Švýcarsko. Země, o které se hodně mluví a to především obdivně. Bohatý stát, krásná příroda, vzdělaní lidé – a jaké tedy je to Švýcarsko? No, to ať si každý udělá obrázek sám. Já ovšem zkusím popsat Švýcarsko tak, jak jsme ho zažili my.
Plán výjezdu:
Preview: výjezd z ČR – nocleh nedaleko Mnichova
Den 1 – sobota: příjezd do Kanderstegu (Hotel Alpina) – jezero Oeschinensee
Den 2 – neděle: Gemmipass
Den 3 – pondělí: Interlaken, jezero Brienzersee (Hotel Bellevue) a vodopád Giessbachfall
Den 4 – úterý: plavba lodí do Thunu
Den 5 – středa: pochoďák, start Lauterbrunnen (Roklinka)
Den 6 – čtvrtek: Andermatt a Glacier Express do Zermattu
Den 7 – pátek: lanovka a túra na chatu na Matterhornu
Den 8 – sobota: návrat do Andermattu, koupání Lucernském jezeře a přejezd do Mnichova
Epilog: dojezd domů
Den 1 – jsme tady
Slavnostní příjezd. Spěcháme do Kanderstegu nasávat krásy Švýcarska. Ale co to? Ta dálnice mezi Curychem a Bernem je šílená. Představoval jsem si, jak zde bude krásný asfalt, minimálně tři pruhy a my jedeme po dálnici 60 km za hodinu?
Druhým dechem dodám, že kromě této části dálnice je skutečná radost jezdit po Švýcarsku. Krásné silnice, tunely, rozumní řidiči.
Konečně Kandersteg. Zaparkovat. Vybalit kufry. Dát si svačinku.
A frčíme na lanovku k jezeru Oeschinensee. Must see. Perla Švýcarska. Jsme zvědaví.
K lanovce jdeme pěšky. Připadáme si jako v “kotli”. Vesnice je totiž obklopena vysokými štíty. Žilami nám koluje krev okysličena nadšením.
Vstupujeme do lanovky. Vystupujeme z lanovky. Ano, hned u lanovky stojí elektro taxi, jež vozí turisty k jezeru. Cca 1,5km chůze. Aha, to jsem nečekal.
A na okraji jezera kam míří většina turistů to vypadá jako v Disneylandu. Spousta obchodů, milion lidí, ani to jezero není vůbec čisté. Kde to jsme?
Dopřáváme si svačinu a vstřebáváme vskutku bizarní okolí.
Nicméně. Jak už to bývá, stačí odejít pár stovek metrů od této Sodomy Gomory a dostáváme se do jiného světa. Do slíbených pohádkových Alp.
Do klidu, k parádním výhledům. Takhle jsem si to představoval. Navíc, jelikož se dostáváme do času odpoledního, tak turistů hodinu od hodiny ubývá víc a víc. Lanovka končí provoz v 18h a do Kanderstegu se nikomu nechce klesat za své.
Naše trasa ZDE
Pochod se mění v reklamu na turistiku. Halóóóóóó!
Uff, to je paráda. Doprovází nás podvečerní slunce, řinčení mnoha a mnoha vodopádů. Idylka.
Cestička jako z Pána prstenů.
A proto opatrně, jeden nepozorný úkrok či zakopnutí může znamenat pořádný malér.
A svačinka. Paštika! Avšak, jak udělat chutnou paštičku, to bychom my mohli školit Švýcary.
Strážce hor. A také malý spoiler pro zítřejší den. Ty vrcholky na pozadí značí místo, kde začíná túra na Gemmipass.
Jedno je jasné, máme se nač těšit!
Den 2 – Gemmipass, po stopách římských jednotek
Valíme na lanovku, jež nás vytáhne na Sunnbuel a startujeme. Trasa ZDE
Pozor. Tohle není ledajaká cesta. Jak známo díky archeologickým nálezům, tak tudy pochodovali i římské jednotky. Avšak, žádné Colosseum zde nečekejte. Gemmi je “relativně” shůdný průsmyk (za horšího počasí, bez lanovky a v plné zbroji to samozřejmě byla jiná řezničina) a značně zkracoval cestu oproti možnosti číslo dvě, což je obcházení masivu.
Na trase je možné se i občerstvit nebo dokonce ubytovat. Chata dobře splývá s okolní krajinou. Panuje zde značný klid.
První polovina na vytoužený vyhlídkový point vede pouze a jenom do kopce. Několikrát z mých úst zaznělo, hmm, tady za zatáčkou už to musí být. Nakonec to za zatáčkou bylo, jen nevím za kolikátou.
Usedáme a v dáli spatřujeme legendární Matterhorn.
Disclaimer. Až teď jsem zjistil, že se průsmyk nejmenuje “Gemini”, ale pouze “Gemmi”.
Po svačince, relaxu a houpačce zvedáme kotvy zpět k lanovce. Tentokrát i my chceme stihnout poslední jízdu dolů a ušetřit nějaké ty síly.
Je teplíčko, ale nějaký ten sníh na sněhuláka ještě zůstal, čehož využíváme.
Jezero je plné vody, což se nestává vždy. Přes zimu dokonce zeje prázdnotou.
Voda totiž v jezeře vzniká díky tání sněhu z okolních vrcholků. Jo, a jezero je ledové! Logicky, když je z ledu 🙂
Při pochodu na Gemmipass jsme spatřili kouzelnou budku. Hmm, cestou zpět se zastavíme a dopřejeme si nanuk na ochlazení. AHA.
Žádný nanuk. Sýry a mléko. Ach.
Lanovku jsme stihli. Cesta krásná, ale náročná. Doporučujeme vyrazit opravdu hned brzo ráno, ať zbude dost času na zastávky a nezbytné kochání.
Nastává večerní loučení s Kanderstegem a to nelze jinde než u její duchovní stanice. Kaplička.
Ta mimojiné pomáhala nabrat psychickou sílu pro zdolání Gemmipassu. Kaple zde stojí už od 15.století a v tomto období zde proudila jedna mula za druhou. Vedla tudy totiž důležitá obchodní stezka, jejíž vznik se datuje snad až k samotné antice, jak jsem zmínil o pár řádků dříve.
Den 3 – přesun z ráje do ráje
Není nebe bez pekla. Ano. Skutečně nejsem zrovna král paddleboardu. Štěstí, že voda v jezeru Brienzersee nejen skvěle vypadá, ale ani teplota není špatná.
Po dvou horských etapách bylo potřeba obnovit bojeschopnost a dopřát si i trochu toho pověstného lehárka u vody.
Avšak. Součástí mnoha letních dnů jsou vydatné přeháňky v pozdně odpoledních hodinách. Tyto přeháňky se nám vyhýbaly při túrách po horách, ale dole u jezera už to byla jiná písnička.
No time to die. Po odpočinku zpět do akce. Doslova běžíme na vodopád!
A ten se koná!
Ve výhledu nechybí pochopitelně hory a údajně jeden z nejromantičtějších hotelů ve Švýcarsku. Grandhotel Giessbach. V hotelu dříve pobývala aristokratická smetánka, umělci, diplomaté a podobní. Za druhé světové války ovšem hotel značně upadal. Dokonce se hlasitě mluvilo o jeho zbourání a nahrazením nějakým moderním komplexem, ale z této proměny sešlo. A je to dobře. Atmosféra je zde neopakovatelná.
To už se vracíme na startovní bod indiánského běhu na vodopád, jež měřil 11 km (trasa). 11km měřila ta trasa, nikoliv vodopád. Mimochodem, už samotná cesta, která vede podél jezera je naprosto spektakulární.
Dopřáváme sprchu, usedáme na balkón a kocháme se tou nádherou. Nechci to celé putování přeslazovat a přechvalovat, ale objektivně to je tady fakt pěkný.
Ten iseltwaldský zámeček na mini-poloostrově je prostě pohádkový.
Den 4 – po vlnách do víru města
Ve vesničce panuje zvýšený pohyb korejských turistů. Čím to?
Právě na tomto molu se natáčel jeden díl prý známého korejského seriálu “Láska padá z nebe“. Došlo to tak daleko, že u mola se občas tvoří malé fronty na foto a dokonce se platí za vstup na molo i drobný poplatek
To už ovšem sedíme v místním MHD, jež máme jako ubytovaní hosté zdarma a míříme z Iseltwaldu do Interlakenu. Jinak se ve Švýcarsku za vše platí, a to tak, že dost.
Cyklista, hmm ano, to musí být někdo z Čech. Kolo je život. Souhlas.
Interlaken patří mezi ty velmi známá městečka, kam míří hejna turistů.
Procházíme uličkami, po mostech, ale mnohem menší Iseltwald má pro mě díky svému klidu lepší atmosféru.
Naše kroky mířily do přístavu. Dnes jsme měli na programu “městský den”. Tedy, průzkum Interlakenu a plavba do Thunu.
Připlaťte si pár franků za první třídu. Je zde méně lidí a více místa k sezení. Výhledy jsou jak jinak než super. Slunce ovšem pálí, takže trocha stínu na palubě přijde k duhu a samozřejmě nezapomenout na kloboučky a opalovací krém.
Thun je historické město, relativně klidné. Hlavním tahákem je za mě zase ten triumfální průtok zářivě modré vody městem. Paříž zaplatila snad miliardu EUR, aby se v Seině dalo plavat. Tady to zařídila příroda.
No a ve městě se tyčí také fajn zámek, historické mosty, malá náměstíčka a ten výhled.
To z terasy restaurace Schloss Schadau. Součástí areálu je i parčík, kam lze vstoupit zdarma a prostě relaxovat.
Také nás zajímala švýcarská kuchyně. Švýcarské národní jídlo zní Älplermagronen neboli Alpské makarony. Tato pochůtka skládající se z těstovin, brambor, cibule, sýru a smetany sice nebyla k dispozici. Tak jsme vytvořili “beta” verzi tohoto na první dobrou skromného pokrmu.
A následně hurá na vlak a zase zpátky do základního tábora.
Uznejte, ten výhled z balkónu není špatný.
A dalším benefitem blízkosti jezera u hotelu je prostý fakt, že si člověk může takhle v klidu zaplavat před večeří. Nebo si o chvilku přivstat a dopřát si pár alpských temp před snídaní. Jo, má to něco do sebe.
Den 5 – tam, kde se inspiroval J.R.R Tolkien
Do Roklinky aneb po stopách mistra Tolkiena. Vystupujeme z rušného vlakového nádraží v Lauterbrunnenu.
Píše se rok 1911. Devatenáctiletý mladík nesoucí jméno J.R.R. Tolkien se vydává na pěší tůru. Cesta, jež měla výrazně ovlivnit i jeho literární tvorbu. Konkrétně vedla z Interlakenu přes Lauterbrunnen, Mürren, Wengen a Mönchsjoch až do údolí Aletsch.
Jak to víme? Tolkien v jednom ze svých dopisů popsal výlet jako “the most glorious trip of my life”.
Naše cesta byla trochu odlišná ZDE
Cestička z údolí vede strmě nahoru. Okolní příroda nám ovšem dodává energii do žil.
Zpátky k Tolkienovi. Ve Společenstvu prstenu se praví: ,,Údolí bylo hluboké a úzké, z obou stran obklopené vysokými skalami, po nichž stékaly vodopády a nad nimiž se třpytily sněhy hor.” No a tak nějak to tady vypadá. Prostě Roklinka, už chybí jen ti elfové.
Hopem skokem do “Mordoru”. Co se počasí týče. To už vysedáme v Iseltwaldu nedaleko hotelu. Průtrž mračen nebývalých rozměrů. Koneckonců, už jako tradičně.
Den 6 – Glacier Express !?!
Tranzitní den. Přejíždíme autem do Andermattu. Parkujeme. Nasedáme do legendárního Glacier Expressu a míříme do srdce Alp, do Zermattu.
Tahle trasa patří mezi ty nejzajímavější a nejpanoramatičtější vlakové trasy. They say. A Glacier je zážitek na celý život. A taky že jo. Nutno podotknout, že Glacier jede stejnou trasu jako jiné místní rychlíky. Ty ovšem stojí o pár (dost franků) méně. Rozdíl mezi vlaky je v panoramatických oknech a nápisu na vlaku.
Jdeme na to. Takovej binčus není ani v lokálce Rumburk – Šluknov. Navíc, přímo naproti nám seděli dvě malé děti se svým tatínkem a žel, děti cesta moc nebavila, tak nám těch pár hodin “snů” okořenili svou hlasitou komunikací.
Celý snový přejezd jsme si ještě chtěli okořenit prémiovou večeří. Ať máme totální zážitek. A řeknu, to byl ale blaf.
A tak jsme dorazili do Zermattu. Po vystoupení z vlaku jsme se cítili jako někde v obchodním centru. Rozhodně Zermatt nevytvářel dojem alpského městečka.
Nicméně, potom jsme dorazili na ubytování. Vykoukli z balkónu a hle. Matterhorn osobně. Jo a skvělá kniha o prvním úspěšném výstupu na Matterhorn se jmenuje Pád nebes a je dobrá.
Den 7 – za velikánem
Královská etapa. TRASA ZDE
Né zrovna levnou lanovkou jsme dojeli na nejvyšší bod zvaný Matterhorn Glacier Paradise. Nejdříve nás přivítala značně nízká viditelnost. Avšak, mraky se postupně rozestupovaly.
A tak se nám nabídl tajemný výhled na skupinky, jenž stoupaly do alpských výšin.
Když už nám začala být značná zima, tak jsme lanovkou sjeli o zastávku níž na Trockener Steg. Kde začala naše etapa.
Matterhorn se ještě pár hodin držel zahalen v mlze, ale to nic neubíralo na jeho majestátnosti. Ačkoliv druhým dechem musím dotat, že z této strany na mě Matterhorn nepůsobil až tak magicky.
Oproti předchozím dnům jsme putovali kamenitou krajinou, kde by kytičky pohledal. Šlo se nám pěkně, čas jsme měli dobrý a tak jsme učinili trochu změnu plánu a rozhodli se vystoupat do půlky Matterhornu, k chatě Hörnlihütte.
Což bylo fantastické rozhodnutí. Cesta k chatě se značně klikatila, utahovala, ale dovedla nás k našemu cíli. Tady už jsem cítil “ducha” Matterhornu a moje nadšení rostlo. Na chatě jsme doplnili zásoby a asi vteřinu přemýšleli, že bychom na chatě i přespali.
Cesta dolů byla totálně působivá. Spektakulární výhledy nebraly konce. Matterhorn nám dělal společnost celý den. Kdykoliv jsme se otočili, tak jsme spatřili “správce” hor, pana Matterhorn.
Kde se vzala, tu se vzala vesnička Zmutt. Na rozdíl od Zermattu, tak tady jsem cítil ty zaprášené dávné Alpy, ty chaloupky v horách, ty pastevce. Navíc jsme vesničkou procházeli večer, takže restaurace již zavřely své provozovny a obydlí zela prázdnotou.
Show nekončila ani v Zermattu. Matterhorn se rozhodl, že nám dnes ukáže všechna svá kouzla.
A jak vidno, při této podívané, kdy jsme se již nacházeli v Zermattu jsme nebyli úplně osamoceni. Doplním, že přestože do Zermattu na Glacier Paradise míří hromada turistů, tak samotnou túru jsme si užili v klidu. V druhé půlce dne jsme nepotkali skoro ani živáčka.
Den 8 – this is the end
Návrat. Tentokrát jsme se vraceli tradiční vlakovou linkou do Andermattu. A taky to bylo zajímavé. Jeli jsme v sobotu. Vlak, respektive náš vagón, obsadili švýcarští důchodci, jenž hned po vstupu do vlaku otevřeli láhev vína a unášeli se na vlnách dobré nálady.
Švýcarsko máme všichni spojeni s trvalým mírem a zemí klidu zaslíbené. Nicméně, jistý Napoleon zapsal do švýcarských dějin výraznou “potyčku”. To když jeho armadu vyzval na souboj jistý ruský generál Suvorov. Právě tady, v Gotthardském průsmyku, kde stojí Ďáblův most.
Nedaleko se nachází i památník, jenž připomíná tuto krvavou řež.
Každopádně, nemířili sem pouze bojechtivý generálové, ale pro krásu průsmyku i mnozí umělci či malíři. Kousek od mostu také začíná hodně zajímavá ferrata, kterou tou dobou zrovna zdolávalo několik odvážlivců.
Dnes se po Ďáblově mostě procházejí už pouze turisté. Auta jezdí tunelem a takhle to nějak vypadá právě pro vyjetí z tunelu. Jak vidíte, stačí jen jezdit autem a je na co koukat.
To už se čas nachýlil a nastal pomalý návrat do země České. Ještě poslední koupačka v jezeře Lucern. A bye bye.
Krásné to bylo.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.