Shiraz, grande finale

Shiraz, grande finale

Po rozlučce s Yazdem následoval přesun do města Shiraz. Logicky jsem zvolil autobusové spojení. Na nádraží následovala klasická procedura s koupí lístku, zaplatil jsem cca 350.000 riálů a měl jsem před sebou 6 hodin dlouhou projížďku. Pohodlně jsem usedl do busu a zalehl. V autobuse panoval podivný ruch, kdy frajeři stále něco kontrolovali v papírech, přesedávali lidi z místa na místo a přepočítávali. Autobus už měl být minimálně 15 minut na cestě, když ke mně přišel borec, který mi dvakrát kontroloval lístek a řekl, abych si vystoupil, že tenhle bus jede do Teheránu. Komedie.

V buse měly holky různobarevný kabáty, dvě dokonce neměly šátky, ale spíš takový čapky. Holka přede mnou vlastnila iPhone, což není v městech, kde jsem se pohyboval nejobvyklejší, ale možná jsem se jen blbě koukal. Shiraz je také charakterizován jako již takové trochu uvolněnější město než třeba ještě značně konzervativní Yazd. Při pohledu na místní občany a jejich oblečení mohu tuto větu potvrdit.

Cesta opět probíhala převážně pouští, avšak ráz krajiny se nějakých 100 km od Shirazu začal trochu měnit. Objevovala se pole, trochu zeleně, totální poušť již zůstala za mými zády. 

Na nádru to tentokrát s taxíkama fungovalo trochu jinak než normálně. Chlapi se na mě nesesypali jako vosy, ale jen mě navedli k okýnku, kde jsem řekl cíl, zaplatil a obdržel kartičku s jménem taxikáře, který byl na řadě. Trefil jsem takovýho starýho dědu, co sotva chodil. Sedli jsme do auta a to auto taky sotva jelo, jel max na trojku a skoro krokem, v motoru mu něco klepalo a čekal, jsem, že se to auto každou vteřinou musí rozsypat, ale dojeli jsme.

Dostal jsem se na pokoj, celkem pohoda za ty prachy. Hotel Niayesh, ze skupiny Seven hostels .

V hlavě mám, že je dneska sobota, ale což, místňáci hlásí pátek, pro ně neděle. Ráno jsem šel na snídani, podobná jako v Yazdu, hodně zeleníny, různé směsy… Každopádně hned po snídani jsem vyrážel směr Persepolis. Tentokrát jsem líně zakoupil zájezd a neřešil přejezd autobusem, posléze taxíkem, stárnu. Persepolis leží cca 65km od Shirazu. Cena $30 i se vstupenkou.

Persepolis výbornej, hned jsem se odpojil od našeho tourguide a procházel Persepolis na vlastní pěst. “Trosky” very nice, atmosféra nice, počasí taky vyšlo skvěle a to vyprahlý pohoří na pozadí jen umocňuje celkový dojem. Přijeli jsme kolem 9h a lidí tam ještě moc nebylo, to se ale odpoledne zásadně změnilo, takže to taky vyšlo dobře.

 

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou porovnat Persepolis s Angor Wat, ale přece jenom jsou to jablka a hrušky. Ruiny úplně jiný charakteristiky, jiná doba, jiný příběh, jiný rozměr. Nicméně podobný velkolepý zážitek.

 

 

Zde mě hodně bavili zachované, resp. opravené reliéfy na zdech, sloupech, parádní práce. Taky jsem se zamyslel nad tím, proč a jak asi Alexandr Persepolis vypálil?

 

Až jsem došel k vlastní teorii >> na Persepolis by býval byl o něco bohatší pohled, pokud by město drahý Alexandr nevypálil, ale nelze se mu snad ani divit –>> Alexandr se vandroval poměrně kus cesty až sem > dalo mu to nějakou práci Persepolis dobýt > když se operace povedla, tak se takový počin musí logicky oslavit > zlije se jako prase s partou kámošů > každá parta se při stavu totální ožralosti chová jinak, někdo dělá to a jiný zase ono, jasné je to, že někdo z Alexandrovi party dostal spásný nápad podpálit město > a je to, děsná zábava > mě by ale zajímalo, co si potom Alexandr Veliký říkal dalšího rána až se probudil – jesi jako jo, super akce nebo spíš, že jsme to teda chlapi vymňoukli nebo to hned na někoho hodil, že ho měli zastavit či upozornit na následky tohoto činu nebo si třeba ani nic nepamatoval a dělal, že se nic nestalo? Mám obavy, že jen těžko půjde tuto informaci zjistit a ověřit u několika nezávislých zdrojů…

 

Jsem více než spokojen, pouze jsem si trochu popálil nos od sluníčka. Akorát si nejsem stoprocentně jist, zda-li bych doporučil Persepolis úplně každému, trochu si myslím, že onu atmosféru plně docení spíše fanšmejkři, ostatní se řeknou not bad. Pro mě byl Persepolis jedním z hlavních důvodů návštěvy Íránu.

 

 

<center><iframe width=“640″ height=“400″ src=“https://www.youtube.com/embed/8T0c9Sn7lPM?rel=0″ frameborder=“0″ allowfullscreen></iframe></center>

 

 

Následně měl následovat přesun do Shirazu, páč jsem si zamluvil half-day tour. Nicméně mi leader oznámil, že všici jedou ještě do Necropolisu. Bez rozdílů. Necropolis je skromnější, vlastně se jedná o hroby králů a další reliéfy, nicméně taky zajímavá podívaná. U vstupu postávali také dva velbloudi, ale moc jsem se s nima nechtěl bratříčkovat, přece jenom to není tak dlouho, kdy jsem jim žral kamaráda. U prasat, kuřat, krav by mi to divný nebylo, ale velbloud je velbloud.

 

Cestou zpět jsem se nechal vylodit u Quaran gate.

 

Hned u příjezdu do města, kde je brána zvaná Quaran Gate, a taková skaliska se schodama, kam lze ovšem vylézt a užít si výhled na město. A tak jsem šel, teda pořádně jsem se zapotil, ale kopec jsem udolal. Nahoře mimořádně vyfukovalo, ale stejně jsem si na pár minut sundal boty a ulevil si.

 

Jeskyňko, jeskyňko, kdo v tobě přebývá?

 

Po nabití sil jsem razil na hotel. Procházel jsem kolem dalšího parku, tady je jakoby neděle a mnoho lidí piknikařilo v parcích, děcka dováděla, taková pohodička, to se mi líbí.

 

Íránci rádi stanují, kdy stany jsou k vidění na nejrůznějších místech, třebas i v oné slavné bráně. V Isfahanu jsem viděl ceduli v jednom parku s nápisem nestanovat, resp. obrázkem, myslel jsem, že je mířena na turisty a ono spíše na místní.

 

Postupně jsem se zastavil v obchodě, kde jsem si koupil vodu a oplatek. Potom v dalších, kde jsem bral několikery brambůrky, oříšky, nanuk Angry Birds, sekundové lepidlo a boty, které trochu zlobí a dvoje další cigára pro kámoše. Měl jsem to zase za 100 litrů a žvejkačky od prodavače zdarma jako bonus.

 

O kus dál jsem si zase kupoval mandarinky a pomeranč, vycházelo to na 40.000 riálů, což se mi zdálo dost, ale budiž – dal jsem mu padesát, neměl drobný, tak mi dohodil ještě další mandarinku a jabko a zaokrouhlil to.

Po městě je k vidění nemálo obrázků, památníku s hrdiny íránsko-írácké války, všechna čest.

 

Je libo oddělená zastávka pro dámy a pány? Každopádně tato je k vidění před místní knihovnou, ale jinak jsem viděl většinu normálně smíšených zastávek.

 

Cestou jsem ještě procházel Vakil Bazzarem v totální špičce – neuvěřitelnej blešák – co tam lidi všecko prodávali, neuvěřitelný. A nejlepší je ta absolutní pestrost u každého prodejce. Borec nabízel – nože, vidličky, zámek, lupu, boty, vložky do bot, šílený – prodávali tam oblečení, rádia, videa, televizi oblepenou izolepou, nejrůznější voňavky, jídlo, cigarety, hodinky, řetízky – šlo koupit fakt snad cokoliv, šílenej mazec. Všude hromada lidí a bylo mi blbý to vyloženě fotit, tak o tom budu jenom vášnivě vyprávět. Taky jsem si řikal, že by mě zajímalo, kde určitý existence k onem věcem přišly, ale což.

Dalšího dne se mi velmi hodilo narazit na směnárnu a světe div se, v této dokonce umožňovali použít kreditky k výběru hotovosti. Neuvěřitelné. Pokračoval jsem do Eram parku, dneska bylo celkem zataženo. Přijdu k parku a vstupný 200.000 riálů, řikám si ani náhodou, trochu mě to už štve, jak se za každej vstup platí taková pálka a domácí všude zadarmíko nebo za desetinu ceny.

Popošel jsem o kus dál do jinýho parku, který byl již zcela veřejný. Opodál měli i horskou dráhu, ruský kolo a šlapadla v malým umělým jezírku, kam se ale nikdo moc nehnal. Následně jsem zahájil postupný návrat do pozic.

Došel jsem až k takové pevnosti a trochu natáčel a fotil. Ruku na srdce, že by malá íránská Pisa? Mimochodem citadela nejdříve sloužila palác pro krále, následně zde zasedala vláda a potom jako vězení, dnes je to muzeum. Tomu říkám vývoj.

 

Dal jsem se dokupy s jedním borcem, respektive on se mnou – chvíli jsme mluvili o fotbale – kdy by rád jel na MS do Ruska, kam se asi Írán kvalifikuje. Mluvil o nějakých hráčích, kdy jejich největší eso hraje za ruský Rostov, je to ale prý mladá puška a mohl by se někam dostat. O všech hráčích a trenérech mluvil jako Mistr Wenger, apod. Ptal jsem se ho, kde tady sledovat večerní El Clasico, ale moc nevěděl, ať prý zkusím nemocnici, že tam by to prej jít mohlo, lol. V restauracích tady většinou nemají televizi a jak známo, hospody tady zrovna nejedou.

Pokračoval jsem krokem směrem na hotel zase mě zaujalo, jak vedle sebe v jedný ulici asi 5 prodejen s elektrem, klasika.

Na hotelu jsem dal pauzičku a vyrazil na jídlo do zapadlý restaurace, jde se tam takovou šílenou cestou. Člověk spíš čeká, že ho tady zamordujou, ale co. Restaurace byla ale krásný místo. Jídlo ušlo. Čaj jsem si vypil na střeše a pozoroval západ slunce. Trochu klišé, ale což, relax.

Ráno jsem relativně přivstal a pospíchal na snídani – následoval přesun do “ranní mešity” Nasir al-Mulk, kde je k vidění zajímavá hra barev, krásný. Nechybělo ovšem množství turistů, takže trochu plno.

 

Přítomna byla skupina Asiatů, ale i třída perských princezen z nějaké umělecké školy, což již tolik nevadilo. Holky krásný, natřásaly se na selfíčka, opravdu k pokukání, stejně jako samotná mešita. Taky jsem zahlédl borce, kterej se mnou cestoval v buse z Isfahanu do Yazdu. Prostě všichni cestujeme v kruhu. Nechyběla ani Šeherezáda.

 

Následoval pěší přesun do Hafez Tomb. Štrádoval jsem si to přes Vakil bazar a napadlo mě koupit čaj. Chvíli trvalo než borec pochopil moje přání. Následně mi přisunul židli, abych si sednul. Chvíli jsem čekal a potom mi nabíral onen čaj, takovej pytlík, řekl si 250.000 riálů, já byl tak překvapenej, že jsem mu ty prachy prostě dal, ale myslim, že mě pořádně natáhnul.

Opodál jsem se poptával po íránským tabáku do dýmky. Borec měl dánskej, americkej, ale íránskej ne, až o okýnko vedle. Nejdříve ukázal na takový pořádný paličky a potom naznačil, že má tabák také namletý, za sto litrů jsem pořídil kuřivo.

V Íránu je často k vidění mnoho mladých dam se zalepenými nosy. Nejdřív mě napadalo, že to asi doma úplně neklape. Posléze jsem zjistil, že místní paničky nejsou zrovna pyšné na svoje nosy. Ona skutečnost je nutí podstupovat chirurgické zákroky, pro drobný upgrade.

Pokračoval jsem po mostu a připojili se ke mně malý smrkáči, nebyly příjemní a zapadl jsem do nejbližší mešity, kde světe div se bylo free entrance.

 

Nějak mi to nehrálo. Taky se mne hned ujmul borec a čekal jsem náboženskou masáž. Nicméně vše oukej, nabídl, že mi ukáže mešitu a něco o ní poví.

 

Byl to chlápek již v důchodu a pracoval zde jako dobrovolník. Uvnitř mešity to bylo parádní. Výzdoba ze snad milionu kousků skla, paráda.

 

Jelikož jsem v Íránu, tak mě ještě pozval na čaj a oplatek. Bavili jsme se o Íránu a vylezlo z něj, že studoval univerzitu v Teheránu a je to inženýr přes bojové stíhačky. Dříve spolupracoval s USA, po revoluci, kdy se ze strýčka Sama stal úhlavní nepřítel, začala armáda spolupracovala s Rusy. Tak jsme se klábosili a bylo to moc fajn, oproti původnímu očekávání. Děcka se ve škole učí prioritně jazyky Perštinu a Arabštinu, Angličtina s ostatními jazyky má menší důraz, kdy až na univerzitě se řeší skutečně více.

 
A razilo se dál. Taky jsem potkal auťák s mladým borcem, kterýmu tam naplno vyhrával Eminem.

Krásný slunečný den, slunce hřálo až běda  a pokračoval jsem do Tomb of Hafez, za 200.000 vstupné jsem si areál prošel, pěkný místo. V pavilónu je pohřben slavný perský básník se jménem, světe div se Háfez

 

Kytky, hrála hudba, lavičky ve stínu, jezírka, pomerančovníky a citronovníky.

 

Na relax very fajn.

 

Další zastávkou byla Univerzitní zahrada, kde se vstupné tentokrát neplatilo.

 

Vracel jsem se pomalu do centra a jaksi mi kručelo v břiše. Zakoupil jsem si místní chleba z pekárny, cena totálně zanedbatelná, asi 2.000 riálů. Teplý a měkký, s křupavými okraji.

 

Mým dalším úmyslem bylo dobloudit k Holy shrine. Avšak ještě jsem se zasekl u jedný drobnější mešity, kde asi probíhal pohřeb. Kluci nesli rakev a zpívali.

Doploužil jsem také k íránskému Louvru.

 

Zahlédl jsem „deštníkovou“ ulici.

 

Hle, Holy shrine, čekal jsem dardu vstuný, ale hle nula. Areál úžasnej. Vnitřky zase zdobený “zrcadlovými kousky skla”. Mešita je oblíbeným poutním místem nemála Íránců.

 

Paráda. Nechyběly ani fontánky.

 

Vrátil jsem se na hotel, koupil si Coca-colu a Fantu, lehl si na venkovní odpočívadlo a slunil se až do západu slunce. Nutno přiznat, že tyto nápoje jsou opravdu světovým fenoménem.

 

Skoro bych tipl, že je musí být možno zakoupit i v Severní Korei. Navečer jsem se vrátil na Holy shrimp omrknout areál nasvícený. Velkolepý.  

 

Zrovna probíhaly modlitby, tak se rozléhalo Aláhu Akbar, plno lidí se modllilo a musím přiznat, že místo mělo ohromnou atmosféru, dost netradiční a silný zážitek.

 

 

Toto je také poprvé, kdy jsem viděl možno navštívit mešity v době modliteb, kdy jinak bývají pro veřejnost zavřené.

 

No a nachýlil se čas k odjezdu z krásného Shirazu. Město na mě působilo slušně, poměrně mnoho možností kam vyrazit, co vidět, co ochutnat. Lidé se jeví trochu modernějším dojmem než v předchozích zastávkách. Je zde jakási couchsurfingová komunita, ale časově jsme se nedokázali sladit. Chtělo to vyslat první kontakt již s předstihem… Následoval přesun do Teheránu a noční let do Evropy. Írán je parádní a dokáži si představit návrat do této země. Tentokrát bych ovšem upnul svůj zrak do vesnic, hor a pouště, ale to až v někdy za pár let…

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *