Jak jsem ve Vietnamu vyrazil na fotbal a potom se musel zřídit, jak zákon káže

Jak jsem ve Vietnamu vyrazil na fotbal a potom se musel zřídit, jak zákon káže

Dnes 16. listopadu 2018 se mi vyskytla vzácná příležitost osobně navštívit mezistátní fotbalové utkání mezi Vietnamem a Malajsii. Jednalo se o zápas skupinové fáze Suzuki Cupu, což je Mistrovství JV Asie. Oba dva týmy patří mezi favority turnaje a o klání byl logicky mezi místními veliký zájem. Fotbal je ve Vietnamu více než národní sport. Vyprodat stadión o kapacitě 40.000 míst nebyl velký problém. Mnozí fandové stanovali před pokladnami, aby se dostali na utkání osobně, na mnohé „brzopříchozí“ se ani tak nedostalo. 

Já se k lístku dopracoval díky Van Anh, což je fotbalová nadšenkyně, která pořádá pravidelné „fotbalové středy“. Miniturnaje se účastní borci ze všech koutů světa, přičemž dobrá polovina plejerů pochází z Nigérie, dále Angličané, Skotové, Vietnamci, atd., atd. a ten největší borec je z Čech. Každopádně, voliči SPD a skalní příznivci Miloše Zemana by se při pohledu na squadru azzuru kompletně osypali.

To už zpět k mači. Člověk sice směřoval na fotbalový šlágr, leč prostředí připomínalo spíše přípravu středně velké revoluce. Vietnamci jsou staří obchodníci a nechyběl merchandising, za jenž by se nestyděli ani ti nejprotřelejší Američané.

 

Před stadiónem se již shlukoval pořádný dav, napětí a očekávání viselo ve vzduchu. Nechyběly bengálské ohně, pokřiky, ale k mému údivu se dalo koupit leccos kromě piva.

 

To už jsme se procedili přes zevrubnou bezpečností kontrolu. Vše dozorujíc policista se psem připravený kdykoliv zasáhnout. Nutno podotknout, že pozornost strážců zákona sem tam prověřil zoufalec, jenž nedisponoval lístkem. Záměř partyzána byl zřejmý. Přelézt první plot, utíkat asi 250 metrů, překonat další plot a ztratit se v hledišti. Myslim, že tak důmyslný plán nikomu neklapl.

 

Van Anh mě informovala, abych si oblékl dres národního týmu nebo alespoň rudé tričko se žlutou hvězdou na hrudi. Směřovali jsme totiž přímo do kotle. Vstupenka stála 150.000 dongů (cca 150 Kč), místa na hlavní tribunu měly cenovku cca 500.000 dongů.

 

A to už jsme v hledišti. Hned při vstupu mě zaujal borec, který měl na hlavě přilbu s připevněnou loďku. Napětí v hledišti již houstlo a domácí fans se „rozehřívali“ chorály a drobným choreem.

 

Takhle to asi vypadá, když hledištěm proplouvá veliká vlajka. Zrovínka se zpívaly hymny.

 

A utkání startuje. Sic naše vstupenky garantovaly místa na sezení, leč naše sedadla již okupovali jiní fans. Van Anh to vysvětlila jednoduše. Vietnam je země plná korupce a zřejmě se některé vstupenky prodávaly „dvakrát“. Ve výsledku se ale nejednalo o žádnou potíž, páč kotelníci s megafony a bubny stejně nenechali diváky v tomto sektoru posedět. Prostě se fandilo.

 

11.minuta, 1:0. Exploze. Prosadil se jeden ze sedmi Nguyenů v sestavě. Branka odstartovala sérii mexických vln.

 

A následně jsme si hráli na světlušky. Prostě jako na koncertu.

 

2:0. To se již tvrdé jádro obrací zády ke hřišti a slaví na způsob fanoušků z polské Poznaně. Fandové celé utkání fandili opravdu neúnavně. Jeden by skoro ani nepoznal, co se na hřišti děje. Páč se pořád tleskalo, zpívalo a fandilo. Nehledě na dění na hřišti. Nikdo nebučel ani v zásadě nehulákal na sudího, že je čur.k a kde ho vyhrabali.

 

Domácí borci dovedli utkání do vítězného konce. Děkovačka proběhla řádně. To už mi Van naznačovala, abych nikam neutíkal, že bude after-party. Aha. Každopádně než jsme opustili sektor (spolu s dalšími asi pěti zápaďáky), tak nás čekala jedna povinnost. Focení. Sestoupili jsme dolů a postupně za námi chodili Vietnamci a pořizovali jsme skutečně velké množství skupinových fotografií. Prostě vzácní hosté, respektive trochu zpěstření.  

 

Dovolil jsem si také zvěčnit své zdravé nažloutlé tesáky s trochu vystouplou devítkou, to po boku milé spolusouputnice Van Anh. Jedná se o mimořádně příjemnou slečnu, jenž je obrovskou a nadšenou fotbalovou odbornicí. Ráda by v budoucnu převzala žezlo vedoucího kotle. Občas jí trochu z legrace přezdívám „kouč Carter“. V klubových barvách je věrnou příznivkyní Chelsea Londýn FC, kam již také letěla, aby zkotrolovala borce naživo. Blues začala fandit díky příchodu Mickaela Ballacka. O týmu má perfektní přehled a v tv nevynechá žádné utkání. Nedávno mi velmi barvitě líčila, jak se těší na duel proti Derby County (hráno ve čtvrtek 3am hanojského času). Veliký návrat Franka Lamparda na Stamford Bridge, jak o špílu básnila.

Přiznám se, že pokud by stejně srdnatě podporovala Real Madrid (nebo Spartu), tak bych zřejmě neváhal ani minutu a dávno žádal Van Anh o ruku 😀

 

Stadión se pomalu vylidňoval. Ještě složit vlajku.

 

Sestřih z utkání. Faktem je, že kromě dvou branek a pár zajímavých situací se jednalo o pořádnou bitvu opepřenou několika brutálními skluzy, za které by se nestyděl ani vyhlášený poličský brousek, dobře znám jako Klásek. Borec, který za svoji bohatou kariéru prošlápnul pěkných pár kotníků. 


 

Domácí fans po utkání opět prokazovali, že bengálské ohně dorazily i do těchto končin v plné polní. Balkánci by se mohli učit.

 

Přímo u národního stadionu se nachází restaurace s příjemným posezením. Chvíli trvalo než se část kotle přesunula do bloků. Akce nemohla začít jinak než oslavným přípitkem.

 

Operace fungovala tak, že u každého stolu trůnilo cca 8-10 lidí. Podával se hot pot, složený z hověžího, kuřecího, zeleniny, tofu, ryb, nudlí, sladkých brambor a nechyběla kachní embrya. Každý stůl vlastnil dva džbány. Důležitá věc. Pilo se pivko Ba Hoi, místní legenda. Třetinka vyjde asi na 5 korun, naštěstí relativně light. Tady fungovalo pravidlo otevřeného baru. Jakmile se džbán vyprázdnil, tak stačilo zajít na výčet a zlatavý mok opět zdobil nádobu, avšak vždy jen nakrátko. Ve chvíli, kdy chybělo pivo, tak se testovalo poměrně silné rýžové víno.

 

Zmíněný kachní zárodek. I když nevypadá k světu, tak chutná znamenitě. Jemné, delikátní.

 

Záhy se pivo přestalo pít a začalo se chlastat. Funguje jistý zvyk, že jedinci či menší skupinky obcházejí stoly okolní či své známé. My stále fungovali jako vzácní hosté a každý si s námi chtěl připít. Takže přišel daný jedinec či skupinka se džbánem, spravedlivě zaplnili naše skleničky o obsahu 3 dlc, pronesl se přípitek a pivo se muselo vyexovat. Záhy mi došlo, že takto daleko nedojdu a nechal jsem si nalejvat cca polovinu skleničky. 

 

A dokola. A znovu. A víc. Až jsem se relativně ožral…

 

Po přípitku následoval pokřik, alá jeden za všechny a všichni za jednoho. To už jsem skoro i mluvil po Vietnamsky. Nemusím dodávat, že i my jsme museli zvednout své zadky a zajít oplatit přípitky či navštívit důležité lidi z řad fanclubu.

 

Hodí se dodat, že hlavní kotelnice slavila toho dne narozeniny. Konal se skupinový přípitek, následoval dort. Oslavenkyni pěkně upatlali celou tvář dortem, načež pozvala k sobě jednoho z našich řad. Já postával naštěstí mimo první linii. Paul musel následně slízat část dortu z tváře kotelnice. Jiný kraj, jiný mrav.

 

Následovala světlice a zpívalo se. Došlo i na „We are the Champions“…

 

To už únava začínala převládat. Jídlo téměř zmizelo a unavení fandové se již trousili domů.

 

Jelikož mám dobré vychování, tak jsem vydržel do samého konce. A trochu litoval nedopitého piva z okolních džbánů, to by se nám v Čechách nestalo, takhle plýtvat. Každopádně jsem přežil tento náročný a naprosto nezapomenutelný večer bez újmy na zdraví.

 

Úplně závěrem dodám, že fotbal je ve Vietnamu skutečně extrémně populární. Při mezistátních zápasech se dění v zemi doslova zastaví. Domácí milují také Premier League, ale v zásadě sledují cokoliv, kde se běhá za míčem. Existují zde  i taková menší fotbalová kina. Provozovatel restaurace či volné plochy natáhne plátno, rozestaví židličky do několika řad a skupinově se kouká na fotbálek.

Vietnam je absolutně obsypán fotbalovými areály a další se stále budují, některé čítají pěkných pár hřišť s umělým povrchem (třeba až dvacet). Většinou poměrně dobré kvality. Hraje se buď 5+1 nebo 7+1. Každopádně vždy je plno. Mladí Vietnamci hrají poměrně technicky, v pohybu, žel pro ně jsou velmi drobní. 

Místní liga je z větší části profesionální, avšak domácí stále čekají na borce, jemuž se podaří prosadit i v zahraničí. Komu se podaří hrát v Evropě, tak bude doma brutální hvězdou a onen klub získá pěkných pár vietnamských fanoušků. Vzhledem k fotbalovému boomu se tak možná již brzy stane. Vietnamci na sebe poměrně upozornili, kdy výběr U-23 obsadil druhé místo na Mistrovství Asie 2018. Shodou okolností jsem v době finálového zápasu pobýval v Hanoji a co se dělo v ulicích se nedá popsat. Během utkání se doslova zastavil jindy extrémně hustý provoz a všichni byli doslova nalepeni u obrazovek. Po zápase se vytvořily skupiny o desítkách motorkářů, kteří projížděli ulicemi, vyzbrojeni vlajkami, vuvuzelami a všude se bouřlivě slavilo. 

Ptal jsem si Van Anh, jestli existuje šance, že by se vietnamský výběr někdy probojoval na Mistrovství světa. Odpověděla mi asi následující: ,,Je to náš velký sen, ale realita je shrnuta v následujícím vtipu. Vietnamský chlapík se dostane do nebe a mluví s Bohem, ptá se: ,,Kdy se Vietnam kvalifikuje na šampionát?“ A Bůh stroze odpoví: ,,Až já umřu“.“ Nicméně jak vzápětí dodala, naděje umírá poslední.

Každopádně, jedno je nad slunce jisté. Fotbal je absolutní světový fenomén.  Hádám, že s výjimkou Grónska nebude na světě moc míst, kde by alespoň pár, ale spíš víc, borců neběhalo za merunou. 

Btw: teď sedím v co-worku v Hanoji a za recepční přišla kamarádka (cca 19:30h). Nejdřív si zalezly s počítačem do jedný kanceláře a sem tam jsem slyšel, jak hystericky piští, takovýto jejich úúúúíííííí, hhhmmmm, sem tam zatleskaj a hlasitě diskutujou. Říkám si, klasika, holkou hrajou nějakou hru na mobilu nebo mají video-hovor, normálka. Teď se ovšem přesunuly na recepci, a tak slyšim a vidim, na co holky koukaly a dál vášnivě koukají. Fotbal. Další utkání skupinové fáze, kdy Vietnam hraje proti Maynaru

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *