Tou červenou Máchovou trasou

Touto dobou jsem jaksi poměrně rozebíral život Karla Hynka Máchy. Pročítal jsem Máj, ale jaksi i nemálo pramenů o jeho dobrodružném životě, o jeho absolutně úchylných choutkách, o jeho divokým deníku, ale i tom jeho chodeckých výpravách. Právě během této pasáže zavadilo moje oko o jednu z jeho nejoblíbenějších tras, pojmenovanou kupodivu Máchova trasa. Pochod atakuje hranici 50 kilometrů. Započíná v Mělníku a konče logicky u Máchova jezera, celou cestu se jde po červené značce, takže orientace velmi jednoduchá. No a jelikož cesta vede přes krásné Kokořínsko se zastávkami na hradě Kokořín, zámko-hradu Houska či hradu Bezděz, tak by v tom byl čert, abych i já nepotkal nějakou múzu.

Za den D byla určena jedna letní sprnová sobota. Vzhledem k délce trasy a vysokým letním teplotám, tak nešlo jinak než vyrazit velmi časně z rána. Pomyslný startovní výstřel rozdunil Mělník již kolem sedmé hodiny ráno a nemohl jsem pochopitelně oficiálně startovat jinde než na soutoku Labe s Vltavou. Ačkoliv jsem si vždy toto slavné místo představoval trochu velkolepěji.

 

 

Začátek je tedy i tak příjemný, navíc se prochází kolem zámku Jiřího Lobkowicze, který jest navíc vybaven vinnými sklepy. Nicméně tuto past jsem zdárně překonal.

 

 

Avšak již po pár metrech cesty se mi před očima rodila budoucí realita dne, velká únava, ale tou dobou stačilo máchnout rukou a pokračovat směle dál, najít ten svůj ideál. Takže služby pohřební společnosti, kteráž funguje nonstop jsem si dovolil nevyužít.

 

 

No a tak jsem si to po červené štrádoval a štrádoval a štrádoval, až jsem doštrádoval k rybníčku zvanému Harasov, kde jsem rozdělal první pomyslnou občerstvovací stanici a vydechnul. Slunce již žhnulo, ale ani zdaleka den nedosahoval nejvyšších teplot.

 

 

Musím směle potvrdit, že již na startu jsem pochvalně pokyvoval hlavou pro Máchův cit nad volbu trasy. Jde se skutečně parádními zákoutími krásnou přírodou. Kde baráčky jsou stavěny snad úplně ve skalách, lesy pěkně voní, tůně tečou.

Sem tam se zjeví i studánka s vodou příjemnou, teď mě nenapadá vhodné přirovnání, takže řekněme s vodou velmi příjemně osvěžující.

 

 

Každopádně už samotný pohled na podobné scenérie, člověka naplňuje energii a vyloženě se těší na to, co přijde za další zatáčkou.

 

 

A vždycky zase něco přišlo.

 

 

Následoval i krátký úsek, pracovně označeného jako „Opuštěné cihlové město“, takže i fanoušci opuštěno-post-apokalyptistických míst si přijdou na své. Squatu jsem ovšem nevěnoval větší pozornost, rychlo-fotka mi přišla jako adekvátní zaznamenání situace.

 

 

Každopádně si takhle člověk jde až narazí na ceduli ohlašující blížící se zjevení hradu Kokořín. Výborně, no a po zdolání pár decentně strmých schodů…

 

 

..se daný jedinec ocitá přímo u vstupní brány.

 

 

Přiznám se, že jsem očekával hrad Kokořín mnohem, ale mnohem rozlehlejší a mohutnější. Je to trochu ostuda, ale do této chvíle jsem hrad neviděl ani na obrázku! Nicméně, když jsem si v klídku sednul, rozkoukal se, tak prvotní mírné překvapení vystřídala spokojenost. Tohle je prostě parádní spot.

 

 

Nic ovšem netrvá věčně, čas kvapil a já zase musel pokračovat v cestě. Zamával jsem Kokořínu, podivil se oplocenému pilíři padacího mostu, ale jako se vším, asi ten plot není vystavěn pro srandu králíkům nebo pro dodání onoho aha momentu nebo myslim.

 

 

Dalším důležitým bodem na trase měl být hrado-zámek Houska, kterýž je opředen mnoha pověstmi. Údajně vystavění zámko-hradu (ono někdo říká, že je to hrad a jiný zase zámek, tak jsem propojil) nemá moc strategickou pozici. A aby se smyla chyba z rukou projektanta, tak se říká, že Houska byla vystavěna na místě, kudy vedla cesta přímo do pekla. Jak jsem nakoupil, tak prodávám.

Každopádně z Kokořína to je pěkných pár kilometrů. A zase se prochází celkem snovými místy, třebas kolem močálů, kde stín vyloženě potěšil můj prohřátý mozek.

 

 

Pro zlepšení nálady poutníků byla vystavěna vesnička Ráj. Což také pozvedne morálku.

 

 

Avšak, když Ráj zase končí, tak slzička skoro ukápne. Nicméně do ráje se nemusí jezdit třebas na Hawai nebo Cookovy ostrovy, stačí na Kokořínsko.

 

 

A zase si člověk odpočine s výhledem na rybníček. Zde ovšem nevydržela moje osoba poposedávat příliš dlouho, poněvadž komáři se zde chovali více než nepřátelsky.

 

 

A pozor, Houska je tady. Na první pohled se nejedná o velkolepý pohled, ale vevnitř je hrado-zámek mnohem výživnější, nicméně to vím jen z vyprávění, protože jsem těsně nestihl očekávanou prohlídku a čekat přes půl hodiny na další by znamenalo trhlinu v časovém plánu, který již tak začínal stát na vrtkých základech.

 

 

Čas kalkulovaný na prohlídku Housky jsem si dolovil využít k hledání cesty do pekla, ale i po pečlivém obejití objektu jsem nic nenašel. Škoda? Těžko říct. Každopádně kopřivy mě nešetřily, takže jsem vlastně kousek pekla ochutnal, jen co jest pravda.

 

 

Houska se nachází relativně na kopci, kde je k navštívení hospůdka pojmenovaná Na konci sil. No a kdo viděl cyklisty vyloženě se drápající nahoru, tak cítil, že název nemohl být zvolen trefněji.

 

 

Přiznám se, že i mně síly ubývaly, ale po matném pohledu na v dálce se tyčící Bezděz jsem opět přidal do kroku, abych stihl prohlídku hradu.

 

 

A zase se procházelo okolo chaloupek vystřižených jako z pohádek. Na skále.

 

 

Vedle skály. Nic není problém, všechno máme.

 

 

Prochází se i kolem polí s vykácenými lesy, leč zde dřevorubci jaksi zapomněl na pár dřevěných jedinců. A nebo díky svým chybějícím znalostem oboru nechávám uniknout význam tohoto tahu.

 

 

Síly docházejí, Bezděz se blíží.

 

 

Síly došly. Na hrad nelezu. Kupuji si Kofolu v nedaleké hospůdce, sedám k rybníčku, kochám se a říkám si, že Bezděz zdolám zítra!

 

 

Nicméně k Máchovu jezeru mě čeká ujít dalších cca 10 kilometrů a to už jedu vyloženě na rezervu rezervy. Sil není příliš kde bráti. Zde naštěstí objevuji restauraci, Penny market, dokupuji zásoby. Nalévám Jarmilinu skálu a ulehám do teplé noci pod širák. Nádhera.

Ráno se probouzím, nohy necítím, avšak žiju. Jdu se vykoupat. Loknu si Kozla, ten ještě žádného unaveného chodce nezabil. Suším ručník.

 

 

V dáli opět vyhlížím Bezděz, který žel ani dnes nezdolám. Nicméně zítra (myšleno velmi výhledově) je taky den.

 

 

Za sebe musím říct, že si podobný pochod klidně i stejnou cestou mile a rád zopakuji, ale vůbec bych se nebál rozložit výlet na dva dny, protože potencionálních odboček na probádání celé oblasti je habaděj a dal bych ruku do ohne za to, že člověk nebude litovat. S láskou Béďa Hudeček… Jo a do Prahy se vracím již vlakem (tečka)