My Son komplex

My Son komplex

Večera před výpravou do slavného My Son neměl jsem klidného spaní. Můj pokojík navštívil vskutku nevítaný host. Na slovní domluvu nedal, tak jsem na pavoučka musel vytáhnout plastovou láhev. Nicméně díky tomu, že pavouk oplýval větší rychlostí než moje ruka, tak většina pokusů skončila nezdarem. Nakonec jednou přece jenom k pomyslnému úspěchu došlo. Pavouk odkoulhal pod skříň a já se pokusil o spánek. Leč realitou se stal neklidný spánek, protože se mi o panu pavoukovi zdály velmi dramatické sny…

 

 

K samotné cestě. Jako dopravní prostředek jsem zvolil motorbike. V Hoi Anu je půjčovna na každém rohu. Tentokrát jsem zamýšlel popis cesty vynechat a přejít přímo na zastávku o synovi. Avšak Vietnam nenabízí všedních cest. Prve zastavil můj dopravní prostředek u políčka, kde pěkně s motyčkou operoval Vietnamčík. Žel vcelku běžný obrázek. Povětšinou mne trochu píchne v zádech při pomyšlení na podobnou robotu.

 

Dobrotivý strýček Ho dbá i nadále o dobrou morálku všech lidí. Ho si byl a je vědom toho, že velkou tažnou silou celého Vietnamu je právě zemědělství. Tento fakt má na svědomí to, že jeho podobizny obsypávají pole a vlévají energii do žil pracovníkům na polích.

 

V případě, že je potřeba odvodnit pole, tak prostě zvedneme stavidla!

 

 

Chrámů je po cestě k obdivu také nemálo. Mnoho jich je poměrně podobných, leč tento mi přišel nepodobný jinému.

 

Smíšené zboží. Já si nejsem jist, jak vietnamské markety přesně nazvat. Na některých je skutečně možné koupit snad cokoliv, včetně hadů.

 

Jedna známá česká reklama praví, že střecha je na celý život. Velmi by mě zajímala kvalita a životnost vietnamských střešních tašek. Známe svoje lidi.

 

Cestou necestou je potřeba překonat veletok. Respektive takovou průměrnou vietnamskou řeku.

 

Cca 15 kilometrů od cíle krátce pozastavím. Konkrétně u chrámu Mother Temple of Tra Kieu. Zde se údajně zjevila panna Marie osobně. Chrám byl postaven pochopitelně Francouzi, leč kolem roku 1960 výrazně architektonicky upraven, aby lépe zapadl ke komunistické ideologii a rázu okolí, ale nevim no. 

 

Cestou nahoru mne překvapil žebřík s lehce chybějícími šprušlemi… 

 

Výhled je vskutku k pokukání a míru vyzařující z chrámu vhodný. Ještě doplním, že vesnice Tra Kieu byla pochopitelně značně katolického rázu. V roce 1885 měla na 900 obyvatel a právě tohoto roku vesnici oblíčilo vojsko Van Thana s posádkou čítající na 3 000 mužů. Místní mniši a i další obyvatelé samozřejmě upnuli své naděje a modlitby k Marii. Vesnice skutečně po několik dní odolávala náporu nepřátelského vojska, byť v početní nevýhodě. Jednoho dne dobyvatelé přivezli i děla a chtěli chrám rozštřílet, nebyli ovšem schopni trefit zařízení, jak by řekl Pepík Hnátek. Van Thanova armádá chystala finální útok, to ovšem vesničané vycítili a zaútočili první, což bylo jaksi překvapivé. Pochopitelně vesničané zvítězili. Zásluhy se připsaly především panně Marii a chrám se stal poutním místem pro vietnamské katolíky z celé země.

 

Projížděl jsem cestou necestou. Zde ovšem žádné strhujíčí vyprávění v zásobníku nemám.

 

My Son na dostřel!

 

Musím krátce pozastavit u místní atrakce. Obdivuji schopnost a šikovnost začlenění rudé hvězdy do ruského kola tak, aby to nebylo nic proti ničemu.

 

Míjím chlapíka převážejícího asi pět vepříků. Budou jitrničky.

 

Hle jsem zde a v plné síle. Zaplatím vstupné, které je na vietnamské poměry vysoké, toť 150 000 dongů.

 

K samotným ruinám je to cca na 2 kilometry od vstupní brány. Jelikož sem zajíždí množství turistů, o které je nutno dbát, tak existuje možnost využití minibusu. Tou nepohrdne cca 99,9 procent návštěvníků. Já se rozhodl pro pěší přesun. Čímž se dostávám k tomu, že Vietnamci obecně vnímají vzdálenosti a velikost jinak. Ptám se již v Hoi Anu jedné Vietnamky, jesi už někdy navštívila My Son. Ona skoro vyděšeně, že ne, je to hrooozně daleko (cca 45km). Říkám aha, přijedu sem a mám možnost použít zmíněný minibus. Řidiči děkuji za nabídku, chci jít pěšky. On zase skoro pobouřeně reaguje: „Really? It is so far!“… Cca 2km chůze. Ani nemluvě, že dle mínění místních je Vietnam malá země. Holt, jiný kraj, jiné měřítko.

 

Přičemž procházka není vůbec nepříjemná a po sezení na motorbiku bodne.

 

Jak vidno, tak zde proběhlo zakomponování odpadkového koše do přírody. Hlavně nerušit. Tato citlivost ovšem není u Vietnamců samozřejmostí. Opak je pravdou. Však my také máme zkušenosti s vynalézavostí a zlepšováky našich komunistických předáků.

 

Nicméně jsem na místě. Začínám oficiálně. Výstavba My Son se datuje již do 4.století, kdy byly postaveny první dřevěné chrámy. Nicméně na důležitosti nabíral My Son až postupem času. Každopádně se jedná o nejstarší dochovaný komplex staveb v Indočíně. Tato informace zní naprosto velkolepě, My Son je bezpochyby areál vhodný pozornosti. Však ti, kdož přijíždí s očekáváním, že uvidí “vietnamský Angor Wat”, ti budou zklamáni.

 

Komplex je hinduistického rázu a využívali jej zejména členové etnické skupiny Čampa. Mimo jiné právě králové Čampy dali započátek vzniku celého areálu. Mnoho Čampů postupem času konvertovalo k islámu a postupně byli z území vytlačeni. Část této populace je stále k nalezení v Kambodži, ale nevim kde.

 

V současné chvíli jsou jedním z hlavních taháků dochované skulptury různých zvířat, bohů či jiných mysteriózních postaviček a válek. Právě zde probíhala korunovace králů.

 

My Son byl nějakou dobu zapomenut až roku cca 1890 vrátili komplexu zašlou slávu francouzští archeologové. Dle jejich zápisků zahrnoval My Son až 70 staveb, nicméně osud tomu nechtěl.

 

Během Vietnamské, chcete-li Americké války, se do komplexu ukryli členové Viet Congu. Američané dobře vědomi této informace zasypali My Son bombami a udělali z něj kůlničku na dříví. Do dnešních časů přežilo 17 staveb. Některé ve skutku nedobrém stavu. Nicméně rekonstrukce běží v plném proudu.

 

My Son je zasazen do krásného údolí, téměř v džungli a pochopitelně obklopen horami. Samotným srdcem areálu protéká řeka Thu Bon, označována jako svatá řeka. Takže za správných povětrnostních podmínek lehce stoupá onen pocit jisté mysterióznosti.

 

Jinak většina chrámů byla postavena z červených cihel bez použití malty, přesto drží po kupě již pěknou řádku let. Právě přímo do cihel byly vyrývány nejrůznější již zmíněné motivy.

 

 

Areál není až tak rozlehlý, jedná se cca o 2 km dlouhý či krátký okruh. Návštěvu My Son si lze také zpestřit kulturní vložkou. Jedná se o ideální chvíli, kdy si člověk nerušeně prohlédne hlavní část areálu. Ta je jinak poměrně zasypáná turisty a klidu by jeden nenašel. Právě v době představení se Sauronovo oko upíná na pódium…

 

Kde to holky pořádně rozbalujou!

 

Po skončení představení následuje opět stěhování národů… Co říci závěrem? Pokud sem člověk přijede bez větších očekávání, tak je nadšen. V případě, že někde četl o přirovnání ke kambodžskému Angor Watu, tak bude zase velmi zklamán. Já na Angor Watu měl tu čest pobýt, leč očekávání jsem měl přiměřené a z My Son jsem tedy odjel spokojen. 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *