Vysočina po „Britsku“

Vysočina po „Britsku“

Jednoho pátku vyrazila jedna mini vypráva z londýnského Hornchurch směrem do jednoho Walesu. Co tam? Zkrátka na víkend odfrknout z ruchu Londýna a užít si dle mnohých krásný zelený kus zeměkoule. Trasa z Londýna do Newportu je více než jednoduchá. Člověk se napojí na městský okruh, přesně na silnici číslo M4 a potom stále rovně za nosem.

Po několika nudných hodinách dorazíte k mostu, k velkému mostu, který spojuje Anglií a Wales. Lze zvolit průjezd starým, či novým. My zvolili onen nový. Nutno podotknout, že vjezd do Walesu nešlo načasovat lépe. Témeř na absolutní západ slunce.

 

 

Za průjezd přes most se platí, tuším £8 nebo tak něco. Co mě ovšem pobavilo, tak to, že poplatek je vybíran pouze jedním směrem, a to za příjezd do Walesu. Lze platit hotově i kartou. Nicméně tento poplatek by měl být údajně co nevidět zrušen. Most je totiž ve vlastnictví Francouzů (postaven z italské oceli), avšak po zaplacení částky za výstavbu mostu by měl most údajně přejít do rukou Walesu nebo toho, kdo se o něj přihlásí. Tím pádem i onen poplatek by měl být již pouze pěknou vzpomínkou nebo prostě jen vzpomínkou. Alespoň tak nás informovala naše hostitelka v Machenu…

Pri plánování našich noclehů jsem narazil na pochopitelný potíž, cena hotelu/hostelu/guesthousu nebyla vůbec nízká. Nicméně na Airbnb se mi podařilo narazit na ůtulné místečko ve vesničce zvané Machen, asi 20 minut od Newportu. No a jelikož náš příjezd byl časován do večerních hodin a ráno se zase brzo do vrtule koplo, poloha vyhodnocena jako solidní stala se. A cena? £10 za nocleh, nedělám si srandu. Snídaně included of course.

Přivítala nás postarší welšská majitelka, příjemná, hovorná pani. Zázemě perfektní. Kolem 21h jsme dorazili do vztyčného bodu. Vyhladovělí. Poptali jsme se na nejbližší pub a jelo se, nicméně pozdě, otevřeno ano, ale už se nevařilo. Každopádně pub parádní, taková pohodová welšská atmosféra. Po poradě s mladým panem hospodským jsem zjistil, že řidič jedno pivko snese a moje večeře tedy tekutého rázu byla uvedena v praxi. Do záběru se vešel i štamgasta, kterej do sebe házel kus za kusem. Jo a na čepu měli i Staropramen, údajně “very strong beer”.

 

 

Asi se hodí přidat onen výhled z okna. Jaká to změna oproti Londýnu. Človek se dívá na kopečky a ovečky v pozadí. Ono obecně, po přejezdu mostu a protnutí walešských hranic člověk vstoupil do jakoby jiného světa v porovnání s Anglií. Krátké kopečky, mnoho zeleně, menší provoz, klid, prostě Wales.

 

 

V Newportu jsme po menších zmatcích vyzvedli třetího člena výpravy, nebojácného půlmaratonce Marka, no a jelo se. Za cíl bylo probádání jihozápadního pobřeží, které jest dobře známo solidními útesy. Bosherston, tam je umístěno parkovišťátko velmi příznivé polohy i ceny. Obecně, ceny vstupného i parkovné jsou v porovnání s Anglií velmi sladké, velmi sladké. Jo a u parkoviště je i WC, což není divné. Avšak dříve kovbojové přivazovali koně před salóny a v 21. století se přivazují psi na “kolečko”, aby se páni mohli v klídečku vyprázdnit.

 

 

A jde se. K pobřeží to je nějakých 20 minut. Již zde je cesta příjemná, procházíme lesíkem, kolem jezírka. A wtf?!

 

 

Na obrázku sice pláže zdály se být pohledné, ale tohle je parádní pláž, pojmenována Broadhaven Beach. Čistý, jemný písek, krásné okolí a úžasně čistá voda. Což z fotky není úplně vidět, ale v porovnáni s mořem v okolo Doveru či Brightonu, neporovnatelné.

 

 

Takže jo, začínáme hodně dobře a ta trocha písku v botech za onen pohled stojí. I doba přijezdu vyšla ideálně, protože slunce hrdě svítilo, zatímco v průběhu odpoledne zalezlo nevim kam, no asi za mraky, že jo.

Této skutečnosti využil i aktivní důchodce a pokusil se chytit trochu toho walešského bronzu. Zřejmě úspěšně. Sluší se doplnit, že turisté starší 65 let naprosto dominovali a naše výprava “zajíců” značně kazila věkový průměr populace okupující pobřeží.

 

 

Naše další kroky prostě lemovaly pobřeží. Kdy se nám pred zrakem rozprostíral parádní kýč za kýčem.

 

 

Sem tam nějaký zálivek.

 

 

I horolezci si přijdou na své, nechť je jim lano pevné.

 

 

We Walesu se samozřejme hovoří anglicky, avšak zbytky dravců ovladající waleštinu hrdě připomíná skutečnost vlastního jazyku, který údajně nápadně připomíná norštinu.

 

 

Příležitostně je k vidění i nějaký ten žlutý porost.

 

 

No a potom útesy, kam až oko dohlédne.

 

 

Samozřejmě přislo i na skupinové foto, leč díky chybějícím turistům, což je úžasný, jsme si museli poradit sami. A jelikož jsme Češi, tak no problém.

 

 

A výsledek relativně ušel 😀

 

 

Při původním plánu bychom dorazili pěšky až na Green bridge a poté se vraceli k autu. Nicméně to se ukazalo, jakožto časově téměř nezvaldatelné. I širší veřejnosti doporučuji dojít k místu pojmenovanému Saint Govan’s Chapel, lze snadno poznat i díky blízkemu parkovišti. No zkrátka zde změnit směr a vrátit se pro vůz. Jde se i kolem oveček, aby taky ne.

 

Škola?!

 

 

Velmi anglický kostelík s náhrobky. Přiznám, že z počátku mne tyto stavby absolutně okouzlily, nicméně je jich po celé UK rozseto tolik, že po pár týdnech lehce zevšední. Je holý fakt, že co se týče kostelů, tak je naše republika mnohem nápaditější.

 

 

Po návratu k autu jsme hned mířili směrem ke Green bridge. Pár metrů od oné dominanty je totiž parkoviště, což ušetří mnoho energie a i vzácného času.

 

Cestou navíc doporučuji zastavit u zříceniny po walešsku, u Flimston chapel.

 

Zde totiž platí, že v případě, kdy historická stavba přijde o střechu, tak se již neopravuje do původní podoby, ale zůstává udržovanou zříceninou z povolání. Zub času je zde krásně promítnut a místo i díky své odlehlé poloze docela píše.

No a to už je Stack Rocks Car Park, za oným pověstným rohem. Tady už je to prostě zase další, možná jeste o kousek větší paráda. Atmosféru ještě vylepšují racci, no a abychom si celý zážitek udělali ještě o něco hezčím, tak jsme rozdělali prozíravě zakoupená pivka. Přiznám, že ačkoliv nejsem na lahváče, tak zde chutnal mile a dobře.

 

 

 

No a jen o kousek opodál se již tyčí Green bridge, osobně. Paráda. 

 

Příprava samospouště podruhé.

 

S pádem, ale nakonec jak jinak než úspěšně.

 

Krásný místo. Sice se říká, že za útesy se musí do Irska, ale i walešské útesy jsou doslova k nakousnutí.

Čas kvapí, den si blíží k večeru a je nutno přejet do Pembroke. Mini městečka známého svým hradem, a také poctou pohostit naší tříčlenou skupinku. Šanci dostal Connaught Guesthouse, ale jo, zhostil se role dobře. Spaní pohodlné, cenovka £30 a ohromná snídaně v ceně.

 

K večeru jsme pochopitelně pocítili kručení v žaludcích, minimálně já pořádný. Prošli jsme se podél jezírka.

 

Okoukli krásný hrad…

 

..a zamířili na večeři, vydatnou večeři. Zvolil jsem jistotu v podobe jehněčích žeber, který mi daly celkem i zabrat. Ale jsem skoro chlap a nálož jsem tedy úspěšne detonoval.

 

Nedělní ráno skupina zahájila takovou procházkou na probuzeni okolo hradu. Následně se již tryskem mířilo do městečka zvaného Tenby. Krásné místo. Leč doteď mě ze snu budí upřímné úsměvy domácích, kteří tak učinili při odhalení mé slabiny. Podélné parkovaní je nad mé síly. Nicméně moudře jsem vyhodnotil své (ne)schopnosti a našel parkovací spot s náročností přiměřenou mým schopnostem. Ale opravdu, Tenby disponuje množstvím příjemných uliček nemálo vůní (rybí však převažuje).

 

Logicky jsme mířili na Castle Hill. Výhledy na pobřeží parádní, takový jiný Brighton, řekl bych, hodně jiný, asi lepší.

 

Jakožto štěstí v neštěstí se ukázal být to odliv. Což lehce kazilo dojem, páč loďky vypadají mnohem lépe na vodě než na souši. Ale i tak se nasktýtaly výhledy oku lahodící. Ano, a to štěstí lze přiřadit k možnosti přístupu na St. Catherine’s Island suchou nohou.

 

Využito. Oko potěšeno opět. Míra zvěčněn jakožto obyvatel, dobyvatel.

 

Jedeme dál. Tentokráte na místo zvané Manorbier, kde jsem původně chtěl stravit i noc, leč kapacita hotelu byla vycerpana, druhým dechem doplňuji, že Pembroke suploval velmi dobře. A co tady? Poslední nádech v blízkosti útesu. Konkrétně Skrinkle Haven beach měla za úkol udělat pomyslnou tečku za pobřežním putováním.

 

A jak se tečka vydařila? Zdařile.

 

Snad spíše bez komentáře.

 

 

Nebyl jsem ani tak zmohlý absencí energie, jakožto skutečností, že prostě musíme jet o dům dál.

 

Přejezdy v místě blízkých místům námi navštívených lze označit jakožto dobrodružné. Silnice přejmenuji na silničky, kdy i pro jednoho jsou úzke. No ale požitek z jízdy je absolutní. Snad jen mít jistotu, že v protisměru žádný vůz nebude se vyskytovat by celý tento akt ještě zpříjemnil. Takto jsem se musel držet, řekněme na pozoru.

Cestu směrem k Newportu jsme ještě zpestřili zastávkou u hrado-zříceniny pojmenované > Carew Castle. Čas běžel až opět kvapil, proto jsme se rozhodli hrad pouze obejít.

 

Víc úhlů, víc pohledů. Což nezní nijak moudře, leč pouze pravdivě. To je divná myšlenka. No a z druhé strany se totiž nabízel pěkny pohled na hrad při lehce vyschlém vodním příkopu. Leč why not, still solid.

 

A dovolim si pouzit moje oblibena slova casto pouzivana jistym panem Vaclavkem (ridicem nakladaku uzenin Valhala, respektiva Vahala), vsechno krasne jednou konci a nam zbyval jiz posledni bod vypravy. Hrad Caerphilly. Coz mel byt pomyslny bonbonek na zaver.

 

 

Dle meho skromneho nazoru i tuto ambici naplnil. Jakozto sikme veze jsou k videni po celek svete, tak i Wales ma tu svoji. Prirodne vyvinutou siknou vez.

 

 

Hrad paradni, priznam se, ze sem tam me napadne zahajit karieru rybare a v techto podminkach, bych mel asi hlavu jeste o neco zamotanejsi. Respektive bych se nachazel o krok blize k pomyslnemu prutu.

 

 

No a co rict absolutnim zaverem? Drive me cestovani po Walesu, Skotsku ci Irsku moc nelakalo, avsak po toulkach Anglii a zejmena Walesem menim nazor. Tuto cast sveta je nutno dobyt, nehlede na nekrestanske ceny (snad Brexit aspon v necem bude uzitecny). Wales se mi libil moc a to jsem si vcelku jist, ze ona severni cast v blizkosti Snowdonie bude chutnat jeste o neco vice.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *