Úkol zněl jasně, koupit v DaNangu boty č.47

Úkol zněl jasně, koupit v DaNangu boty č.47

Nedělního večera vypravil jsem se se skupinkou míčových kouzelníků z Argentiny na fotbálek. Začal jsem zostra, první střela a hned gólová. Jak jinak. Za chvíli se mi opět otevřel prostor před brankou na střelu. Pálím! Leč tentokrát skončila v brance podrážka mé boty. Neštěstí. Apokalypsa. Hned jsem si uvědomil, že budu potřebovat boty nové. Lehce se řekne, avšak shánějte si ve Vietnamu boty velikosti 47… 

Po diskuzi s klukama mi bylo řečeno, že značkové boty koupím leda v Da Nangu (cca 30km od Hoi An) a to s mojí velikostí jen možná. Prve jsem zkusil místního velkoobchodníka s obuví, ale nepochodil jsem. Fake vládne světu a Vietnamu zvlášť.

 

Nedá se nic dělat. Musím vyrazit. Základ je sehnat motorku. Pan Thun je veleochotný, akorát mi nabídl snad 4 monoposty a žádný z nich neměl v nádrži ani kapku benzínu až ten poslední. Stroj měl mít dost na paliva na to, aby mě zavezl aspoň na 300 metrů vzdálenou benzínku. Akorát mě upozornil, že nefunguje tachometr ani kontrolka na palivo, ať jsem obezřetný.

 

Hi. Full. Perfektně jsme si rozumněli. Na zákaznici přede mnou je krásně vidět, že Vietnamci ukazují tři na prstech stejným způsobem jako Američané.

 

Jedůůů. Avšak dopřávám si zastávku na pláži. Dnes konečně neprší. Ačkoliv, mně už to je skoro jedno. Sic člověk zmokne, ale zase je tu takové teplo, že za chvíli zase uschne a dokola.

 

Cesta do Da Nangu je čistá rovina bez zatáček. Ve městech platí, že provoz je značný. Avšak na peripetiích si člověk připadá jako král silnice.

 

Kopíruji pobřeží a kochám se věcmi okolo mne. O Vietnamu totiž platí, že je stále nač koukat a čemu se divit. Mě například imponují tyto úzké baráčky. Není prostor? Vyřešíme.

 

Samozřejmě mi vytrávilo. Zastavil jsem na bagetku. U pultíku postával Vietnamčík. Říkám klasicky “pork”, každej ví o co jde. Borec zaběhne do baráku a asi dvě minuty se neukazuje. Potom vyjde a lehne si na houpací síť. Za minutu přichází paní domu. Sic na fotce není vidět do tváře, ale ještě měla otlačenej polštář na v obličeji. Nicméně, to je život. Musím však přiznat, že jejímu momentálnímu rozpoložení odpovídala i kvalita bagety. V tomto průmyslu je laťka nastavena proklatě vysoko. Myslím v bagetách.

 

Zastavuji u minichrámu. Na první pohled nic speciálního.

 

Jdu blíže. Vidím, že chrám je využit jako přístaviště. Velmi nevšední přístaviště. Tento typ lodiček používají rybáři na svých lovících výpravách. Buď přímo k pro rybaření samotné nebo na „loďce“ doplují ke skutečné loďce, která je kotvena dále od břehu.

 

Klasických mini-náklaďáček, pro mini-vietnamčíky.

 

Vietnam je znám jaksi velkou míru chudoby a nízkými platy. Místní si proto zkoušejí přivydělat jak jen to jde. Mini markety jsou součástí mnoha domků, každý druhý obyvatel provozuje restauraci na kolečkách. Zde si podnikavec otevřel prodejnu smíšeného zboží a benzinku v jednom – prodává benzín, pláštěnky, helmy, pití, cigarety, alkohol, sušenky a co nemá, to sežene.

 

Vcelku bežný obrázek, kdy jsou slepičky obdařeny absolutní svobodou. Zde něco zobají z chodníku, ale co, to nevím. Nestačil jsem ochutnat, ačkoliv za určitých situací mi jízt ze země nevadí.

 

Blížím se k Da Nangu. Vietnam staví. Vietnam roste. Vietnam je tygr.

 

Zde se rýsuje nová městská část města zvaná Cocobay.

 

BTW vietnamský domov pro Cristiana Ronalda. Takhle Céčko skáče na lidi, hned jak na letišti vyskočí z letadla.

 

Až si někdo bude žehrat, že silničáři v Čechách lepí některý díry šíleným způsobem, tak si zajeďte do Vietnamu. Za normálních okolností jsou zde silnice ve výtečném stavu, ale občas se pro zacálování děr zvolí nekonvenční řešení.

 

Trochu mi to připomíná New York aneb zpravování betelné konstrukce za pomoci dřevěného prkna.

 

Dva maníci si prostě za jízdy pokecali. Chvíli zabírali celý dva pruhy, což jsem nestihl zachytit. Krásný obraz nastal v momentě, kdy se za ně přiblížilo auto a troubilo, aby chlapci uvolnici prostor. Ti se ovšem nenechali v konverzaci rušit. Auto tedy muselo projet do pruhů protějšího směru. A je to. Podobnou situaci jsem viděl již několikrát.

 

Zde jsem pouze zpomalil. Nicméně zajímavý skalní útvar na místě, kde nezapadá a ani nedává smysl. Alespoň tedy mě.

 

DaNang. Dopřávám si opět oddech na pláži. Ta je mimochodem řazena mezi ty velmi zajímavé. Škoda jen, že nejsou azury a ještě o pár stupínků více…

 

A opět. Co nenaženeš do šířky, tak napal do výšky.

 

Rozdělení pruhů je jasné. Jinak prostě platí, že auto má skoro vždycky přednost.

 

To už v Da Nangu rostou také mrakodrapy novějšího vzhledu. Da Nang patří mezi modernější vietnamská města, velmi čisté a rychle rostoucí, moderní. Je zde KFC a údajně již brzy přibude Starbucks. Jako fakt. Ačkoliv myslim, že kdo bude chodit pít kafe do Starbucksu, místo do kavárniček, tak je… tak má rád Starbucks.

 

Nedávno se také otevřela značková prodejna Nike. Kam mířily kroky mé. Leč zklamání nastalo. Neprodávají zde boty určené na kopání do meruny, ale pouze na běhání a chození. Nuda. Jedeme dál.

 

Prolezl jsem několik neznačkových obchodů, kde se dle slov chlapíka jménem Fábo, jenž pochází dle svých slov ze země pornoherců, tedy Argentiny, označil tyto výrobky jakou dvoudenní, nic použitelného neobjeveno.

Vjíždím do Plazy. Nejlepší nákupní centrum ve městě. Parkuji za 2.000 dongů na celý den (cca 2 koruny) v podzemním parkovišti.

 

Baťa. Skutečně všude zdejší.

 

Vskutku moderní nákupní středisko.

 

Nechybí ani bruslící plocha ve čtvrtém patře. Ačkoliv dle slov jedné kamarádky platí, že Vietnamci umí bruslit asi jako plavat.

 

Nabídka vietnamského fast foodu. Na oko bych řekl, že se jedná o lehkou kopírku KFC. Mají skvělou zmrzlinu.

 

Vánoce dorazily již i sem. Neutečeš.

 

Vinmart. Nádech západu. Uvnitř se člověk dostane do spárů konzumu. Obrovská nabídka produktů, které již znám, které je těžké koupit v Hoi Anu. Mám jen baťůžek. Dopřávám si Snickets a donuty.

 

Věděl jsem, že dole je prodejna Adidas, kde lze dokonce platit kartou!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Vietnamci jsou totiž posedlí cashem. V obchodě jsem si byl jist kvalitou výrobků a jaksi jsem si nejdřív prošel celý obchodní dům, abych nemusel tahat boty na zádech zbytečně. Vstupuji do prodejny. Krásný výběr. Sice jsem za žádný kopačky dva miliony ještě nevysolil, ale co, fotbal je fotbal.

Vybírám si krásný pár. Jdu za pokladním. Máte 47? 43 only. Fuck this shit. To už mám před 16h, kdy musím letět na kávu za vietnamskou kamarádkou. Tak zkusím boty ulovit jindy, ale nevim kde.

Kává situaci z části zachránila. Zašli jsme do Highlands, hned vedle Indochina Tower. Údajně se jedná o vietnamský Starbucks, ale s vietnamskou kávou (ještě na pár týdnů než otevřou onen pravý). Cenově to platilo.

 

Možná si někdo říká. Proč si safra ty boty neobjednám třeba přes Amazon. Řekněme, že jsou věci, které do Vietnamu odeslat nejde. Komunismus. Tak se tomu přezdívá, myslím, byť s lidštější tváří, údajně.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *