Blaze v Málaze

Psal se leden a vyráželi jsme na bratrský útěk za teplem. Přičemž jsme se rozhodli pro krásnou a konzervativní Málagu. Proč? Do Málagy léta hromada letadel za pěkné ceny, češtině se ve městě se tedy nevyhnete, ale jedná se o krásné město s parádní okolní krajinou. A to počasí.

Letěli jsme z Prahy. Na letišti Václava Havla jsme několikrát zahlédli lehce bloudícího muže s mimořádně narvanou krosnou. Vypadalo to, že sešel z nějaké turistické trasy a hledá v okolí terminálu rozcestník na červenou trasu. Nakonec pán “svoji červenou” na letišti našel a hle. Pán letěl do Málagy a dokonce cestoval i stejným autobusem do centra města. Jak známo, tak spousta Čechů se vydává na pouť do Santiaga. K mému údivu jižní cesta do Mekky poutníků začíná v Maláze. Pán s krosnou mohl mířit kamkoliv jinam, ale možná to byl jeden z poutníků…

Jo a samotný let byl senzační. Odlétali jsme v čase západu slunce. Jelikož jsme míříli na jihozápad, tak nás zapadající slunce doprovázelo až do Málagy.

Dva lístky do Marbelly.

Ehm. Tam míříme hned brzo ráno my. Kam dědeček? Ten možná ani sám neví. Každopádně, čára není zeď.

Cesta autobusem zabrala asi hodinu.

Při pohledu na dva cestující se nabízí logická otázka. Jaké panuje v Marbelle počasí?

Tady je odpověď. Takový krásný prosluněný konec května.

Cruz de Juanar. Tam vedla naše trasa z autobusového nádraží. Nahoru na nás trpělivě čekalo ke zdolání 8km a přes 1,000 výškových metrů. TRASA ZDE

Fantastické počasí. Slunce nad hlavou, leden jako z pohádky. Jsme na vrcholu.
potkáváme zde odpočívající skupinku lidí, kteří po celou dobu tahají z batohu jednu svačinku za druhou a i jejich konverzaci se točí “todo tiempo comida”. Takhle by to okomentovala moje rozlámaná španělština.

Výhled nás přilepil k vrcholu na pěknou chvíli. V dáli jsme viděli africké pobřeží a pohoří Atlas. Na západě Gibraltar.

Pod námi Marbella, kde tou dobu trénovali borci z AC Sparta Praha (vzhledem k jarním výkonům se asi ale nepředřeli).

Vracíme se na autobusové nádraží. Hmm, jak vidno, né každý dárek měl na Vánoce úspěch.

Zpět v Málaze. V moderním, fungujícím městě, které na člověka dýchá pozitivní náladou.

Město se pyšní senzační promenádou, kde se tyčí na stovky palem. Má to svoji atmosféru.

Vyrážímě na večerní obhlídku města, kde to žije. Hlasitá konverzace, vůně jídla. Ale, bolí nás nohy, přepadá nás únava. Vracíme se na ubytko a pouštíme Výměnu manželek. Jak zpívají Rybičky “Nejsme starý”, ale máme limity.

Den druhý. Taxíkem dojíždíme do Mijasu (autobusem se jednalo o cestu složitou s nejistými přestupy, ale lze). Do městečka s bohatou minulostí, kde pobývali Římané či Vizigóti.

Mijas je přezdíván jako bílé město, kde býval nejčastějším dopravním prostředkem…

Oslík.

Tradice žije, za pěkných pár EUR se na živém oslovi můžete i svézt.

Dneska nás čeká necelých 15km a nebude to žádná rovinka. TRASA ZDE

Nicméně, včera jsme túru mohli částečně absolvovat i bez trička. Dneska to bylo jiné kafe. Oblékáme větrovky, rukavičky. Vítr fučí o sto šest. Ale cesta je super.

Míříme do mraků. Nevidíme na krok. Dneska to na nekonečné výhledy nevypadá.

V tom slunce rozrazilo mračna. Dobro zvítězilo.

Poté se opona zatáhla a pokračovali jsme v tajemné atmosféře po kamenitých cestách, jenž jsou oblopeny různým porostem.

Překonali jsme zamlžený vrchol, klesáme pod mraky směrem na sever. To se před námi otevírá španělská vrchovinka. Členitý terén, hromáda kopečků. Také chápeme, proč v Maláze snad pořád svítí.

Jižní pobřeží je totiž chráněné před mraky kopci s vrcholy tyčícími se do výše až 1,500 metrů. Tito strážci nepouští mraky až k samotnému pobřeží, čímž je téměř nepřetržitý sluneční svit zajištěn. Dobře to tu příroda vymyslela.

Dorážíme na zastávku autobusu. Máváme na řidiče. Nasedáme. Hotovost sebou! Jinak se nesvezete.

A koukáme, pán si veze topení. Jež se popravdě může hodit. Když večer zapadne slunce, tak i teplota klesá. Člověk se nemusí obávat rampouchů, ale na chození po bytě v trenkách teplota taky není.

Večer jsme si dopřáli individuální program. Já se rozhodl zamířit pěšky na La Rosaledu. Večer hrála druholigová Málaga domácí match. K mému údivu se ceny vstupenek pohybovaly od 35 EUR a výše a ještě k většímu údivu se zápas vyprodal dříve než jsem se ke koupi vstupenky odhodlal. Nicméně. Utkání skončilo 0:0.

Během své toulky jsem narazil na tento dům, již od pohledu není úplně obyčejný. Žije zde jeden muž jménem Juan Luis Pérez Cuesta. Tento chlapík již pěkných pár let obviňuje místní úřady z korupce a podvodů. Své poznatky poctivě doplňuje na fasádu domku.

V jednom z těchto domů jsme byli ubytování. Hádej dvakrát v kterém?

To už dorážím na ikonickou vyhlídku na Málagu.

Na hlavních spotech je lidí jako blázen, pochopitelně. Ale stačí popojít opodál a je klid.

Anglický ostrov v Maláze. Upřímně, snad v každém větším městě na světě (včetně Brna) existuje nějaký Irish/English pub. Britové prostě putují po světě a neustále mají žízeň a potřebu sledovat Premier League, šipky, snooker a jiné.

Třetí den. Je ráno. Využil jsem výhodné polohy města a “přivstal” si na brzký východ slunce. Ten se konal “časně”, po 8h.

A byla to paráda. Běžel jsem podél moře po fajn promenádě, kde kromě mě účinkovalo na desítky dalších sportovců. Mířil jsem směrem na východ. Ke slunci.

Cestou jsem podbíhal místní hrad. Krásným tunelem. A jako bonbónek platilo, že v tunelu hrála klasická hudba. Taková drobnost a jak si to člověk zapamatuje.

Snad každé město na světě má alespoň jednoho rodáka, na kterého jsou občané náležitě pyšní. Občas se jedná o osobu, kterou kromě místních nezná nikdo jiný. Nicméně, v Málaze je touto osobností jistý Pablo Picasso. A tady si sedí na lavičce.

Málaga je i historie. Člověk se může projít okolo fantastického Římského divadla, jež zde zbylo po římských osadnících. Nebo kolem katedrály Vtělení Páně. Je ohromná, místní ji stavěli přes 200 let. A právě zde lze odstartovat i pěší trasu do Santiaga.

Ještě nám zbývalo pár hodin než budeme muset zamířit na letiště.

Čas jsme se rozhodli strávit aktivně. Respektive aktivním odpočinkem na pláži. To byla pohoda.

Zaletět v lednu do Malágy byl dobrý nápad.