pouze znalý poměrů si uvědomují vážnost a při tom absurditu situace.

 

Dokonáno jest. Tedy mašingfírer nám zastavil při zastávce na znamení a náš pochod začíná. Plán je prostý. Chceme dojít na Milovské Perničky a následně do Pusté Rybné. Máme před sebou téměř 16km pochodu. Trasu jsem zakreslil ZDE.

 

Dáváme Pusté Kamenici vale. V dáli nám přeje mnoho zdaru kostelík, jenž hrdě reprezentuje vesničku. Pustou Kamenici mám osobně rád a poměrně často zde projíždím během teplejších dní na svém kole.

 

Ovšem, abych nekřivdil Pusté Kamenici. Pravý konec světa na území České republiky se dle mého názoru může nacházet v Čachnově. To je těch pár stavení v dáli.

 

Pokračujeme v exibici. Stoupámě na první kopec, kde míjíme osadu zvanou Na Kopci. Velmi vynalézavé.

 

Procházíme další osadou, tentokrát zvanou Ruda. Je tady klídeček, ani živáčka, idylka.

 

Právě za osadou Ruda odbočujeme na lesní cestičku. Musím přiznat, že jsem byl rád. Sluníčko nám do této doby dělalo pozorného průvodce, což je fajn, ale také jaksi dvousečné. Připadám si jako nějaký reportér z TV Nova, ale zmínit to musím. Jak sluníčko svítí, tak se sluneční svit nepříjemně odráží od sněhu do tváře a jaksi jsem si mohl užít výhledy pouze na půl. Chápeme se?

 

Zde jsem lehce zalitoval, že můj mobil fotí na draka. Mohla vzniknout taková ta fotka alá “reklama na Vysočinu”. Krásně zamrzlý potůček, který jen tak z posledních sil protéká přes již zamrzlý úsek. Pravdou je, že i neostré fotky mají svoje kouzlo. Zbývá drobný prostor pro vlastní fantazii.

 

Hle rozcestí. Ideální chvíle na svačinku. Pokračujeme směrem na Milovy. Avšak komu není o krok líno, tak si může “odskočit” očíhnout ještě nedaleký zámeřek Karlštejn. My ho známe již velmi dobře a co víc, právě prochází rekontrukcí. Snad příště.

 

Pozornější si všimli, že na altánku nebo boudě nebo jak kdo chce je přilepen papír. Hledá se pejsek. Dle našeho realistického názoru musí být Bady již po smrti. Pravděpodobně ho sežral jeden z mnoha vlků potulujících se v těchto nehostinných lesích.

 

Odpočinek skončil. Pokračujeme. Les je v ideální stavu pro běžkaře, kterých jsme také potkali nemálo. Sněhové podmínky bezva, stopy vyjeté, nefouká, nesněží, mrzne tak akorát…

 

Blížíme se k Milovům a tedy začneme narážet na několik skalních útvarů. Prvním z nich je Zkamenělý zámek. Jedná se o skupinové skalisko. Výše kóty je 765 m.n.m. Dle archeologických nálezů zde před xy lety sídlili Slované. Zkamenělý zámek byl zřejmě hradiště. To znamená, že se zde rozléhala opevněná osada, pravděpodobně i s hradem. A proč se skalní útvar jmenuje právě Zkamenělý zámek? Prostě a jistě. Pokud se na všechna skaliska podíváte z větší i bližší vzdálenosti, tak se nabízí jistá vizuální podobnost se zámkem. Zkamenělým.

 

Musíme trošku klesnout k vrcholu cesty. Směřujeme na Milovské perničky!

 

My o vlku a… Běžkaři měli toho dne žně.

 

 

Další drobný skalní útvar. To ovšem nevelkého významu, proto jsem trochu lehkomyslně název pozapomněl.

 

 

A jsme tady. Milovské Perničky osobně!

 

Chceme vylézt nahoru a pokochat se výhledem na Žďárské vrchy. Můj chorý bratr ovšem vyhodnocuje cestu vzhůru jako nepohodlnou a nebezpečnou. Přes sníh není moc vidět kam člověk našlapuje, všudypřítomný led situaci nezlehčuje. Vypadá to na kapitulaci.

 

Aha. Hlava děravá, Uvědomuji si, že ten pravý vrchol je na trochu jiném místě… Mimo jiné se mi vybavila situace z před několika lety… Jednoho tehdejšího nejspíš nedělního odpoledne jsem se vypravil na menší túru. Hlavním cílovým bodem bylo dorazit právě na Milovské perničky a pokochat se výhledem ze skály. Jako dobrý, ale nic extra plán. V klídečku jsem si kráčel lesní cestou a v dálce jsem zahlédl nějakého chlapíka s nejspíš dvěma malýma dcerkama. Když už jsme byli na dostřel a na doslech, ozvalo se: „Tati! Támhle jde strašidlo.“ A ukazovali prstem mým směrem. Tatínek jen klidně odpověděl: „To není strašidlo, ale nějaký pán.“ Tím uklidnil dcerky, ale i mě… Dnes se nic takového naštěstí nedělo.

 

Zde již pomocí nekolika kroků a skoků dosahujeme vrcholu skály i výpravy. Před námi se rozléhá vesnička Křižánky. Na dohled, ale mimo obraz, se tyčí vrchol Devět skal či Malínská skála. Výhled si dovolím označit za klasicky vysočinský. Nic okázalého, ale přesto zážitek vhodný pro turistické labužníky.

 

Nicméně výprava nekončí, výprava trvá. Musíme se ještě přesunout do Pusté Rybné.

 

Procházíme kolem o něco méně známých perničků, Rybenských.

 

 

A Pustá Rybná jako na dlani. Vesnička se nachází v naprosto ukázkovém údolí. Slast pohledět.

 

Už se blížíme do velkého finále. Ještě zbývá projít okolo drobného unikátu. Osmiboká stodola. V této stodole se tajně scházeli k modlidbám členové pronásledované jednoty braterské před vydáním tolerančního patentu 13. 10. 1781

 

Finále! Legendární Hlučál osobně. Dopřáli jsme si polévku s poctivým grogem. A následoval již autobusový přesun zpět do města měst, do Poličky…