Tak je to Vinicunca (neboli “Seven colors mountain”, známá především jako “Rainbow mountain”) či Palcoyo?
Otázka, kterou si málokdo položí, protože “Rainbow mountain” je TA “duhovka”, zatímco Palcoyo je spíše pro “hipstery”. Čímž jsem si moc neodpověděl. Já nevím. Obě jsou krásné, jiné.
Tak tedy díky…
Konkrétněji…
Operace započala na autobusovém nádraží v Cuscu, bus odjíždí směr Sicuani každých 30 minut. My ovšem vyskakujeme v Checacupe. Kde se nás ujímá taxikář čekající na rito. Záhy se shodneme na částce za výjezd na Rainbow mountain, což zahrnuje i čekačku a návrat do městečka. Rainbow mountain si dáme jako sobotní předkrm a Palcoyo bude nedělní hlavní chod.
Cesta je od prvopočátku krkolomná, úzká, plná kamenů, děr, ale i mimořádných výhledů. Náš šófér, jenž se představil jako “Segundo” není zrovna upovídáný chlapík. Na jakoukoliv otázku odpoví za pomoci maximálně tří slov. Přičemž je jeho oblíbenou odpovědí “sííí”. Což mě přivedlo na otázku, zda-li můžeme Segundovi všechny jeho odpovědi plně věřit. Jedna věc ovšem platí, žádný výmol ani problém na trase ho nevyvedl z klidu a nepřipravil o šibalský úsměv na tváři.
K začátku miniokruhu okolo duhovky dorážíme po pravém poledni. A nejdřív nás napadá, jdeme správně? Davy lidí proudí opačným směrem, což je i naše štěstí. Rainbow mountain patří mezi úplné highlighty Peru a nejoblíbenější jednodenní výlety z Cusca. V top sezóně sem dorazí i na tisíc lidí na den. Cestovky po většinou vyráží z Cusca brzo ráno, takže v jistou část dne zde fakt není k hnutí.
Navíc zde hlučí motorky, čtyřkolky a člověk je předmětem zájmů prodejců všeho druhu.
Vrchol duhovky je přes pět tisíc nad mořem, což není málo pro lidi pokročilého věku. Notta bene, pokud si člověk nedopřeje alespoň menšího aklimatizování. Takže, koníci mají napilno, aby vytáhli z bryndy značně zadýchané jedince prahnoucí po výhledech.
Ve chvíli, kdy odbije 13-14h, tak započíná exodus turistů vracejících se do Cusca. Jako mávnutím kouzelného proutku se začne celý areál vylidňovat. Nemusím říkat dvakrát, že v tu chvíli nabírá zážitek na obrátkách a celé báječné okolí působí několikrát lépe.
Pokud člověk pootočí hlavu a mračna se zrovna rozestoupí, tak na jedné straně je k vidění posvátný a uctívaný Ausengate a na druhé…
Duhovka jako z katalogu…
A kde se ty “barvičky” vlastně vzaly? Jedná se o takovou malou hříčku Pachamami. Důvodem je někdejší vulkanická činnost, která obohatila horniny o různé prvky a potom vrásnění, jenž změnilo dříve horizontální položení barevných vrstev. Například červeně zbarvené vrstvy mají příměs oxidu železitého, žlutou má na svědomí pyrit, fialové vrstvy vděčí za své zbarvení goethitu a limonitu a zelené horniny obsahují chlorit.
Toto je výhled číslo “3” aneb, když člověk kráčí zase zpět k Segundovi, jenž spokojeně vysečkává ve svém taxíku…
Následně jsme absolvovali hodinu a půl dlouhý “sjezd” zpět do Checacupe. Segundo spokojeně souhlasil, že nás v neděli taktéž vyveze na Palcoyo. Myslím, že z pohledu tržby prožil pěkný pracovní víkend, jeho auťák už mu asi děkoval méně, protože snad každá součástka v autě dostala pořádně na prdel…
A Checacupe? Je to město tří mostů, jež krásně symbolizují technický vývoj od Inků až do doby dnešní. Ale Checacupe není jenom o mostech. Samotné městečko je útulné, ospalé, klidné. Takový správný peruánský venkov, který je tak moc odlišný od kolumbijského, kde rozhodně lišky nedávají lidem dobrou noc, ale hudba hraje nahlas a pivo teče proudem…
Ve středu města na místě, kde dříve stával incký chrám, tak je vystavěn katolický kostel. Typické. A né ledajaký. Je krásně zdoben jak zvenčí, tak uvnitř. Jako bonus se ve večerních hodinách konala mše. Do kostelíku postupně vcházeli místní obyvatelé. Před kostelem rozdělali oheň a vedli krátkou mši okolo ohniště. Následně celý vnitřek kostela potemněl. Lidé si zapálili svíčky a za doprovodu živé hudby znějící od oltáře kostela se pomalu sunuli do lavic v útrobách kostela. Musím přiznat, že se jednalo o parádní ceremoniál, jenž měl nepochybného génia loci.
Ubytování jsme chytli taktéž prvotřídní “Casona Checacupe“, byť z venku vypadá budova unaveně, tak vnitřní dvůr nabízí parádní posezení a pohodlné pokoje. Paní domácí navíc ovládá i nějaká ta anglická slovíčka, snídaně taktéž v pořádku.
Nastalo ráno a Segundo nás přijel vyzvednout na minutu přesně. Tentokrát se vybavil teplým oblečením, čepkou a svačinou.
Segundo svůj vůz opět nešetřil a svižně mířil vzhůru k duhové hoře číslo 2. Cesta vypadala relativně podobně. Tedy klikatá, kamenitá, rozbitá, projížděli jsme Bohem zapomenutými vesničkami a kochali se pohledy, jež, jež, jež se neokoukají…
Až příjezd na samotné parkoviště u vrcholu značilo, že není duhovka jako duhovka. Zatímco Vinicunca měla na začátku trasy obří parkoviště zacpané dodávkami, tak na Palcoyo parkovalo pár vehiclů a několik prodejců postávalo u skromných stánků.
Žel i dnešní den nás čekalo zataženo s drobnými přeháňkami, takže barvy úplně nevynikly, ale i tak se jednalo o spektakulární podívanou. Skromnější, ale spektakulární.
Pokud se mě někdo zeptá, tak na jakou?
Odpověděl bych asi šalamounsky. Na obě. Vinicunca je skvělá, nicméně je nutné dojet v odpoledních hodinách, kdy hlavní proud návštěvníků odpluje do Cusca. Nedaleko čnějící Ausengate působí spektakulárně.
Palcoyo je oproti tomu umírněný, pohodový, ale absolutně vhodný pro rozjímání.
Asi bych byl osobně o něco nadšenější, pokud bych k samotným místům vyjel na kole či došel pěšky. Abych si cestu musel odpracovat a výhledy vnímal jako třešničku na dortu. Což lze samozřejmě také vymyslet, snad příště.
Jedno o obou duhovkách mohu říct s klidným srdcem. Jsou skvělé!
Cesta dolů nás vedla stejnou cestou, jež by i sama o sobě mohla být cíl. Tentokrát jsme provedli zastávku v blízké vesničce. Tam se odehrávalo fotbalové klání v nadmořské výšce 4,800 m.n.m., vůbec nevim, jak to ti lidé mohou udýchat…
No a když jsme se několikrát úspěšně prokličkovali stádem lam, tak se naše víkendovo-duhová výprava chýlila ke zdárnému konci. Zbývalo již naskočit na jeden z četných autobusů směřujících do Cusca a dalším výpravám zdar!!!
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.