Osa > Třebíč – průjezd venkovem – Brno (na kole)

Osa > Třebíč – průjezd venkovem – Brno (na kole)

Tento příspěvek je živým důkazem faktu, že člověk dychtící po exotice nemusí nutně cestovat na druhý konec světa (ale může). Někdy stačí zabřednout do silnic nižších tříd a nechat se unášet kouzlem českého venkova. Dnešní report začíná v Třebíči a přesun jsem tak trochu zamotal přes mnou neznámé vesničky střediskové, podél Dalešické přehrady, kolem Dukovan, po toku řeky Jihlavy až do Ivančic a konečně do Brna.

Jedná se o souhrn fotografií, jenž jsem na cestě ukořistil a pokusil se přidat více či méně přínosné popisek. Dobrou chuť.

 

Třebíč. Prvobod etapy. Město známé z mnoha důvodů, avšak já se vyloženě těšil na Židovskou čtvrť. 

 

Židovská čtvrť začala býti budována v daleké minulosti. Židé obývali část města podél řeky Jihlava již od 14. století. V době největší slávy, zde žilo až 1200 Židů, což fakt není málo. Vzniklo doslova město ve městě. Židé měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Prostě mazec.

 

Čtvrť nestíhala pobýrat veškeré obyvatelstvo. Bobtnala. Rostly domy v domech, uličky se zužovaly, hustota obyvatelstva se ještě zvyšovala až na samotnou mez únosnosti. 

 

Hlavní představitelé města usoudili, že by jim jednou mohli Židé přerůst přes hlavu… Vznikl familiantský zákon, který omezoval počet Židů ve městě. Něco, co známe z Číny, alá pravidlo jednoho dítěte, ale jinak. Takže nejstarší syn rodiny dostával číslo, za které musela rodina zaplatit 300 zlatých. Jen majitelé čísla se mohli ženit a rodiny, kde měly jen dcery byly odsouzeny k vymření. Vznikla tak spousta manželství, která se rovnala trestnému činu a byla z moci zákona rozlučována. Dokonce se začala plánovat výstavba hradeb, které by jinověrce oddělily od „počestných“ křesťanů a obyvatel Třebíče.

 

Čtvrť obsahuje i Přední a Zadní synagogu, ale neznám rozdíl. Prostě jednu postavili v přední části a druhou v zadní části. Asik.

 

Nejsem prvotřídní lingvista, ale mít smíšené zboží zvané Lagris. Budiž. Proti gustu žádný dišputát.

 

Židovský hřbitov samozřejmě nesmí chybět.

 

Myslím, že relativně výmluvný obraz.

 

Hebrejsky se hřbitovům říká DŮM ŽIVOTA . Toto paradoxní označení je vyjádřením víry, ve které se smrt dá chápat jako brána k životu. 

 

Třebíčský zámek je zařazen na listinu UNESCO… I člověk s menším postřehem si všimne, že zámek je jaksi srostlý s kostelem a má pravdu. Zámek býval klášter, ale teď je zámek. Trochu transgender. Nicméně blíže jsem k zámku nezajížděl, čas kvapí.

 

Ještě zaujalo bývalé tržiště…

 

Jinak se ovšem Třebíč nezapře. Město plné stop komunismu a odvážných architektonických nápadů realizovaných našimi komunistickými hrdiny.

 

 

Cedule mě trochu zarazila. Možná jsem zbytečně popustil uzdu dvojsmyslu. Nicméně informace o tom, že se jedná o realitní makléřku mě uklidnila.

 

Jak říkám, ani Kyjev by se nestyděl za množství paneláků zdobících Třebíč.

 

Avšak, co jsme si to jsme si. Otevírám kapitolu venkov. Prostě cestou necestou…

 

Polem a nepolem… (Dukovany v dáli)

 

Už Třebíč je obsypána kostely. Nutno podotknout, že podobný trend je k vidění i v blízkosti silnic. Pouze kostely střídají kapličky, pomníčky a další sakrální stavbičky.

 

V obci zvané Klučov zaujala moji pozornost tato na první pohled banální úprava značení. Nějaký prozíravý člověk umístil značky cyklotras hned za mohutnější modré značky. Při stavu, alá jedu na kole po silnici dolů, není značení pro cyklisty vidět ani trochu.

Já ovšem vidím skrz lidi, budovy,… Takže jsem i tuto lest prohlédl.

 

V obci zvané Střížov je vedle kapličky elegantně umístěna autobusová zastávka. Takový dvojvaječný, trochu opožděný dvojčata.

 

To už se vjíždí do Střížova. Neobyčejná vesnice. „Ulice“ je prozíravě pojmenována jako Pobřežní.

 

Krátká exkurze do Walesu, to díky tolik typickým zídkám lemujícím silnici. Opět Střížov.

 

Pro změnu nesmrtelná Škodovka, tentokrát již v zaslouženém důchodu.

 

Ačkoliv jsem toužil po tom, aby Střížov nikdy neskončil, ale trval věčbě, tak jsem i přesto vesničku záhy opustil. A toto už není Střížov, ale nádrž Dalešice. Tedy, rybníček plný sinic a toho zelenýho není nádrž Dalešice, vodní nádrž je za rohem.

 

Tohle taky ještě není nádrž Dalešice, ale jedna z pasáží cesty, která právě přehradu kopíruje. Konečně vjíždím do terénu a užívám si lesní cesty s místy trochu náročnějším terénem.

 

Ačkoliv kopíruji břeh přehrady skoro učebnicově, vodní nádrž vidět není. Za to značka podobného rázu spolehlivě upoutá moji pozornost. Zřícenina nedaleko.

 

Je nutno zaparkovat a jde se na průzkum…

 

Přehrada. Skutečně je v ní voda.

 

Na „poloostrově“ na pravé straně stával hrad Holoubek. Žel zbyl pouze malý kousek zdiva. K samotnému pozůstatku hradu jsem se úplně nedoplížil, protože moje cyklo obuv úplně není konstruovaná pro podobně strmý terén, gór po nočním dešti.

Nicméně. Hrad Holoubek zažil velmi krátkou část historie lidstva. Svému účelu sloužil pouze cca 100 let. Poté se moci páni dohodli, že spolu s dalšími několika hrady v blízkém okolí bude zbořen. Držitelé těchto menších hradů totiž podnikali loupežnické výpravy po okolí a hrad sloužil účelu svému jaksi naruby. Psal se rok 1447.

Nenápadný skalní útvar trčící z vody je nazýván Žabák.

 

Toto není normální břeh. Při budování přehrad lehají celé vesnice „popelem“. Tak, a né jinak je tomu i v případě Dalešické přehrady. Ačkoliv ta je známá především proto, že vystavila konečnou hned několika mlýnům. Zde stával Svobodův mlýn.

 

Svobodův mlýn logicky proto, že jej vlastnil rod Svobodů. Domácí mlýn přezdívali „Zarážkův“. V době tání se právě u mlýna zarážely ledy. No a kvůli tomuto nebezpečí byla o kus výše postavena kaplička, která měla mlýn proti ledům chránit. Což se vydařilo. Nicméně mlýn smutnému konci neušel, proto se jedná o takové Pyrhovo vítězství.

 

O Dalešické přehradě, respektive o její výstavbě,  je natočen i béčkový film Kdo hledá zlaté dno. Menzel propůjčil svůj režisérský kabát budovatelské tematice, aby se trochu zavděčil režimu. Skoro bych řekl, že film je i z tohoto důvodu trochu sabotoval a dle recenzí natočil paskvil.

Foto je pořízeno z mostu a v dáli se zjevují domy patříci k vesnici Hartvíkovice.

 


 

Další kaplička. Tentokrát hned vedle hospody. Vítejte ve Stropěšíně.

 

Každopádně jedeme dál. Spoiler. Dalešická přehrada byla stavěna především z důvodu, aby poskytovala technologickou vodu pro chlazení jaderné elektrárny Dukovany. Přehrada slouží, ve spolupráci s nádrží Mohelno, i ke krátkodobému nahrazení jednoho z bloků jaderné elektrárny.

Vesnice nemizí z mapy pouze „díky“ přehradám, ale i proto, aby uvolnily prostor třeba jaderným elektrárnám. Na místě kapličky stávala obec Lipňany, jenž obývalo na 96 obyvatel.

Podobných kapliček je okolo elektrárny hned několik. Lipňanská je ovšem zdaleka nejslavnější.

 

Při vyslovení slova „Dukovany“ si každý hned vybaví velikou zlou jadernou elektrárnu, ale hle. Hned opodál se rozléhá malebná vesnička zase Dukovany…

 

Dokonce se zámečkem. Přičemž si zámek prošel relativně komplikovanou historii, kdy po zestátnění sloužil sociálním účelům, byla zde i veterinární ordinace a školicí středisko. Po roce 1989 připadl zámek obci Dukovany, pro kterou znamenal značnou finanční zátěž. Obec se následně několikrát neúspěšně pokusila zámek prodat.

V roce 2015 projevil zájem o koupi  jeden třebíčský podnikatel, který se v lednu 2015 smluvně zavázal investovat do rekonstrukce zámku zhruba 30 milionů korun. Následně mu měl zámek připadnout v listopadu 2016. Na zámku vznikl hotel a restaurace. Slavnostní otevření rekonstruovaných částí proběhlo v dubnu 2016. Takže ještě voní novotou.

 

To už se vracím do terénu. Konkrétně na 34 metrů vysokou hráz vodní elektrárny Mohelno.

 

Je to skoro až k nevíře, že jaderná elektrárna je zasazena do skutečné úžasné krajiny. Poměrně unikátním jevem je Národní přírodní rezervace Mohelenská step. Přičemž okolí řeky Jihlava je skutku malebné, ať už díky zkrouceným meandrům, obklopeno množstvím zřícenin či žel již více již neexistujících mlýnů…

 

Nechybí ani sysli… 

 

Avšak dost romantiky. Nedaleko vrcholu Biskoupckého kopce jsem narazil na problém, jako v životě. Avšak obratně jsem problém objel, jako v životě 😀

 

Za prožité útrapy mne Přírodní rezervace Biskoupky odměnila velmi ucházejícím výhledem.

 

Sjíždím do vesnice pojmenované pro změnu Biskoupky, kde život plyne velmi pozvolna, klidně, možná až moc klidně.

 

A konečně si přičichávám k samotné řece Jihlava. Život podél řeky zde značně obživuje. Poletují kachny a pochopitelně se vyskytuje další druh savce, zvaný člověk. Vytváří rachot, křičí a koupe se v praděpodobně velmi studené vodě.

 

Zámek Hrubšice. Udájně nedůležitý zámek, který postupně ztrácel na významu. Jakýsi Bohosud z Lipé nechal vystavět onen zámek, postupně se zámek přetvářel na tvrz, bydleli v něm úředníci až skončil v rukou soukromých a stala se z něj hospoda.

Důležitá poznámka. Zámek vypadá mnohem lépe vevnitř než zvenčí a nádvoří je poměrně reprezentativní.

 

To už projíždím Řeznovicemi. Vesnička starým vehiclům zaslíbená. Na obrázku zelená Lada nebo já vlastně nevim co to je, ale už slavný monopost po silnicích zcela jistě nejezdí.

 

Taktéž jsem minul trabanta, načež mi okamžitě vyvstalo na paměti slavné video…

 

To už projíždím Ivančicemi. Mosillana Music club, bar a restaurace. Přidávám oficiální popisek z mapy.cz – Restaurace je otevřena 7 dní v týdnu. V pracovní dny nabízíme 5 druhů poledních menu nebo jídelní lístek, který obměňujeme každý rok. O víkendu speciální gurmánské akce. Restaurace má terasu i venkovní zahrádku s barem, dětským hřištěm a letním kinem. Vynikající obědy, veškeré jídlo vařeno s láskou.

 

 

 

Vskutku jsem projel mnoho charakteristických, jedinečných míst a zachytil pouze zlomek krásy a podivností. Žel. Často se mi stávalo, že se mi naskýtal pohled vhodný vyfocení, avšak já taktizoval a očekával, že o pár metrů dále ocitnu se v pozici s ještě lepší kompozicí. Nicméně často jsem se šeredně přepočítal. Viz. pohled na poutní kapli sv. Jakuba, které jsem se přibližoval a přibližoval až kaple postupně mizela až málem zmizela úplně. To je život, no.

 

Taktéž klesala moje ochota zastavovat a fotit vše, co se okolo mne vyskytuje. Pozastavit se u Stříbrného mlýna byla ovšem moje občanská povinnost. Za celý den jsem projížděl kolem mnoha mlýnů, avšak Stříbrný mlýn byl první, jenž se dožil až dnešních dní. 

 

Podjel jsem zdánlivě nekonečný viadukt, zvaný Železňák. V duchu se mi honilo hlavou, jako po tom fakt ještě jezdí vlaky?

Nejezdí.

Onen 373,5 metru dlouhý most s pěti litinovými pilíři, což se tyčí do výše 42 metrů nad hladinou řeky Jihlavy již dosloužil. A to již roku 1979, kdy byl uzavřen a nahrazen mostem podobné konstrukce v těsné blízkosti starého mostu. Avšak náhradníka jsem jaksi vlastním okem nezahlédl. 

 

Následovala již vyloženě tranzitní část až jsem dojel do Modřan, kde mě uvítala milá slečna. Ta mi krátce připomněla, že i já byl šťastným vlastníkem svařečského průkazu, leč na CO2. Tuto vzpomínku jsem však raději rychle vypudil z hlavy než mi stihla přivodit menší deprese nad ztracenými středoškolskými léty.

Končeme pozitivně. Tato etapa potvrdila dávno dávnou pravdu. Čechy jsou krásné, pestré, exotické a plné překvapení. Pouze je někdy nutné sjet z hlavních cest či prostě bloudit nebo si vymyslet trasu křížem krážem méně známými místy a prostě mít oči otevřené. Nikdo nebude litovat, pokud není doslova slepý nebo zapšktnutý.

 

 

 

Servus.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *