Zimní Vysočina pohledem ze sedla bicyklu

Zimní Vysočina pohledem ze sedla bicyklu

Prohlédnout si zimní Vysočinu na kole bych si dovolil přirovnat ke gurmánskému zážitku pro turisty všech kategorii. Zatímco ve většině republiky se sníh stává již raritkou, tak ve Žďárských vrších je situace odlišná…

Naplánovali jsme si cca 50km dlouhou trasu, jež je na panoramata, chaloupky, kopečky, políčka a mnohé další pochutinky doslova nabita.

 

Začínáme v Poličce, obvykle přes Sádek a blíže ke Žďárským vrchům jsem projel snad tisíckrát. Avšak pohledu na chalupu, která zdobí kopeček za Sádkem je záležitost, co neomrzí. Toto místo se jmenuje trochu překvapivě „Na Samotě“.

 

Projíždíme Borovnicí a míjíme vyhlášený ubytovací hostinec. Ten je žel již pěkných pár roků zavřený. Důvod? Údajně tam straší.

 

Vyšlápnuli jsme s vypětím mnoha sil záludný kopec Borovničák vedoucí do Daňkovic a dále do Sněžného. Sníh přibyl, doprava nulová, silnice parádní.

 

První zastávka přišla na řadu u Daňkovic. Naše oblíbená a tradiční. V dáli se rozléhá vesnička Líšná. Ta je součástí sítě pečlivě zapadlých vesniček.

 

Kopli jsme do vrtule a přes Sněžné docválali do vesničky Krátká. Ta je vesnickou památkovou rezervací, konkrétně kaplička sv. Cyrila a Metoděje byla postavena roku 1901 a to díky sbírce tehdejších obyvatel.

 

A to už stoupáme k Samotínu…

 

Cesta je opět idylická. Vpravo vidíme tvora nesoucího označení „běžkař“, nepočítatelné množství jemu podobných se vyskytuje v celé oblasti.

 

Samotín. Vesnička, kde se natáčela mimo jiné pohádka Obušku z pytle ven!

 

Vskutku, jakoby člověk cestoval časem.

 

Už jsme se vydrápali k Dráteničkám. Přiznám se, že zde již napanovaly ideální podmínkypro cyklistiku a značně hluboký sníh nedovoloval plynulou jízdu. Trochu jsme kazili běžkařům jejich romanci. Jeden takový nás označil jako „posli jara“.

 

Výhled na Blatiny.

 

Průjezd Blatinami je taktéž fajn. Chalupářská vesnička je plná opravených stavení, z nichž dýchá jistý genius loci.

 

I cyklisté jsou lidé a vytrávilo nám. Hostinec U Šlechtů nám poskytl vhodnou zastávku.  

 

 

Jak je v dnešní době trendem, měl jsem v plánu vyfotit svůj pokrm, tedy polévku s čerstvým chlebem. Projevila se jistá nezkušenost a akt jsem vykonal, řekněme, s křížkem po funuse…

 

Plni sil, opět jsme usedli na oře a spěchali směrem na Březiny. Po pravé straně je k zahlédnutí hřbitov, jenž je startem a zároveň cílem pro běžecký závod Březinská padesátka. Jedná se o závod s nádhernou trasou napříč Žďárskými vrchy. Tradičně se koná první sobotu v červenci. Minulý rok jsem si připsal první účast. Po dvouměsíčním ledabylém tréninku jsem se na trati týral šest hodin a po dokončení závodu zvažoval, zdali neulehnout mezi nebožtíky. Všdíc, že mě čeká minimálně jeden týden trvající absolutní bolest celého těla. Letos mě čeká odveta.

 

Březiny ještě jednou.

 

Projíždímě okolo Kučerů mlýna. Mně se zdá toto stavení ohromně mysteriózní, avšak prozatím jsem nenašel žádnou zmínku o nadpřirozených jevech, divokých historkách či jiných nestandartních operací odehrávajících se na mlýně. 

 

Jdeme skoro do finále. Poslední náročnější stoupání nás vede na Lucký vrch. Telecí máme jako na dlani.

 

Pro ty, kteří by případně trpěli ztrátou veškeré energie, tak mohou využít lavičku posledního odpočinku.

 

Chata Lucký vrch. Možno doplnit energii pivem, vínem, čajem, klobáskou či vyhlášeným místním likérem s názvek „Lucký vrch“. V chatě je možné se taktéž ubytovat.

 

Hluboký sníh nás nepustil až na úplný vrchol, ale výhled do dalekého okolí byl příjemnou tečkou za celým putováním. Sice zbývalo ještě dojet do Poličky, to už je spíše „tranzitní přejezd“. Tedy v našem podání.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *