Kolem okolo Poličky

Kolem okolo Poličky

Dle mého neskromného názoru je Polička a okolí rájem nejen pro život, ale také pro cyklistiku. Sic zde člověk marně hledá nějakou extrémně slavnou památku, ale celek poctivých lesů, výhledů, dobových chalup, krátkých a intezivních stoupání, rychlých sjezdů a absolutní absence roviny tvoří prostě dokonalý podmínky na rozmanitou a záživnou cyklistiku. V druhé řadě bych chtěl zmínit, že díky této charakteristice se okolo Poličky nachází nespočet perfektních tras, kde se lze  prohánět na kolech všeho druhu. Já osobně mám hned několik super oblíbených a právě tato ona, kterou si dnes vezmu na paškál, patří mezi mé absolutní topovky. Na další dojde v čase budoucím…

Ačkoliv již v čase minulém jsem vlastně zaznamenal trasu Polička – Devět skal, která ke shlednutí o klik níže jest.

No nic. Trasa Polička – Sádek – Telecí – Kučerů mlýn – Pustá Rybná – Damašek – Karlštejn – Rybenské perničky – Pustá Rybná – Kobylí – Lucký vrch – Dědek jež lze poupravit v dalších variantách je reklama na cyklistické možnosti v Českomoravském pomezí. Na tuto trasu silně doporučuji horské kolo, s trekovým lze také vyjet, ale hlavně při průjezdu kolem Rybenských perničků se tito jezdci grapek vytrápí.

 

Zde link na mapy.cz se zákresem trasy

V případě, že se řadíte mezi zdatnější borce či borkyně, tak zde je k dispozici delší trasa zakreslená na Strava

Co nečekat a čekat? Trať je plná úseků nahoru a dolů, neboli kopců s příblastkem “malý sráči”. To znamená, žádné dlouhé stoupáky, ale krátké, leč prudké kopečky. Dobrou zprávou je, že na dynamických sjezdech se nešetří a 90% času člověk tráví mimo silnici, ne v pangejtu, ale na lesních cestách. Občas si dopřeji onen luxus, že na chvilku zastavím a poslouchám to absolutní ticho (to, když předstírám technické potíže, abych se mohl vydýchnout nebo si dopřávám svačinku). A samozřejmě vzduch přímo voní lesem. Takže nasávám, co se do mě vejde.

A koho ještě můj vláčný úvod neodradil od četby popisu trasy samotné, tak vyrážím. A kdo má mých textů již plné zuby, nechť se zde podívá na neprofesiálně zpracované video mou maličkostí a zase někdy zdar.

Jedem. Rychle projedu Kamenec, dramaticky míjím ceduli SÁDEK a vjíždím do prvního stoupání, spíše zahřívacího rázu. Otáčím svůj hřbet a v dálce vidím věž Bohuslava Martinů, což značí jediné. A to, že pravé dobrodružství začíná.

 

Pro ty, kdož v úvodu s oblibou a pravidelně přepalují první kopec mám dobrou zprávu. Hned na vrcholku stoupání je lavička, kde lze nabrat dechu a popřemýšlet nad další strategií pro zbytek výjezdu. Ty domečky v dáli značí přítomnosti Oldříše.

 

Po sjezdu jsem poprvé zaveden do lesa a následně i vyveden aneb hoj, jede z lesa pán, na velkém bujném oři, vesele podkovičky zvoní. Jede sám a sám…

 

A to už sjíždím do Telecího. Zásadní informace, ať už člověk vjede do Telecí odkudkoliv, tak vždy jede z kopečku. Ano, u příjezdu z Lačnova by šlo polemizovat, nicméně…

 

Profrčím kolem kostelu svatě Máři Magdaleny. Co bych ovšem se svolením doplnil, tak to informaci, že kostel mohl sloužit i pro “fyzickou” obranu. V době ohrožení obce loupežnými bandami se měli farníci ukrýt v kostele a přístup ke hřbitovu bránit střelci. Zdali k tomu někdy došlo, není zaznamenáno. Leč kdyby, tak by…

 

Když se do Telecí obvykle sjíždí z kopce, tak z vesnice se logicky musí do kopce, jakožto v jsem již úvodu jsem sliboval, že v této trati není pro rovinky místo. Tedy důkaz místo slibů. Obratem vjíždím kolem kravína na stoupáníčko na Maděru. Hle, v dáli vidím i Lucký vrch. O něm však až pozdeji.

 

Výšlap na Maděru je po asfaltové cestě, ale nenechte se zmást. Nabízí stoupání v průměru 10%, takže nějaký ten laktátek se v nohách vytvoří. Ale vo tom to je.

 

Na druhou stranu, výhled na Maděru neurazí. Ať už sem člověk přijede v kterémkoliv ročním období. Pozor! Za více než přátelskou cenu lze Maděru pronajmout i pro vlastní víkendové či jiné potřeby

 

 

Po poměrně dynamickém sjezdu, jak slíbeno… 

 

..vjíždím do obce Světy v zemi zvané Čechy… Prostě pár chaloupek pro změnu na velmi malebném místě.

 

 

Husu preferuji na pekáči, respektive jsou to husy, že jo? Dovolím si zmínit českou klasickou píseň „Když jsem husy pásala“, báječně zpracovanou mladým Pavlem Zedníčkem, v již zapomenutém pořadu zpívánky.

 

Kučerů mlýn je legenda, o které však nemám vůbec žádnou informaci. Nicméně Kučerák je Kučerák.

 

Zde se napojím na krátký silniční úsek vedoucí mé kolo do Pusté Rybné. Co zde? Slabší jedinci si mohou odskočit do legendární hostince zvaného Hlučál. Proč legendárního? Pouze osobní zkušenost může vysvětlit tento zdánlivě přehnaný termín.

 

V případě, že je libo dokoupit potraviny všeho druhu, je zde k dispozici Jednota. Ta naskýtá i mini ZOO zahrnující slepici…

 

…a co by kamenem dohodil, tak i koníka.

 

Pro fanoušky pohádkových chaloupek (jako jsem já) mám také další dobrou zprávu. Je jich zde cestou k vidění nepočítaně a ještě víc. 

 

 

Samozřejmě nesmí chybět ani potůček. Poctivý podzimní kýč. Mimochodem, potůček se oficiálně přezdívá Hlučál.

 

To je ovšem na čase opět vyrobit nějaký ten laktátek v lýtkách. Kopeček na Damašek je pro tento účel jako stvořený. Průměrný sklon 15% napovídá, že tady si člověk bude muset z toho sedla i stoupnout. Přiznám, že tady jezdím svojí totální podlahu, kterak mi chutná jenom jak kdy, já totiž kopec nevyjíždím, ale spíše se na něj drápu…

 

To už ovšem opět vjíždíme do lesa, kde se jede pohoda po lesní cestě. Leč solidních kvalit. Směřujeme na Karlštejn. Ačkoliv v tomto lese lze tras vymyslet fakt hodně. Viz křižovatka, kdy se může člověk vydat na Karlštejn, Milovy, Čachnov, bla bla…

 

Jak zmíněno, tak volím onu ale na lovecký zámek Karlštejn. Vskutku jsem si připadal jako anglický král při projíždění touto reprezentativní alejí.

 

Žel, respektive zaplať Pánbůh, konečně se Karlštejn dočkává renovace. Opravu již potřeboval jako sůl. Karlštejn taktéž je nazýván střechou Evropy. Zatímco voda z jedné části střechy odtéká do Černého moře, ta druhá končí v Severním moři. Nevím, kdo to zjistil, ale zní to zajímavě.

A doplním, že název zámku nemá nic společného s českým králem Karlem IV. ani jeho slavným hradem u Berouna. Jméno má původ v přeneseném pojmenování z nedalekého Zkamenělého zámku, kdysi označovaného jako Starý Karlštejn.

 

Až se zámeček vrátí do plné kondice, tak si zcela jistě zaslouží zevrubnější prohlídku než pouze letmý průjezd. Jo, nicméně království chalup nekončí, království chalup trvá dál…

 

Milovníci technických sjezdů si nyní přijdou na své (slíbená technická pasáž přijde o kousek níže). Chlapsky dodám, že na podzim zde jezdím značně opartně. Vlhké listí pokrývající kameny a kořeny stromů mohou napáchat neplechu. Nicméně při lepší viditelnosti povrchu se zde lze frčet dost solidní rychlostí.

 

Sjezd nás také zavede do trochu techničtější pasáže, ale výjezdové. Nicméně proto já osobně miluji horská kola! Ačkoliv se zde člověk místy pěkně potrápí, ale vo tom to je.

 

Trochu divočejší cesta je následně zase vytřídána lesním úsekem. No problem at all. A zase si jeden odfrkne.

 

Projedeme kolem maringotky, jejíž využití přesně neznám. Buď ji zde odložili kolotočáři jako nepotřebnou nebo slouží jako odpočívadlo pro lesníky nebo mi jenom chtěl někdo nasadit brouka Pytlíka do hlavy.

 

Každopádně opět následuje trochu techničtější (asi druhé nejpoužívanější slovo hned po slově chalupa) stoupavý úsek. Ono né náhodou je značení trasy určeno pro pěší turistiku, nicméně opravdu to projet na kole lze bez větších problémů. Až na samotném vrcholu to je grapek o hubu. Tedy u Rybenských perníčků ti méně zdatní bikeři musí své kolo pár metrů tlačit. Ale jak píši, projet to lze relativně bezpečně.

 

Malý odfkr se vyloženě nabízí, ze jsou Rybenské perničky. Na skály lze i vylézt a trochu si zablbnout. Nicméně pro dravce použivající jezdecké boty úplně nedoporučuji, nicméně jsem možná měkuřina. Skalním mísám byl dříve připisován umělý původ a kultovní funkce, to ve spojení s bohem Perunem, ale asi se zvěsti oficiálně nepotvrdily nebo nevim. Jinak název Perničky mohou být odvozeny od slova perna. Perna byla část stodoly, kde se skladovalo a drtilo obilí. V době švédských válek se prý u Perniček ukrývalo místní obyvatelstvo a lidé v mísách drtili obilí a připravovali těsto na nekvašený chléb. Pernice je také mísa, ve které se třel uvařený mák.

 

 

Sluší se doplnit, že opodál se nacházejí také Milovské perničky. S nimiž jsem již také měl čest. K této návštěvě se váže i krátká historka, kdy jednoho nejspíš nedělního odpoledne jsem se vypravil na menší túru. V klídečku jsem si kráčel lesní cestou a v dálce jsem zahlédl nějakého chlapíka s nejspíš dvěma malýma dcerkama. Když už jsme byli na dostřel a na doslech, ozvalo se: „Tati! Támhle jde strašidlo.“ A ukazovali prstem mým směrem. Tatínek jen klidně odpověděl: „To není strašidlo, ale nějaký pán.“ Tím uklidnil dcerky, ale i mě… 

 

Každopádně po technickém výjezdu následuje technický sjezd. Respektive v první fázi člověk skoro stojí na brzdách… To díky náhodnému rozmístění velkých kamenů, leč četnému, nutno dodati. Znám frajera, kterej zde dokonce tlačil kolo dolů. Ten můj povedenej bratr si minulý rok na kole zlomil při jednom pádu obě dvě ruce, což jeho opratrnost lehce omlouvá. Taky bych měl dodat, že do kopce bych na něj většinou potřeboval lano. Pokud tento výrok někdo nepochopil, tak jsem jedině rád.

 

Každopádně po asi 500 metrech přijde pořádně svištivý sjezd.

 

A hle stará dobrá Pustá Rybná.

 

Zde se člověk tentokrát nezdrží, pokračuje na Kobylí. Opět poměrně strmým stoupáním, leč hle, chaloupka. Skoro si říkám, jestli nejsem přes tyto stavby trošku úchyl.

 

Pár tvrdých nastoupených metrů je navíc odměněno dalším působivým výhledem pro změnu na Pustou Rybnou. Kdo si všimne cca uprostřed obrázku oné cesty vedoucí z lesa, tak právě po ní jsem před pár minutami valil dolů.

 

Jakmile člověk vydrápe do Kobylí, tak je zachráněn. Stačí se vydýchat a jde se do finále.

 

Pro mnohé se totiž nyní objeví zásadní informace. Na Lucáku se točí Polička, a jaká!

 

Teď už tam jenom doskočit. Energii by každopádně do již povadlého organismu mohl doplnit výhled na Telecí. Nemusím dvakrát vysvětlovat, že celá trasa probíhá v jakési osmičce. Osobně nesnáším ježdění stejnou cestou tam a zpět. Jakmile se ovšem naskytne vidět krásná místa z různých úhlů, tak problém nemám. Tato osmička je výhodná i v tom, že člověk si prostě trasu upraví, dle svých sil, ale i technických možností a schopností.

 

Lucák, vrchol výpravy, ale já ještě pokračuji o kousek dál.

 

A to na Dědka!

 

Zde jdu totiž do finále a za všechno vážně dík, možná přijde i kouzelník a když ne, tak si po tý šichtě prostě chvíli sedni na lavičku a kochej se až do omrzení, což je jen stěží možné. Já na Dědka jezdím několik let a dalších pár let ještě budu…

 

Myslím, že toto místo celkem vystihuje podstatu a kouzlo Vysočiny. Na první pohled skromnější muzika bez fanfár, leč labužník se nikdy či jen těžce přesytí těchto tónů.

 

J

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *