Santiago de Compostela
Myšlenka absolvovat pouť do Santiga mě poprvé napadla asi před čtyřmi lety, kdy jsem viděl film THE WAY. Dlouho jsem o tom jen vyprávěl s kámošema v hospodě, jaký by to bylo super a nic se nedělo. Po přednášce Ládi Zibury, právě u nás v Poličcce jsem se rozhodl, že tohle prostě musím zkusit. Měsíc kráčet po Španělsku, neřešit nic a jen si užívat svobody, slunce a čerstvého vzduchu. Realita byla asi obvykle celkem jiná. Pořád jsem přemlouval kamarády, aby se mnou šli, protože jsem byl posera a měl strach vyjít sám. Nakonec jsem ale o to šťastnější, že jsem tuhle etapu v mém životě podstoupil sám, a vlastně tak trochu zkusil, co ve mně je.

Dlouho jsem přemýšlel a zjišťoval, jak a co nejlevněji se dopravit do městečka Saint Pier De Port na jihu Francie, kde cesta začíná. Letadlo, autobus, vlak… Našel jsem levné letenky, chtěl je koupit, ale štěstí mí nahrálo do karet, když jsem objel na Facebooku chlapíka, co jede za 4 dny z Prahy autem a vzal by mě. Nebylo nad čím přemýšlet, nakoupil jsem nějaké věci. Kalhoty, karimatku, bundu, termo prádlo … Můj kamarád Kuba mi půjčil asi ten nejlepší batoh, který jsem mohl mít. A já mohl vyrazit na vlak směr Praha.

Budu se Vám snažit vylíčit každý můj den, podle deníku, který budu postupem času přepisovat do elektronické podoby. Celkově bych tuhle pouť zařadil jako jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Zažil jsem dobré, ale i špatné dny, ono jít třeba 5 hodiny v dešti jako kráva taky není moc zabavný.


 Poznal lidi z celýho světa, kde pár jedinců se stalo mými dopravdovými kamarády. Možná se naučil trošku té trpělivosti, která mi prej pořád chybí, říká moje mamka, ale hlavně měl čas tak trošku přemýšlet, co vlastně v životě chci dělat, čeho dosáhnout, přemýšlet o dobrých ale i špatných věcech, kdy jsem komu ublížil a proč se tak zachoval, který kamarád je opravdový kamarád a že vlastně většina problému, které nás trápí vážně nejsou problémy. Člověk má vždy volbu, jít sám, nebo vyhledávat lidi a seznamovat se a poznávat. Mně vyhovovalo asi obojí, ale během cesty jsem chtěl být spíše sám. Seznamovaní přišlo na řadu večer v Albergue (ubytovna pro poutníky), kde přece jen s nějakým vínkem v žíle to jde lépe. 

Nepřišel na to, co bych chtěl v životě dělat, čeho dosáhnout nebo kým se stát. Ani nedostal patent na rozum, že by mě něco osvítilo a já po pouti byl moudrý jako šaman a věděl kým a kde budu za 5 let, to vůbec. Přišel jsem spíš na věci, co dělat nechci a kým být nechci, čeho se vyvarovat, koho se držet, kdo a co opravdu stojí za to. Každý vždy najde to co v danou situaci nejvíce potřebuje, a i já když už jsem si říkal, že jdu na vlak a balím to, vždy přišel někdo, kdo mi dal motivaci, energii, a pošoupl mě. 

Lidi s různými osudy, hodnotami, penězi na bankovním účtě, barvou pleti a vyznáním. Budu se Vám snažit trošku přiblížit moje putovaní a nakonec, lépe než tady na začátku to celé shrnout. 

Až bude deník z Messiho cesty venku, tak doplním odkaz.


Autor: malej messi
nohynacestach.cz - Copyright 2016
Thanks for subscribing. Share your unique referral link to get points to win prizes..
Loading..