Co vidět v Ninh Binh? No je toho je požehnaně…

Co vidět v Ninh Binh? No je toho je požehnaně…

Pro výjezd do provincie Ninh Binh jsem zvolil vlak. Stalo se tak poprvé během mého vietnamského angažmá. Tedy již jednou jsem zamýšlel využít tohoto prostředku, ale pohořel jsem. Moje vytipovaná linka Saigon – Nha Trang měla přestávku, kvůli spadlému mostu.

Lístky na vlak lze koupit na stanici, nicméně je příhodné raději zakoupit jízdenku v předstihu. Já tak učinil přes portál 12go.asia/en.

 

Cesta zabere cca 2 hodiny a 20 minut. Profrčí se Hanojem a hurá směr venkov…

 

To už jsem v Ninh Binh. Někteří cestují (nehledě na věk), neměli nejmenší zájem o složité obcházení a zdolávání schodů na nadchod a raději střemhlav a za použití horolezeckého umu vylezli na vedlejší perón, čímž si ušetřili cennou minutu. 

 

Předcházejí noci jsem se účastnil poctivé vietnamské pitky, takže takže kuřecí pho byla jasná trefa do černého.

 

Zapůjčil jsem si motorku a směle vyrazil zkontrolovat katedrálu Phat Diem. Cesta je povětšinu času hodně poklidná, akorát se kolem mě prohnaly tři nákladní auta. Řidiči pocházeli zřejmě z Anglie, to by vysvětlovalo onu jízdu striktně vlevo.

 

To ještě není Phat Diem katedrála, pouze prostý kostelík. Krátce se pozastavím u katolictví, které sem zavezli především Francouzi. V současnou chvíli se k této víře hlásí na 6,5 milionů lidí, Buddhismum vyznává okolo 11 miliónů lidí. Přičemž platí, že téměř polovina země se hlásí k duchovenstvu, jenž je spojeno s danými menšinami.

 

Průjezd již trochu ospalejším městečkem. Dost typické. Nechybí vlajky, mini-market, restaurace, …

 

Zde jsem si zastavil, abych se trochu pokochal. Ovšem to jsem netušil, jakou lapálií budu muset řešit…

Když jsem si přebíral motorku, tak jsem viděl, že má nejlepší léta za sebou. Avšak neměl jsem v úmyslu lítat po horách, tak jsem si řekl ok. Nicméně v tuto chvíli mi odešel startér…

 

Zavolal jsem pronajímateli, aby mi dovezl nový stroj (ačkoliv o této mašině tvrdil, že je to nejlepší kůň z jeho depa). Mezitím jsem motorku zavlekl do městečka, abych se ukryl před ostrým sluncem. Tato nehoda způsobila nemalou radost pro všechny kolemjedoucí jezdce, kteří se usmívali a mávali mi. Vidět, jak zápaďák tlačí motorku je prostě k nezaplacení.

Hned na kraji městečka na mě začali lidé zase mávat. Pochopili, že mám problém a hned mě směrovali k místnímu mechanikovi. Ten svlékl téměř veškeré brnění z mého oře…

To už dorazil poskytovatel stroje (v přilbě). Hbitě přelil benzín z mého bývalého do nového stroje a vydal jsem se zase na cestu.

 

To už jsem pokračoval v krasojízdě.

 

Až jsem dorazil k místu M. Phat Diem katedrála, jenž byla dokončena v roce 1892. Jedná se o jakési spojení vietnamské a evropské gotické architektury. Přičemž během války vietnamská armáda katedrálu uzavřela. Všichni katolíci museli opustit sever a přesunout se do Jižního Vietnamu. V tom Severním se povolilo pouze vyznání Buddhismu či jeho odnoží.

 

Katedrálu poškodilo během války bombardování amerického letectva, nicméně katedrálu se později podařilo opravit do dnešní pěkné podoby.

 

Vnitřek je kompletně ze dřeva. Což mě trochu zaskočilo, příjemně.

 

Dostatečně jsem se pokochal a směřoval směrem na západ. Ještě jsem pochopitelně musel projet městečkem Phat Diem, kde mě zaujala různorodost mostů…

 

 

 

 

Toho dne ukazoval kalendář sobotu, den plný svateb. Vietnamci tento den berou trochu zkrátka. Prostě postaví altánek někde u silnice, nehledě na provoz. Dopoledne si dopřejí obřad, následně si nacpou žaludky, zazpívají karaoke a odpoledne přijede náklaďák a celou nádheru složí.

 

Dubajská móda na vietnamském venkově…

 

Vstupní brána do chrámu značně novějšího data…

 

Hřitůvek. Vietnamci se zásadně pohřbívají „pod drn“.

 

Další katolický kostel. Přiznám se, že na to, že jsme docela na severu Vietnamu, tak mě v této oblasti množství katolických kostelů zaskočilo…

 

Mini-market  nesmí chybět.

 

A to už vjíždím do té části Ninh Binh provincie, která je tolik proslavená svojí přírodou. Taktéž se jí přezdívá „suché Halong Bay“. Jisté podobnosti s ostrůvky ve slavné zátoce zde nezpochybnitelně jsou.

 

Nějaký dobrý soudruh zkrášlil vrchol skály.

 

Co Vietnamec, to zpěvák. Karaoke je všude, hodně a víc.

 

To už mám na dostřel vstupní bránu do historického města Hoa Lu, které bývalo hlavním městem celého Vietnamu. To se psalo 10. století. Město jako takové je rozprášené, dochovaly se pouze dva chrámy s hrobkami dávných vládců.

Zajímavostí je, že Hoa Lu nebylo nikdy  dobyto žádným vojskem! Ono se zde totiž ani nikdy neválčilo. Jednou si Čampové brousili zuby na zabrání území, avšak nepřálo jim počasí. Pršelo, zvedla se řeka a armáda se k městu ani nemohla přiblížit…

Dříve zde také fungoval důmyslný systém kanálů, takže se lodě mohly pohodlně plavit po řece až do moře.

 

Chrámy jsou skromné, nechybí zahrady… Díky krásné okolní přírodě zde panuje velmi poklidná atmosféra.

 

Le Dai Hanh, schopný válečník. Odvrátil mnohé ataky čínské armády a nakonec se dohodnul s agresory na mírové dohodě. Avšak musel sáhnout hluboko do kapsy. Mimojiné rozdělil svoji zemi do jakýchsi okrsků, kde správcovali jím dosažení oficíři. Jeho synové zastávali pozice guvernérů a jejich hlavním úkolem byl výběr daní, kdy jim asistentovala armáda.

Dožil se věku 64 let, nikdo z vládců v jeho éře neměl tak tuhý kořínek jako on. 

 

A jede se dál. Trochu kančí stezka.

 

Časem zapomenutý chrám.

 

Slavná pagoda Bai Dinh v dohlednu!

 

Bai Dinh je ohromý komplex na jehož prozkoumání je zapotřebí minimálně dvou hodin. Já přijel díky problémům na cestě 30 minut před zavíračkou. Tak jsem akorát nakouknul a udělal si chutě na další den. 

 

Z balkónku svého pokoje jsem měl krásný výhled na dokonale osvícenou pagodu. Kvalita fotografie sic degraduje mnou popsanou situaci, ale paráda. Svůj stan jsem rozbil v rodinném Tam Homestay.

 

Za pět doláčů jsem si dopřál naprosto prvotřídní večeři. Ohromná, skvělá. Problémem bylo, že jsem za celý den pozřel akorát polévku a můj žaludek utrpěl šok. Nechci vás obtěžovat detaily, ale na toaletě se strhlo hned několik bouří a připomněl jsem si, jak chutnají poctivé křeče v břiše. Ale stálo to za to a sežral bych to zase a znova a opět.

 

To už máma Bai Dinh a druhý pokus. Vyrazil jsem časně z rána, již kolem 7h. Díky tomuto manévru jsem si mohl vychutnat celý areál ještě bez přítomnosti dalších turistů, jenž se probouzejí k životu později.

 

 

 

Rádoby optický omyl, ale fakt takhle za sebou obě pagody postávají.

 

 

Přestože celý komplex vypadá na první dobrou náramně historicky, tak se slavnostně otevřel veřejnosti až v roce 2010.

 

Čistota půl zdraví.

 

Uvnitř věže nesmí chybět trocha „zlata“.

 

Na vrchol věže lze dojet výtahem, konkrétně do 12. patra.

 

Výhled je za normálních okolností strhující, leč mě obdařila svojí přítomností oblačnost. Areál je postaven na hoře Bai Dinh, obklopen horami, částečně vodní plochou. No nic no…

 

 

 

 

 

Když už jsem objekt pomalu opouštěl, tak se nebesa umoudřila…

 

Další nutnou zastávkou je Trang An a plavba na lodičce. Je to tady docela Václavák.

 

Plavba stojí 200.000 dongů (200 Kč), v loďce plují vždy čtyři osoby. Na výběr je hned z několika okruhů, ale dle prodavačky jsou všechny skoro stejné. Plavba trvá cca 3 hodiny, projede se pěkná část řeky, několik jeskyní a tři chrámy.

 

Poslední dobou mám mimořádnou štěstěnu na potkávání Čechů a i tady jsem na takovou partičku narazil. Již v dáli jsem slyšel jejich bujarý rozhovor a následně se mě anglicky ptali na to, co se nachází „za rohem“, na čež jsem je trochu překvapil českou odpovědí…

 

 

 

Jedna z jeskyní. Nic pro klaustrofobiky.

 

 

 

Fakt je to paráda.

 

Následně jsem naložil svoji zadnici na stroj a směřoval na chrám zvaný Bich Dong. Projíždí se příjemnou přírodou. Ninh Binh je taky ideální provincii pro cyklistiku, protože zde panuje perfektní rovina. Díky množství kozích stezek si člověk na kole docela příjemně šlápne a vidí ledacos pěkného. Já teda na kole nejel, ale myslim si to.

 

Pagoda je zabudovaná ve skále, takže je nutné zdolat  pěkných pár schůdků k jejímu dobytí. Domeček je stále obýván mnichy. Ti během dne někam zmizí a k večeru se vrací, aby areál uklidili a následně zde přenocovali.

 

Po nočních žaludečních peripetiích jsem usoudil, že je na čase otestovat funkčnost žaludku. Šáhl jsem po místní specialitce, kozím masu. Je poměrně dobré.

 

V podvečer dnešního dne jsem musel chytit autobus zpět do Hanoje a tedy moje víkendová operace směřovala do finále. Tím vyvrcholením je nejlepší vyhlídkové místo v Ninh Binh provincií. Hang Mua.

 

Je potřeba zaplatit vstupné 100.000 dongů, parkování je zdarma, takže všechny pískající, mávající až vyhrožují lidi nabízející parkování s klidem ignorujte. Cesta nahoru je strmá a opepřena 500 schody.

 

Vrchol je střežen drakem.

 

Následující výhled nepotřebuje komentář. Snad jen, že rýžová pole jsou již touto dobou zatopená, takže v peak sezóně je pohled ještě majestátnější.

 

A jaká je tedy Ninh Binh provincie z mého pohledu?

Je krásná. Menším problémem je, že díky snadné dostupnosti z Hanoje se zde pohybuje opravdu hodně turistů a celá provincie již nedosahuje zapomenutého kouzla alá Ha Giang či jiných, ale je značně komerčnějšího rázu. Nicméně rozhodně stojí za pozornost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *