Po Cestě mnichů aneb vzůhu na Doi Suthep, again

Po Cestě mnichů aneb vzůhu na Doi Suthep, again

Komu se nechce číst, tak vše podstatné je k vidění ve videu. V textu níže nelze očekávat nějaké skutečně zajímavé informace. 

 

Pro ty se silnějším žaludkem či benevoletním vnímánám češtiny začínám…

Doi Suthep zase a znovu. Posledně jsem horu zdolával na kole, ale objevivšiv stezku mnichů, v originále “The Monk Trail”, dal jsem si za úkol vyšplhat ke chrámu i po svých. Cesta mnichů nevede úplně až k samotnému Wat Doi Suthep, oficiálně končí u jiného stanoviště, nicméně neva. I následná nepojmenovaná cestička mě dovede do kýženého cíle.

Jelikož jsem chtěl, aby cesta měla jakousi štábní kulturu, alespoň na papíře. Tak dejme tomu, že bod startu se nacházel u chrámu Suan Dok. Proč? Je velmi reprezentativní. Ačkoliv koukám, onen chrám se mi na fotku nevešel. Neva. Každopádně na kopci, mezi stromy, je vidět můj cíl. Wat Doi Suthep. No, vlastně není moc vidět.

 

Prosím detail! Teď už je vidět.

 

Cestu městem zkrátím rychlou, ale agresivní jízdou taxíkem. Tohohle borce rušit raději nebudu, vypadá spokojeně… Teda doufám, že není mrtvej.

 

Skáču na korbu červenýho draka a vezu se na start Cesty mnichů.

 

Co mohu doporučit, tak stažení mobilní aplikace maps.me (k dispozici i pro iPhony of course) – ta navíc funguje také offline, o starost méně. Na Google mapách cestička není zakreslena, zatím. Maps.me ulehčí život mně, ale i taxikáři. Ty jo, skoro by šlo použít jako nějakej levnej reklamní slogan. Každopádně bez mapy by nebylo nejjednodušší vysvětlit taxikáři, kam vlastně chci dovézt.

 

Jsem tu. Pomyslná brána do nebes. Začíná asi 45 minut dlouhý pochod.

 

Celou cestu se jde po podobně kamenito-stoupavé cestě, takže solidní obuv je základ. Ačkoliv ještě před dvěma rokama, kdy jsem skoro celou tour de JV Asie absolvoval v pantoflíkách, bych onu větu nezapsal. Leč léta letí, nohy a kotníky jsou obzválšť citlivější a citlivější. Ale vlastně mniši zde chodí v sandálkách, a to nejsou většinou žádní mladíci, takže obuv dle vlastního uvážení.

 

Hned po pár metrech se mě ujal motýl. Ono motýlů Emanuelů je po celou dobu chůze k vidění hromada. Tenhle jedinec třeba vypadá jako list, ale je to motýl.

 

Zpátky k původní myšlence. Motýl. Ujal se mě motýl a poletoval okolo mě a přede mnou snad hodinu. Asi něvěřil, že dokážu dojít až ke chrámu jen díky svým orientačním schopnostem. Chápu jeho pravděpodobný myšlenkový pochod. Nicméně tentokrát bych to až na jedno zavahání, navíc zapříčiněné spíše zvědavostí, zvládl.

 

Mniši mají pod čepicí, nikoliv vlasy, ale moudrost, kdyby nosili čepice. Taktéž očekávali, že pro mnohé poutníky je sejít z cesty příliš jednoduché. Tedy nejen životní, ale především této stezky. Proto se rozhodli již dávno, vyznačit cestu pomocí oranžových „hadříků“. Můžeme vidět, že mniši jsou mnohem prozíravější než Jeníček s Mařenkou, kteří použili chybně chléb i kvůli časové tísni, sic tím vytrestali pouze sebe. Přesto myslím, že logika věci je podobná.

 

Prošel jsem i kolem zauzleného stromu. Jeden by si myslel, že strom vede prostý život. Stojí na místě, roste, ale safra pomalu, někde na zimu opadá, někde ani to ne. Tento strom má ovšem pěkně zamotaný život, evidentně. Avšak na rozdíl od mnoha lidských příběhů si myslím, že ten strom se ze svých prorostlých problémů už nevymaní. Čest jeho boji.

 

A zase další motýl. O identifikaci druhů jednotlivých tvorů jsem se pochopitelně ani nepokoušel.

 

Mnišská cesta by se jistě stala místěm zapovězeným pro Šípkovou Růženku. Trny jako blázen. Já měl to štěstí, že mě sudičky neproklely, a proto se mi nic nestalo. Na druhou stranu zase nejsem princezna, ale pouhý a obyčejný jinoch.

 

Nepočítatelné množství šumících vodopády lemují téměř celou cestu. Respektive neposlouchatelně mnoho. Při každém onom tekoucím hluku očekávám Niagarský vodopád a ona při tom většinou jen taková říčka. Na druhou stranu v tom lze spatřit jakési napětí orámováné zklamáním, ale stále se opakující. Ačkoliv to zklamání je pouze zdánlivé, ale holt Niagary to nejsou, že jo.

 

Zde mám buď přílišnou fantazií nebo vidím stromy, které vytvořili obrazec v podobě srdce? Pokud srdce vidím jenom já, nevadí. Postnu obrázek, respektive nějaká respektovaná sdílecí skupina, na Facebook s informací, že kdo najde srdce, ať napíše „srdce“ do komentů a najde lásku během dalšího měsíce nebo podobnej řetězovej nesmysl. A on se někdo chytne, jsem si jistej.

 

Tenhle strom se mě pokusil zastavit, ale nezastavil. Pouze zpomalil. Ještě dodám, že během chůze člověk slyší mnoho neznámých zvlástních zvuků. Údajně se není čeho bát, to je prostě jungle. No, českej les to není, to se pozná po oku, po slechu i po čichu.

 

Zde jsem byl zmaten. Toliko značek? Čekal jsem nějakou past nebo hádanku. Leč nic. Pouze to znamená, že jsem k cíli na dohod kriketovým míčkem.

 

Překonám elegantní, na oko vratkou, ale přitom stále pevnou dřevěnou lávku a hle.

 

Chrám Wat Sakithaka je zde, přesněji jeho schodiště. Do chrámu lze pochopitelně dojet takožto i po silnici. Nicméně chrám nepatří mezi ty turisticky nejexponovanější. Chrám také není nijak monstrózní, ale působí na mě skvěle. I díky absolvované cestě, ale především svým relativně ukrytým usazením, určitou „malostí“, přítomným vodopádkem, absencí desítek obchůdků, a tak. Prostě takový přírodní, neoholený chrámový komplex.

 

Chrám byl původně zřízen také jenom jako odpočinkové místo pro poutníky směřující na Wat Doi Suthep, ale postupně se jeho role změnila na rezidenci mnichů a místo ideální pro meditaci. Především díky vybudování silnice v roce 1935, protože poutníci stoupající až na Wat Doi Suthep jsou počítáni již po jednotkách. Autem je to rychlejší a bez potu.

 

Avšak i do této relativně zapadlé, prostě přírodou ukryté lokality doběhl zub civilizace. Respektive určitá pragmatičnost v řešení problémů. Nač vymýšlet složité, leč hezké řešení, když tam nůžu prásknout pytel s něčím. Je po problému.

 

Překonám v pořadí asi třetí můstek a vcházím do srdce areálu. Tedy ještě si všímám lehce bokem položených soch, avšak se střechou nad hlavou… Nicméně, moji hlavní pozornost přebralo něco úplně jiného.

 

Na co tyhle postavičky potřebují bagr a další autíčka? Možná tuším… Avšak nebudu medializovat. Nechám vyniknout představivost každého jedince.

 

Místo focení krásných scenérii jsem se zasekl na vyhlídkovém místě, kde si ta troška turistů zřídila selfie stanoviště. Ono, jeden udělá selfíčko, druhý ho vidí, říká si aha. Tak tady to bude nejlepší. A takto se lidé střídají, já je pozoruji. Někteří akt provedou rychle, jiní mají problém se světlem nebo nemohou vyladit úsměv. Tento Němec, říkejme mu Hanz, se trápil něco kolem dvou minut než pořídil onoho winnera. Nicméně obvykle se koukám jenom na dívky, jak bojují, Hanz je vyjímka.

 

Hlavní modlitebna.

 

Bufík pro znavené turisty. Několik mnichů sedělo v poctivém rozkleklu pozorujíc turistíky, jak se nacpávají a nacpávají a vracejí do bufíku a zase nacpávají. Ti sedíci mniši nejsou pochopitelně vidět skrz zídku.

 

S tichou podporou dvou dlouholetých strážců jsem si vychutnal pohled na “mechem” pokrytou pagodu. Nevšední podívaná.

 

Pár dalších sošek. Nutno dodat, že jich je po celou dobu okolo mě skutečně nepočítatelně.

 

Sedl jsem si, abych doplnil energii před zbytkem cesty. Hlavou mi vrtala jedna věc. Neviděl jsem žádnou sošku slona. Kouknu doprava. Situace zachráněna.

 

Rychle přeskočím zmíněné heslo…

 

…Zkontroluji vrátnici u vodopádku. Hlídají zodpovědně a s elegancí a glancem sobě vlastním.

 

 

A jde se do již prudčího krpálu. Po asi pěti minutách je potřeba bezpečně přejít silnici. Zde se mi hlavou mihnou vzpomínky na můj ještě historii nezaprášený výšlap. Jde se dál.

 

Tato cesta již nemá žádné oficiální pojmenování. Vyhledem k oranžovému zbarvení hlíny jsem ji proto nazval cihlářská. Jesi se tento termín uchytí celosvětově si nejsem jist.

 

Po většinu cesty mě doprovází ticho nebo nějaké lekavé skřeky z okolní džungle. Najednou slyším jakoby něco jiného. Jakoby ten zvuk, když se nacházím blízko elektrického vedení. Avšak nevidím kabel ani zleva ani zprava. Zvedám hlavu, bingo!

 

Pokračuji ve výdrapu vzhůru.

 

Doplňuji energii kouzelnou lahvičkou s již prověřeným obsahem. Funguje.

 

Silnice. Tady to znám. Jsem již skoro v cíli.

 

Cedule stvrzující můj technický triumf.

 

Vcházím do chrámu. Usedám a odpočívám. Přede mnou si nějaká dívenka zkouší pořídit selfie aneb aby ji byly vidět všechny zuby co má. Jinak si nedokážu vysvětlit, co se snažila vymyslet za pózu, protože jsem si myslel, že tohle hledání nikdy neskončí.

 

A Wat Doi Suthep v plné parádě.

 

 

One thought on “Po Cestě mnichů aneb vzůhu na Doi Suthep, again

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *