Londýnská přepadovka číslo 23 aneb jak zabít den v Londýně

Londýnská přepadovka číslo 23 aneb jak zabít den v Londýně

Londýn, město mně zaslíbené, plné extrémů, negativních zážitků, ale také pozitivních, a tak nějak sem létám častěji než často. Tento let je číšlo 23 a rozhodně není poslední. Poslední dobou létám z brněnského hangárku. Pohoda, akorát na odbavení občas člověk trochu zatuhne. Někdy odsud létají i dvě letadla za den.

 

Svačinka aneb paštička, nebyla by?

 

K letu nemám co dodat, prostě vydržať. Ze Stansteadu jezdí do Londýna asi milión autobusů. Já se ještě stavil do Sainsburys nakoupit nějaké suroviny. A co, to Český pivo? (made by Sainsburys)

 

Taky jsem si koupil vajíčka, ale někdo mi jedno ukradnul. To jsou lidi, šílený…

 

Každopádně teď trochu seriózně. Do Londýna jsme tentokrát přijeli v čtyřčlenné skupince. Hlavním cílem bylo večerní utkání Tottenham vs Newcastle. Mým podúkolem se ovšem stalo vytvoření celodenního, extrémně nabušenýho programu, aby mančaft viděl, co možná největší koláč Londýna. Takže následující události se seběhly během jednoho dne a započaly cca kolem 11am londýnského času.

Startujeme v Hornchurch.

 

A vystupujeme na zastávce známe jako Tower Hill. Čímž se nám otevírá výhled na jakýsi Tower of London. Bývalá pevnost, zbrojnice, pokladnice, mincovna, palác, místo poprav, observatoř, útočiště a vězení především pro vězně z vyšších vrstev.

Poslední příklad použití dal vzniknout rčení poslat do Toweru, což znamená uvěznit. Alžběta I. zde byla vězněna v době vlády její sestry Marie, naposledy byl Tower použit jako vězení v době druhé světové války pro Rudolfa Hesse. Ruda si poseděl zadarmo, zatímco dneska se platí celkem nekřesťanské vstupné. Je to ostuda, ale ještě za celou svojí kariéru nevidělo moje oko vnitřní prostory.

 

Nicméně Tower obejdeme a přejdeme na výhled na další Tower, tentokrát bridge. (informace pro šťourali, přešli jsme po Toweru až sem). Most je stále zvedací. Nicméně zlobí, ono zvedací zařízení. Jednou způsobil drobné fópá. Most se začal zvedat, když neměl, což způsobilo zastavení kolony vzácné návštěvy, prezidenta Clintona. Všichni přežili.

Tower bridge je často zaměňován s London bridgem, což je most stojící opodál a extrémně nezajímavý.

 

Kopírujeme Temži a narážíme na pomatence, který se marně snaží tlačit do velké černé koule. Panoráma za ním je rostoucí finanční centrum. Kde se tyčí Okurka či Sky garden a mnoho jiného. Což se mi na Londýně líbí. Prostě napálí mrakodrapy hned vedle historického skvostu. V Praze by se z toho člověk samozřejmě poblil, ale do Londýna mi podobné výjevy parádně sedí.

 

Avšak míříme k jiné tyčce. Shard. 87 pater, 306 metrů do výšky, nejvyšší budova v UK. Pokud člověk hledá jistou práci, tak by se měl stát čističem oken právě na Shardu. Práce, kterou nejde nikdy dokončit.

 

Hned opodál si člověk trochu potrápí své nosíky. Vůně Borough marketu je úděsné dobrá. Ceny pozásluze londýnské.

 

Pokračujeme podél Temže až ke Globe. Bez mučení přiznám, že miluji londýnskou divadelní, muzikální a operní scénu. Do Globe jsem zamířil na krále Leara a Romea a Julii. Obě dvě hry skvělé. Možná Romeo o fous lepší. Provedení je absolutně moderní, což vzhledem k vizualitě a historii divadla překvapí. Avšak sám Shakespear byl renesanční člověk, takže by prý neměl námitek. 

 

Za Globem je vidět komín. Tate modern je poblíž. Absolutní !must visit! pro všechny milovníky moderního umění a taky výhledů na Londýn bez placení. Výtahem lze vyjet do 10. patra a užít si pohled na Londýn (jeden nevděčný Čech ve výtahu poznamenal, že nic moc, za mě dobrý). Mně ovšem nejvíce zaujalo zatravněné a mnoha lidmi okupované kolečko.

 

St. Paul katedrála. Pýcha Londýna. Z Tate modern stačí přejít po Milenium bridge a katedrála začíná naznačovat svoji velkolepou krásu. Katedrála byla během druhé světové války zásadním bodem pro psychiku Britů. Luftwaffe úderně bombardovala Londýn (místo strategických cílů, což možná Británi jako takovou zachránilo, ale Adolf řekl) a Britové klesali na mysli. Londýn hořel a tradovalo se, že dokud bude stát katedrála pohromadě, Británie se udrží. 

 

Pokochali jsme se. Skáčeme na bus a pádíme na Trafalgar square. Cestou mne zaujal zkušený žebrák, který si pěkně na to žebrání lehnul, sundal si tričko a při tom vydělávání na chleba ještě trochu pochytí barvu.

 

Pomatenec lezoucí na lva. Již jsme na Trafalgaru. Jinak primárně náměstí oslavuje vítězství Britského impéria v bitvě u Trafalgáru, roku 1805. Porazili Napoleona, kdyby někdo nevěděl.

 

Trochu klidu lze nalézt v Chinatownu. Ruku na srdce, co by to byl Londýn za světovou metropoli, kdyby neměl, byť malý, ale oficiální Chinatown.

 

Jinak ani procházka Leicester square neurazí. Nemohl jsem si nedovolit aspoň projít kolem Les Miserables, moje nejoblíbenější inscenace v London. Ačkoliv třeba Fantom Paříže je taktéž famózní, naopak Mamma Mia mě grapek zklamala… Ale výběr z různých představení je jóóó široký…

 

Moudrý voják Švejk pravil: „Vláda, která zdraží pivo musí padnout!“ Tady se asi jen tak nezdraží, páč 5.50 za pintu prostě musí být strop. Jinak The Porcupine je parádní, trochu turistická pastička, ale co.

 

Hospoda je hnedle vedle u vstupu do metra. Přesun, to je to co nás teď čeká.

 

Ale nakonec jsme sáhli po autobusu. A ten pán? První revizor, kterého jsem v Londýně kdy potkal. Jak romantické.

 

Westminster. Yeah.

 

Polovina světa zná Londýn díky Big Benu. Ti šťastlivci přijěždějící za dominantou města v onomhle nepříznívém období splačou nad výdělkem. Slovy ŘSD: „Musíme to opravit“

 

Alespoň, že Coca-Cola London Eye se točí, točí a voda padá, padá a padá.

 

Opodál se skupinka studentíků pokusila o přepsání Guinessovy knihy rekordů, v podobě maximálního nacpání lidí do jedné smradlavé červené budky.

 

To už šlapeme přes St. James park směrem za královnou.

 

Buckingham. Velká šedá celkem nezajímavá budova, ovšem s úžasným vnitřkem aneb nesuď knihu podle obalu.

 

Probíháme přes Hyde park, kde chvíli vyvalíme pupky a sbíráme síly. Něco podobného se děje před Primarkem u Marble Arch. Skoro trochu ghetto.

 

Zážitky přibývají, síly ubývají. Musíme se prodrat Oxford street na stanici Bond street.

 

WTF. Brána je zavřená. Bondka je občas grapek zatavená. Nezbývá než vylézt zase nahoru na ulici, přejít kousek po ulici a vejít druhým vchodem.

 

Ubožáci. Aha. Škodolibost se nevyplácí. Oystery jsou prááááázzdnýýý. Než stačíme dobít kredit, tak se brána na chvíli otevře a my se rázem ocitáme na ocasu štrůdlu. Life is brutal.

 

Ale nakonec jedeme, což je zásadní.

 

Další stanicí je majestátní Wembley!

 

Ještě rychlej paras s cibulí a jdeme do arény.

 

Do moderní arény. Páč se člověk vyveze pěkně na jezdících schodech. Fakt nejsme v žádným nákupku.

 

Tak jo, skoro první. Stačí zasednout, nasávat to kouzlo stadiónu.

 

Drobný důkaz, že utkání skutečně proběhlo.

 

No a je to. Všechno krásné jednou končí. Pádíme na metro. Tedy spíš se šoupeme. Umejt, vyspat a na letiště. See you later…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *