Odfláknutý Kyjev

Odfláknutý Kyjev

Kyjev pro mě znamenal několika hodinovou zastávku při přeletu do Chiang Mai. Při nákupu lezenky jsem se rozhodoval, zda-li si dám několik hodin v Dubaji nebo právě v ukrajinské metropoli, volba byla jednoduchá. Leč trnitější, ale toho jsem si byl vědom.

Všechny mini potíže odstartovaly již v rodné domovině, kde probíhalo babí léto a já se poctivě nachladil, díky podcenění večerního ochlazení. Respektive si uhnal chřipku. To znamenalo, že jsem byl ve stavu zbědovaném již před odletem. Pravděpodobně díky ucpanému nosu jsem zažil i nejhorší přistání. To když letadlo započalo klesání a ocitlo se v letové hladině cca 6 000 metrů, tak mi začala tříštit hlava a já myslel, co myslel, já doufal, že hlava exploduje! Takovou bolest jsem v životě nezažil, a taky jsem na pár minut absolutně ohluchnul.

Nicméně jsem přežil, pouze trochu trpěl. Dalším úskalím při volbě Kyjeva co mi vyvstala na mysli, byla jaksi jiná teplota než v Thajsku, čemuž odpovídal můj oděv. Sic jsem se vybavil jarní bundou, ale to moc nepomohlo. Chyběla mi zimní bunda, čepice, rukavice a teplejší ponožky. Což neměl být v mých předpokladech problém, ale i díky mírné zdravotní indispozici to znamenalo značné osekání mého pochodu a jistou rezignaci na množství pořízených fotek oproti normálu. Tímto jsem sám sebe omluvil, zdlouhavou výmluvou a vysvětlil znění nadpisu.

No nic. Opuštím letištní halu, nastupuji do Skybusu směřujícího do města, platím 80 hřiven a jedu. Očekával jsem socialistické město a dostal jsem ho v plné parádě. Již při vjezdu do Kyjeva jsem byl obklopen paneláky, stovkami a tisíci paneláků. Do toho soudruzi zapletli vysoké komíny plyvající škaredé zplodiny, jo a ty paneláky se nacházely asi těsně před oným poločasem rozpadu. V hrozným stavu.

To už ale dojíždím na vlakové nádraží. Vystupuji. Zima. Skutečná zima. Jakožto naivka jsem si říkal, že třeba zrovna tuhle neděli bude líp. ANO, nebylo líp. Sic teploměr ukazuje 5 stupňů, tak pocitově si připadám úděsně a hůř, navíc fouká ledový vichr z hor. Nicméně, jedeme dál.

A co vidím při výstupu z autobusu? Řekl bych, že velmi charakteristický obrázek. Kostel se zlatou kopulí a na pozadí paneláčky…

 

Procházím přes celé vlakové nádraží a vystupuji opět s výhledem na podobné panorama. S rozdílem, že bohatý kostel je nahrazen moderní výškovou stavbou. Nemůžu so pomoct, je to smutný, ale při tom úchvatný.

 

Procházím, nejspíš kolem teplárny a hle. Skoro mě napadlo, že to je reklama na Černobyl, ale asi si někdo jen tak “hrál”.

 

Šplhám se do kopce pěkným parkem, ale opravdu pěkným. Spousta laviček, dětské koutky, hezké cesty, dojem pouze kazí pár žebráků. Řeknu bez mučení, že Kyjev fakt není místo, kde bych se chtěl ocitnout v podobné pozici a tohle ještě není žádná zima oproti tomu, co teprve přijde…

To už se dostávám ke katedrála sv. Volodymyra. Na ulici panuje ruch, pochopitelně, je neděle ráno a lidé spěchají na mši. Já sice časovou tísní netrpěl, ale bylo mi líno obejít katedrálu, proto jsem se spokojil pouze s bočním pohledem a pokračoval směle dál.

 

Čím dál víc se na mně podepisoval úbytek sil a chabé ošacení. Dorazil jsem ke Zlaté bráně, ta ovšem není zlatá, ale světe div se pořádně rudá. Sluší se dodat, že brána vypadala úplně, ale úplně jinak. Soudruzi z SSSR totiž bránu v roce 1982 kompletně přestavěli. Světe div se, všechny obrázky původní stavby zmizely. Prostě měníme historii, což mi tedy moc nechutná.

 

To se již nacházím ve starém městě. Úplně jiný Kyjev než z předchvíle. Bohatý, krásné a ušlechtilé stavby, jakoby zde jezdily také dražší auta, lidé jsou lépe oblečeni. McDonald na mě skáče z každého rohu, stejně tak příjemné kavárny. Jo a asi každých 150 metrů stojí zaparkované auto se zabudovaným vařičem na kávu, čaj a kakao. Chápu proč a plně oceňuji. Leč opět foto chybí, již mě mrzly prsty, čímž opět omlouvám svůj chabý foto-počin. 

To ovšem pokračuji Volodymyrskou ulicí až ke katedrále svaté Sofie. To jsou ty kopule, který mě evokujou v hlavě při zaznění slova Kyjev. Nádhera.

 

Otočím svoji jasnou hlavu a hle. Hned naproti je další takový. Tentokrát s názviskem katedrála sv. Michala. Jo a ta věc na koni je – Bohdan Khmelnytsky. Jeden ze symbolů města. Právě sem mířil slavný kozák Khmetylsky, známe jako Chmelnický, po průchodu zlatou branou, když ještě byla zlatá, v roce 1648 po tom, co porazil v nelítostném boji Poláky. Mimojiné se tento borec často objevuje ve slavné knize Ohněm a mečem, kde ovšem Sienkewicz popisuje Chmelnického všelijak, jenom ne pozitivně. 

 

Ale to už stojím u katedrály sv. Michala. Nemám co dodat.

 

Namrkl jsem i dovnitř chrámu a musím říct, že výzdoba je naprosto fantastická. Tu jsem ovšem nefotil naschvál. Některá místa nelze fotit, některá místa se musí vidět. Zní to levně, ale je to tak.

 

Zima se stupňovala. Rychle na Majdan. Ten znám z televize jako místo protestů, stanů, davu lidí. Přicházím do samého středu a? Ty jo, vždyť je to nějaký malý! Samozřejmě protest z tohoto místa je cítit i díky četným nápisům. Nechybí pár dalších styčných bodů připomínající revoluci, hromada vlajek, a tak. Nicméně jaksi jsem si Majdan představoval rozlehlejší, ale neurazil. Přižemž v leččems mi Kyjev připomínal Teherán. Takové město protestu, zahušťené, rušné, lidnaté, trochu zvláštní atmosféra. Nacionalismus úplně čisí z každého rohu (avšak ne nacionalismus Okamurovského typu), ale ten fakt pravý…

 

Ještě připojuji pohled na druhou část náměstí, kde je vidět i onen tolikrát zmiňovaný Mekáč.

 

Ale to už rezignuji. Je mi fakt kosa a s výhledem dlouhého letu chci nejkratší cestou na letiště. Vydávám se na metro stanici zvanou Arsenalna nebo tak nějak. Všímám si, že jaksi se zvyšuje počet vojáků v mé blízkosti. Místy je dokonce zastaven provoz. Aha. Při vstupu do Marijského parku vidím, že zde je ono ohnisko. V parku probíhá nejspíš demonstrace a vojenské složky střeží vstup do parku, respektive kontrolují batohy, a tak.

 

Tady se mi zdá, že opět vidím takový poctivý kyjevský obraz.

 

Nacházím metro. Platím 5 hřiven za jízdu a jedu. Technická – tato stanice je nejhlouběji položenou stanicí metra na světě. To celých 105 metrů pod povrchem zemským a jako jo, člověk se sveze než dostane příležitost naskočit do vlaku. Ten je klasicky socialistický. Prostě starý, přecpaný, plechový a jednoduchý.

 

Dojíždím na vlakové nádraží. Zde si uvědomuji další relativně zajímavou věc. Nádraží má dva hlavní vstupy a ty si rozhodně nejsou podobné jako vejce vejci. Jeden je totiž jaksi staršího data…

 

Ten druhý, je evidentně novější. Takový tunel času. Vnitřek nádraží spíše připomíná onen vstup historického rázu.

 

To již míjím KFC a jdu se naobědvat to Zubaté huby, můj volný překlad.

 

Jsem pln, naskakuji na bus, který odjíždí co 15 minut na letiště. Mrzí mě, že na Kyjev nebylo víc sil. Nicméně já se vrátím!

 

Jen krátce doplním, že oproti Lvovu se jedná o dvě fakt rozlišná města. Přirovnal bych skoro jako Praha a Brno… Ale při srovnání Kyjev a Lvov vidím snad milión a dva rozdíly.

Ve Lvově jsem měl více času a lepší všechno prostě, jak lze videt na videu níže. Každopádně já se do Kyjeva rozhodně vrátím!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *